Ctibor, Ondráček, D. Ž. Bor
Pavel Ctibor píše: „Kéž lidé zůstanou loutkami. Loutky nemohou chytat ryby, to by jejich provázky musely směřovat dolů. Loutky jsou plachetnicemi, jen se svléknout.“
Vít Ondráček píše: „Nekazit lidem radost ze života, ale ani nepodpírat ten olbřímí, nestvůrný úsměv, houpající se gumově nad horizontem.“
D. Ž. Bor píše: „Napříště vyrostou ústa ze dvou koutků: pravý pozdvižený, výsměšný, levý pokleslý žalem: vprostřed se spojí v celistvý úsměv.“
Ty tři knihy se u mě potkaly ve stejném čase a zvláštně se mezi sebou propojují. Pavel Ctibor – Silentbloky (Dybbuk, Praha 2009), Vít Ondráček – Pootočené zrcadlo (Cherm, Praha 2009) a D. Ž. Bor – Plankty (Trigon, Praha 2009).
Ale čím?
Hlavně asi konkrétní zkušeností přetavovanou do přesné jazykové zkratky. Velkou část Ondráčkovy knihy tvoří kousavě paradoxní postřehy (Věta denně a jiné črty), k aforismům se blíží i D. Ž. Borovy „kosmologické střepy“, podobně i Ctiborovy záznamy každou chvíli přecházejí od podrobného popisu určitých osobních experimentů k úsečným poznámkám typu „držte si kapesníky u nosu s tím, že držíte rovnováhu!“
Spojuje je ale i neustálé ověřování bdělých zážitků tím, co žijeme ve snu.
Pavel Ctibor: „Sen jako kapsa na zmatek světa.“
Vít Ondráček: „Byl pilotem zaletovaným do vlastních snů.“
D. Ž. Bor: „Já, který se sobě nepodobám, vysnívám tvary, mně podobné.“
V případě D. Ž. Borovy knihy Plankty je dokonce celá kompozice postavena právě na návratnosti „snů z podzemí“ a jejich postupném objasňování v autorově životě. U Víta Ondráčka i Pavla Ctibora nacházíme datované sny, někdy výmluvné jako samostatné příběhy, jindy zneklidňující jako šifry určené k rozluštění.
(Snad už sílu inspirace snem v současné české literatuře uzná i literární kritik Petr Boháč, který kdysi v rozhovoru pro Tvar tvrdil, že o žádné takové neví – což bylo o to vtipnější, že to tvrdil přímo do očí Boženě Správcové, autorce, jejíž poslední básnické skladby Požární kniha nebo Východ ze snů vycházejí a do snů ústí…)
A na všech třech knížkách a jejich autorech je pro mě důležité i cosi "mimoliterárního“.
Pavel Ctibor (1971) byl sice na začátku 90. let vnímán jako básník, ale z tohoto kontextu se mu na základě vlastního rozhodnutí podařilo zmizet tak dobře, že ho velkoryse přehlédli i editoři dybbukovské Antologie české poezie 1986–2006, ve které se jinak zvěčnil kdejaký čerstvý debutant. Své zápisky z let 1995–1996 Ctibor nechal skoro deset let viset na internetu, aniž si jich někdo valně všiml: jsou tam ostatně dodnes. A tak teprve v knižní podobě Silentbloky ukazují, že 90. léta měla i své skryté příběhy, o kterých by rozhodně bylo dobré vědět víc.
Vít Ondráček (1959) je především malíř, ale o jeho literárním založení nemá pochyb nikdo z těch, kdo ho blíž znají. Myslím, že by byl schopen napsat strhující autobiografickou prózu, neboť je mu třeba na slovo věřit, když říká: „Já své běsy nesešrouboval, já je uviděl.“ Není to žádná stylizace. Pokud tvrdí, že „Duchové ignorují seance a využívají momentu překvapení“, tvrdí to z pozice překvapovaného.
A nakonec D. Ž. Bor, který je dobře znám jako vydavatel a komentátor hermetických a alchymistických spisů. Plakty jsou básnickým protějškem jeho Časobraní, shrnutím několika osobně velmi důležitých zážitků a souvislostí, zcela reálných, ale na pomezí uvěřitelnosti. Obálku navrhl Vladimír Kokolia. Knížka příznačně končí upozorněním z 2. 3. 2009: „Nezapomeň, že jsi už zapomenut.“
Související stránky: dybbuk – Cherm – Trigon – nahrávky Pavla Ctibora v MP3 – Kabantis/Visící film – fotografie ze čtení na Facebooku.
