Devadesátá léta
Zlatá devadesátá?
Související stránky: Doba poobrozenská – Postmoderna z pohledu 90. let.
(Z rozhovoru se studenty FF UK, 2007)
Řekl byste o literatuře po roce 1989 „zlatá devadesátá“?
Slyším to teď poprvé a přiznávám překvapení. Člověku se to samozřejmě chce nejdřív odmítnout jako nesmysl. Ale když mi dáte chvíli čas, začne to asi hlodat. Já bych mluvil spíš o první polovině 90. let. To byla zvláštní doba, protože ji většina lidí vnímala jen jako přípravu na nějaké příští „zlaté časy“, které teprve přijdou, až si odbudeme ten přechod. Bylo to přesměrování, očekávání něčeho, co je teprve v zárodku. Místo toho jsme ale padali do rovnou marastu. Měl jsem tenkrát oči jen pro iluze a nad realitou jsem povzneseně mával rukou, takže jsem tak trochu přehlíd, jak se kolem rozdávají karty. Ne, nebudu ta léta zpětně pozlacovat. Ale ten nádech, který v nich byl, bych ještě někdy rád zažil.
Druhá půle 90. let
(Z rozhovoru s Petrem Šrámkem, Souvislosti 3/2003)
Celé to období jsem vnímal s intenzivním pocitem „děje se to mimo mě, jde to mimo mě“. A to přece nemůžu nikomu vyčítat. Dobře mi tak. Zdaleka se to netýká jen poezie, zažil jsem to třeba i v muzice: od rozpadu Dunaje je pro mě na české scéně vzduchoprázdno. Jednotlivě zazářily třeba Pluto, Narajama nebo Sledě, živé sledě, ale ten pocit, že se přes nás valí silnej živej proud, je pryč.
Takže teď čekáš na něco příštího, nebo ses rozhodl být otočený do minulosti?
Nechat se do nějaký doby zavařit jako do kompotu, to může konvenovat tak leda regálům ve spižírně. Usvědčuje tě to, že jsi sdílel iluze času, do kterýho jsi shodou okolností vstoupil, ale nebyl jsi s to s nimi nic udělat. Když jsem se kvůli práci na diplomce prohrabával časopisama v archívech a měl najednou před očima, kolik takových mladých generací prošlo před námi – se všemi těmi „vizemi“, s totálním nadšením i totálním vyhasnutím… To pak vidíš, že oproti všem těm Studentským časopisům a Mladým archům jsme měli jenom tu nezaslouženou výhodu, že jsme si ztroskotali vlastním přičiněním, a nikoliv „s pomocí“ čerstvě nastolenejch režimů.
Možná právě proto se nemohu nezeptat, v čem bys spatřoval to něco, o čem by se dalo mluvit jako o fenoménu 90. let. Co třeba nápadně velká odúmrť literární kritiky…
Řada kritických hlasů zmlkala přesmíru nahlas, některé zcela nenápadně. Vybavuje se mi Martin C. Putna. Někdy po prvním Bítovu se nechal slyšet, že nechává literární kritiky. Putna – toto ztělesnění literárního kritika první půle devadesátých let! Literatury skutečně nechal a šel za lepším bydlem, k filmu a k médiím.
Opravdu myslíš, že to byla otázka lepšího bydla? Nebyla už tehdy jeho cílem akademická kariéra? A můžu jmenovat i další: Bílek, Špirit, Trávníček, Janáček. Dnes šéfují katedrám, přesunuli se do ústavů, připravují knižní edice… Neposunula se sama funkce kritiky?
Řekl jsem „lepší bydlo“, ale hned vidím, že hezky to zrovna nezní. O co jde: je-li současná literatura hrobem pro autory, jak jsem o tom mluvil na začátku, pak kritik to má vlastně ještě horší. Bere za svá úplně cizí díla, investuje do nich své schopnosti, myšlenky, energii, a nakonec to vychází nazmar, protože to nikoho nezajímá. A rozhodně to není pevná půda pod nohama. Když se dostaneš do úzkejch a potřeboval by ses o to nějak opřít, zaručeně zůstaneš v prázdnu. Nedá se nikomu vyčítat, že nehodlá takhle pro nic za nic hazardovat se životem. Posun funkcí kritiky bych v tom ale nehledal.
Ale asi se shodneme na tom, že posuny v rolích a vizích – a teď nemám na mysli jen ty u kritiky – byly příznakem nějakého konce, ostatně jsme o něm několikrát už mluvili. Odvážil by ses ten přeryv nějak upřesnit? Kdy by kulminoval?
Přeryv to nebyl. Prostě se skoro neviditelně něco změnilo, přehouplo, a bylo to najednou jinak. Někdy mezi roky devadesát pět devadesát šest. Na jaře devadesát pět skončilo Vokno. Jestli mám nějakou událost označit za „konec éry“, pak je to zánik tohohle časopisu. Vokno mi skutečně chybí. Nedávno jsme se s jedním známým shodli, že ty nejaktuálnější články, který zrovna potřebujeme číst, kupodivu nacházíme ve starejch číslech Vokna. Přitom Vokno žádnou mladou českou literaturu moc nepěstovalo, byly jiné rostliny… A co hlavně, literaturu vůbec ani nešlo vydělit z vizionářskýho propletence hudby, filozofie, ekologie, grafiky, magie a nevím čeho ještě. To mělo hrot, to někam mířilo!
