Audio
(skici a zápisky)
To naráží řeč
Ležím
na podloží
sotva slyšitelných
drnčení a hukotů.
Sotva slyšitelných,
ale vytrvalých. Prosazují se
a odspodu do mě vnikají,
přenášejí se na mě, lehce,
ale velmi velmi lehce
mě
pobolívají.
Jako by něco drhlo
mezi stropem a podlahou,
někde tam, kde se od sebe ještě nedají rozeznat.
Zvlášť to vysoké,
málem až jasné,
chvílemi přerušované
chvění.
To naráží řeč.
Asi spolu o patro níž mluví ženské.
Nahrávka
Myslím na ten vymotaný pásek, podél kterého jsem jednu dobu každé ráno procházel.
Táhl se úzkou pěšinou vyšlapanou mezi ploty, jako by si ji někdo zkoušel od začátku do konce přeměřit.
Překroucený, zapletený do trsů trávy, olepený zaschlým blátem.
Ani jsem si moc nepředstavoval, co je na něm asi nahraného a jestli se s tím zvukem něco děje – jestli se třeba pomalu rozpíjí, matní, potrhává, ztrácí v šumu. Vím, že Jiří Šigut v Ostravě si nalezené pásky z kazet nosí domů, slepuje je dohromady a přehrává, a dost možná to napadlo víc lidí, vždyť po vpádu vypalovaných cédéček se hnědě pableskující zmotance pásků začaly naráz objevovat všude: vytrhával jsem je z keřů a z větví stromů, sbíral ze škarpy u silnice… Ale nikdy jsem je neposlouchal, tušil jsem, že by mě to zklamalo. Člověk má pocit, že najde něco jako starou fotku, na které už místo lidí jsou jen duchové, jenže obehrané písně z hitparád budou pořád jenom obehrané písně z hitparád, těm se nic nevezme ani nepřidá. Pochopil jsem, že je lepší pouštět si ty pásky jenom očima.
A tenhle, který se mi pravidelně kus cesty vinul pod nohama, se dal přehrávat ještě líp: rychlostí kroku a vzorkem bot, klouzajícím odleskem ranního světla, vzdáleností hlavy od země, měnící se náladou.
S plným vědomím, že jde o zvukovou nahrávku, jsem během její stopáže udržoval mlčení.
CD-R
Než jsem stačil napsat báseň
o nahrávání z kazety na kazetu,
začíná být na vyhození už i ta o přepalování disků.
Předpokoj snu
Když mozek padá do útlumu, ale ještě nespí a nepouští sny, daří se mi někdy na krátkou chvíli naladit nejpodmanivější rozhlas, jaký existuje.
Z jakéhosi neznámého zdroje zničehonic začnou zaznívat slova a věty, které si většinou nestíhám zapamatovat, ale úplně mě omamují.
Před očima mám tmu, zato ušní bubínky jsou rozvibrované a málem rozbolavělé, jak zblízka to doléhá.
Hlasy se různě vemlouvají, překrývají se, rozléhají se do zvláštních ozvěn. Často patří někomu z rodiny nebo přátel, intonace je napodobená přímo dokonale, jen ty výroky jsou obvykle podezřelé, nepravděpodobné. A jsou tam i úplně cizí hlasy. Oslovují mě stejně důvěrně jako ty, co znám.
Jelikož mozek tohle vysílání nejlíp zachytává, když je přetažený, spíš než smysl vět vnímá už jenom zvuk, takové slovní cáry nebo smotky. Ale to neznamená, že by ty věty neměly smysl: kdykoliv jsem se na ně přímo zaměřil, udivily mě svou jasností a samozřejmostí.
Nejčastěji ovšem jen poslouchám, nechávám všechno běžet a ani se nepokouším vstupovat do rozhovoru nebo něco řešit.
Není to ještě sen, ale předpokoj snu. Úmrtní komora bdění.
Připomínají mi ji vlastně všechny ty skříňky, ze kterých na nás někdo mluví.
Asi proto mě to k nim tak táhne.
Zaznít se
Zvukově zazdít sám sebe, dobrovolně se uvěznit a tím se „do toho" konečně dostat. Obestřít se zdí, která zní. Je rozechvělá a dokonce i prostupná, jako by to byla jen plocha sražených temných par.
