Strhující síla povodně

Od básníků nás nic nedělí tolik jako předsudky, které jsme si o nich vytvořili, nebo častěji jenom kdovíodkud převzali. A tak i Jana Opolského (Nová Paka 1875-Praha 1942) by si málokdo představil jako autora, který dokáže zpřítomnit dravost rozběsněného živlu a vyvolat děsivé přízraky zkázy.

Pro jeho poetiku to jistě není úplně nejtypičtější, ale v krátké próze Povodeň osvědčil i tyto vlohy. A protože náš dnešní způsob čtení je silně poznamenán poklesem citlivosti pro jemné odstíny slov, ne-li přímo otupěním a zahlušením, možná potřebujeme právě katastrofické téma, aby k nám hlas Jana Opolského vůbec dolehl.

Rozvlněná slova

Hned po vydání jeho první sbírky Svět smutných v roce 1899 F. X. Šalda s nejvyšším obdivem rozpoznal v Opolském básníka, který zná „celý strašný úžas toho snu, jímž je život". Neváhal ho dokonce přirovnat k Stéphanu Mallarméovi, jednomu z nejuctívanějších, ale také nejtíže dosažitelných vzorů básnického symbolismu. Opolský se mu bezesporu podobal v tom, jak vysoce oceňoval a přesně volil slova, „dělal neustálé pokusy s jejich rezonanční vlnivostí, žehem a průbojnou silou" a snažil se o to, aby byla „seřaděna ve věty tak jako měkce plynoucí mračna, sterým způsobem ozářená". Ke konci života to alespoň takhle vyjádřil ve svém vyznání Z básnického testamentu, které je ovšem jinak zcela prostoupeno melancholií básníka, jehož doba nenávratně odezněla.

Ale ani tehdy, na přelomu 30. a 40. let, kdy se Opolský už cítil být zcela na okraji dobových literárních proudů, nepřestávaly jeho verše pronikat k podobně naladěným bytostem: „Já například miluji mladého Opolského, jeho Klekání, jeho Svět smutných, jeho Pod tíhou života," napsal dvacetiletý Jiří Orten 15. 7. 1940 v dopise Jindřichu Chalupeckému. „Tomu se asi smějete? Miluji ho právě tak jako třeba Pasternaka, ovšemže jinak, v jiné poloze."

Básníka s uznáním četli Karel Toman, Jakub Deml, Karel Sezima, za jednoho ze svých erbovních autorů si ho zvolil Ivan Slavík, a před nedávnem zaskočil všechny neznalé také Václav Cílek, když básně a prózy zdánlivě dávno zapomenutého Opolského jmenoval na prvním místě před všemi ostatními českými knihami, které by měly být zastoupeny v jeho projektu tzv. Borgesovy knihovny. Vzápětí své přesvědčení stvrdil i uspořádáním výboru z díla Jana Opolského pod názvem Staré lesy (2010).

Proudy obrazů

Předsudek, o kterém tu svrchu padla zmínka, ovšem stále přetrvává. Je to pocit, že dokážeme víceméně předvídat, s čím se v textech tohoto básníka můžeme setkat. Že jeho slova dnes už ožijí nanejvýš jako doklad nějaké dobově uzavřené poetiky, v tomto případě symbolismu a dekadence.

Ale stačí si dobře přečíst Povodeň, vydanou v roce 1916 ve sbírce krátkých próz Demaskovaní: nepřechází snad Opolského fascinované pozorování ničivé spouště, „slučující nebe a zemi", až do polohy expresionistického vizionářství?
A co „všecky ty předměty v podobě koňských trupů, hlukem oživená vědra i ony záhadné skupiny věcí, nemajících žádné podobnosti, z jejichž povrchu vyčnívala zlomená ramena a chvosty"? Právě kolem takto vytržených a přeludně shluklých předmětů se přece začaly spřádat nejpřitažlivější příběhy surrealismu.

Nemělo by samozřejmě žádný velký smysl vydávat Opolského za přehlédnutého předchůdce směrů, které mu pak ve skutečnosti zůstaly cizí. Stačí si jen připustit, že jeho básnické obrazy mohou postupem času dokonce získávat na působivosti, a to navzdory dobové patině, která na nich ulpěla.

Nevyzpytatelné vody

Novopacký rodák Opolský si v Povodni nijak nezadá s hrůzami rozpoutanými v knihách Josefa Karla Šlejhara, svého krajana a dlouholetého přítele. Událost sice klade do minulosti vzdálené třicet let, ale člověk by měl skoro nutkání popřít čas a vidět v jeho próze předpověď oné dodnes nezapomenuté velké povodně, která zasáhla Novou Paku po přívalovém dešti v květnu 1936. Tedy o dvacet let později…

A aby provázání slova a skutečnosti bylo ještě nevyzpytatelnější, přesně s vročením 1936 vyšla Janu Opolskému básnická sbírka Čtení z hvězd a obelisků, ve které se dal zaznamenat i povzdech „Voda teče váhavěj den po dni, / bezrybná, i zevně samý klid, / nedochází zpráva o povodni, / není síly z břehů vystoupit." Líné bezčasí, popsané v básni s názvem Domov, bylo ovšem strženo proudem dřív, než se kdokoliv nadál.

V závěru už citovaného vyznání Z básnického testamentu se Opolský svěřil se svým nejhlubším přesvědčením, že promyšlené uspořádání slov má podstatu, která je, „abych tak řekl, fyzicky měřitelna". Pokud jde o sílu povodní, tu samozřejmě měřit dokážeme. Ale dokázali bychom změřit sílu Povodně?