Vznik odtud
11. prosince 2010 zemřel D. Ž. Bor (Vladislav Zadrobílek).
Každý z nás tu navazuje na přetrženou nit.
Každý z nás o sobě může plným právem prohlásit „jsem účastníkem kosmogeneze" a jen se divit té záhadě, jak zoufale málo mu z toho zůstalo v paměti.
Budeme-li věřit D. Ž. Borovi, část mezer ve „vzpomínkách" si lze postupně doplnit. Ty ostatní zůstanou jako úkol pro příště.
O tom, že tu není poprvé ani naposledy, D. Ž. Bor vůbec nepochyboval. A tak při jeho odchodu, který nebyl neočekávaný, se spíš vynořuje otázka, jak se asi připravil na návrat.
„Kdo v jisté nepojmenovatelné vteřině nezaslechl ve slově rozloučení kvílet spalované smolné louče? Někoho jsme vyprovodili až na práh a hořekujíce, svítíme mu na cestu. V té chvíli plane hoře třemi jazyky jediného ohnivého plamene: horkostí, horoucností a hořkostí."
(D. Ž. Bor: Abeceda stvoření.)
Jeho portrét by bylo nejlepší vyskládat ze slovních hříček. Ale z takových, ve kterých nezůstává jen u nápadu. Za nápadem ať se to hned propadne. Ať je to nástraha. „Zadrhlo za hrdlo." Ať je to upozornění, že slova nám nebudou věčně jenom hladce procházet jedním uchem tam a druhým ven.
(Tomu zasvětil svoji poezii: Klonování času, Plankty… A k pozornějšímu naslouchání jazyku přiváděl i ve svých pojednáních o hermetismu: Zlatý a železný věk, Abeceda stvoření, Kabala a kabalisté…)
Jeho portrét by neměl být složen z vět, ale z rozvětvení. Etymologie by se v něm úzce proplétala s genealogií, nedohledná příbuzenství slov by skoro nešlo odlišit od nedohledných příbuzenství osob. Vždyť všechno se už kdysi dávno spolu setkalo, takže žádný div, že je to doteď setkané dohromady jako tkáň nebo živoucí spleť. Všechno se spolu spletlo, takže žádný div, že to teď každý prožívá tak spleteně.
(Rýsuje se to za jeho podivuhodnými vzpomínkami, jejichž první díl ještě stihl spatřit v knižní podobě: Časobraní. Ale je to i dějovým pozadím jeho próz: Útěky domů.)
Jeho portrétem je celé nakladatelství. Ediční řady, které se navzájem doplňují a vykreslují různé podoby jediné nezaměnitelné tváře. Přehlédnout Trigon mezi českými nakladatelstvími po roce 1990 mohl jen ten, komu není rady ani pomoci. Všechna ty tolik oblíbené bonmoty o „kameni mudrců" nebo „alchymii slov" přestaly být díky Trigonu jen nezávazným vypouštěním barevných bublin. Ať už se tím někdo bude chtít inspirovat v laboratoři, v ateliéru nebo na kterékoliv jiné úrovni, má teď dostatek práce na několik dalších desetiletí.
(Promyšlená výtvarná koncepce Trigonu navíc dala vzniknout úctyhodné sbírce moderního českého umění, kterou D. Ž. Bor v posledních letech několikrát vystavil pod názvem Dary a Nedary. Také jeho knižní vazby měly ráz neopakovatelného originálu.)
„Člověk při svém putování zanechává stopy. Otiskuje výmluvné značky do fyzického světa, aby je později dokázal objevit a rozluštit, a to i tehdy, až jeho vzpomínání bude zastřeno událostmi, o nichž teď ještě nic neví. Aby se v nich našel, až znovu bude na fyzické pláni člověkem. Kdo své stopy nenajde, musí začínat nanovo. Navázání na zanechané stopy zkracuje čas, potřebný k proražení zdi, která nás odděluje od Vědomí."
(D. Ž. Bor: Abeceda stvoření)
Jednu ze zanechaných stop ale v žádném případě nesmíme opomenout.
Bude se poslouchat Žabí Hlen.
Jako by ty staré nahrávky přese všechno, co se D. Ž. Borovi podařilo vykonat v jiných oborech, znamenaly něco, čím by se do paměti vepsal nejraději. A tak i návštěvy u něj pomalu, ale jistě mířily k okamžiku, kdy se pustily kazety. S tím bylo třeba předem počítat.
Nepřehlednou změť zvuků hostitel obvykle doprovázel upřesněními, kdo z jeho přátel právě do čeho zafoukal nebo třísknul, a jako „znalec terénu" se už předem potutelně usmíval, kdykoliv měla přijít nějaká zvláštní souhra nástrojů nebo překvapující změna atmosféry. Zároveň se dalo se tušit, že po celou dobu nespouští pozornost z toho, čím do těch divokých improvizací vstupuje sám.
Nepřipomínám to proto, abych podobu D. Ž. Bora „zdůvěrnil" nějakým jeho pošetilým rozmarem. Jistě, profesionální hráč by asi nechápal, proč se víceméně náhodné nahrávky víceméně náhodných hudebních sešlostí stávají něčím skoro mýtickým, čemu se zpětně věnuje zřejmě mnohem víc zaujetí a času, než kolik vyžadovala samotná produkce. Spíš než jako záznam hudby by mu to asi připadlo jako záznam nesplněných snů o hudbě.
Ale ten záznam se stal. A ten záznam berme za znamení.
Vynalezeno bylo nahrávání, aby neunikly do ztracena zvuky Žabího Hlenu.
Každá zaznamenaná improvizace, jakkoliv nepřipravená a otevřená vší libovůli, se totiž naráz mění v zákon. V něco nezvratného, co prostě nemohlo být jinak.
A možná to je ten důvod, proč se D. Ž. Bor na těch nahrávkách tak rád slyšel.
Hrát s Žabím Hlenem bylo jako účastnit se kosmogeneze.
Být u vzniku.
Přesně „tady" - přesně „tam".
Nekrolog vyšel 6. 1. 2011 v časopise Tvar 1/2011. Foto Martin Vlček.