Rozstříhaný hlas
Posouvám a poslouchám, znovu posouvám a znovu poslouchám.
Tu a tam se neubráním lehkému znechucení a divím se, co to dělám.
Ve chvíli, kdy jsem stříhl do vlastního hlasu, nechal jsem ho ustrnout, zmrznout.
Už to není živá řeč, která se bez přestání vlní, zachvívá, přizpůsobuje okamžitým podnětům.
Je to zatuhlá křivka, kus páteře vyseknutý ven bez ohledu na okolní vazby a tkáně.
Nezacházím s ním jako s vlastním hlasem, ve kterém bych se poznával, ale jako se stavební kostkou, od níž očekávám, že bude nějakým svým tvarem zapadat do jiných tvarů.
Beru svým slovům původní přesné načasování, abych pro ně našel nové načasování, které ale musí být neméně přesné.
Kvůli spádu několika slabik, kvůli odmlce, přídechu, nečekanému rytmickému zhoupnutí se celé hodiny bludně točím dokola v jedné jediné minutě nahrávky.
Stvářím složité soustrojí hlasů, které se zmnožily v jediném hlasu.
„Rozložené zvolání," i tak by se to dalo pojmenovat.
Ale to jsem v té střižně daleko neutekl, protože „rozložené zvolání" je Valéryho definice lyriky.
„Lyrika je ten druh poezie, který předpokládá hlas v činnosti – hlas přímo vyvolaný, vyprovokovaný věcmi, jež vidíme nebo cítíme jako přítomné."
„A magnetismus hlasu musí se proměniti v tajemný vztah a zvláštní přesnost myšlenek a slov."
(Paul Valéry: Literatura)
Dozvuk
Ze tmy prosvítaly bílé hlavy odkvetlých pampelišek, bylo před půlnocí, toulal jsem se po poli a zrovna jsem se rozhodl utnout něčím svoje myšlenky, nahlas na ně zasyčet, aby už utichly.
„Myslím na blbosti!"
Jenže se něco stalo a to zasyčení se mi vrátilo z úplně jiného prostoru.
Jako když zvukař v nahrávce bez varování změní údaj o dozvuku, stáhne vzdálenost odrazových stěn a sevře hlas do těsné plechové kóje, takže náhodná noční samomluva se naráz změní ve vtíravý hlas šílenství.
Kdo to takhle promluvil? Já sám?
Ztuhnul jsem hlavně proto, že jsem věděl, jak se takový efekt v počítači dělá, kam se má kliknout – ale sem na pole to prostě nepatřilo.
Dozvuk příšera.
Zní ve mně dál, i když mi rychle došlo, že se do mého hlasu prostě jen vmísilo zavanutí větru, šumící listí, a hlavně ježek, kterého jsem právě v tu chvíli vyplašil z úkrytu.
Technika nehraje roli: přesnost je udivující.
Tak prudká nesrovnalost mezi prostorem a slyšením, že by dokázala změnit stav vědomí.
Konvice
Martinu Hadravovi
Okamžitě zestárne
jen co ji sevřu v dlaních
a každým dotykem zestárne znovu
Stěny jako by si teprve zvykaly na svoje ztenčení
ještě to o sebe škrábe
ještě to drásá a skřípe
hřeje v ruce
jako čerstvě po vypálení
zpod víčka zní dobře proschlá kůra
špičky prstů po něm bubnují
ostré kamínky z potoka Dračice o sebe drhnou
a zní mi to víc než zblízka
zevnitř hlavy
náhlý podtlak v uchu do kterého se zašťouralo
zvuk, který zabírá místo všemu zvuku
zvuk, který odhlušuje zvuk
a stává se
dotykem
ponorem
jako pod vodní hladinou
kde hlava je uzavřenou dutinou ve které to šumí
suše
Ale to co držím
bude zaplaveno
střep zmizí v konvici
křehkost schránky nasákne a ztěžkne
ostrý zvuk rýh se ztlumí
a zestárnutí už nikdy nebude na dotek
Poškrábej mě ještě
Související stránky: Uslyšet šipku (2010).
