Kučera Jirda Kocourek
Míjení na chodbách, setkání v textech
1.
Držme se zatím letopočtů: mezi prosincem 1926 a červnem 1927 popíše student novopacké reálky Josef Kocourek (1909–1933) celé čtyři sešity deníkovými zápisky, které se později stanou prvními kapitolami proslulé knihy Extáze (vydána posmrtně 1970). V těchto měsících, kdy se oficiálně připravuje na maturitu, zároveň napíše i bezpočet básní a kratších povídek.
Jeho uctívaný „mistr a učitel“ Miloslav Jirda (1895–1970) v téže době zveřejňuje první knihy svých překladů z francouzštiny – Městečko Jeana Giradouxe (1926) a dva svazky barvitých fantazijních próz Josepha Delteila (Jana z Arku, Panna orleánská a Pět smyslů, obě 1927). O rok později dokonce vydá překlad prvního svazku Hledání ztraceného času od Marcela Prousta, což svědčí o tom, že ve svých překladatelských ambicích rozhodně nemíří nijak nízko.
Na podzim roku 1927 ale vydává známé pražské nakladatelství Aventinum pozoruhodnou knihu i Eduardu Kučerovi (1884–1956), který Josefa Kocourka na reálce učil deskriptivní geometrii a matematiku. Samo o sobě by to nebylo překvapením, Kučera měl jako spisovatel určité jméno už předtím, ale sbírka čtyř próz Stobarevná duha (s datováním 1922–1926) se z odlehčeného humoristického ladění jeho dosavadního díla vymyká tak zásadně, že to dokonce vyvolalo i pochyby o autorství. Dodejme, že neoprávněné. Změnu stylu dotvrdila i následující knížka Kotva v moři, vydaná Ladislavem Kuncířem v roce 1928. Jako velký příslib české prózy ji přivítal mimo jiné Pavel Eisner, ze Staré Říše psal autorovi dopisy plné uznání i legendární nakladatel Josef Florian. Kučera se však po tomto náhlém literárním vzepětí překvapivě odmlčel a Kotva v moři se stala jeho knížkou poslední.
Až to tak působí, jako by mu něco nakrátko vstoupilo do života a pak zase odešlo.
2.
Mluvíme o třech lidech, kteří se jednu dobu denně potkávali na schodištích a v učebnách téže školy. Hráli zde role učitelů a žáků, ty ale v zorném úhlu jejich literárních zájmů rychle ztrácely platnost. Jirda předčítal Kocourkovy prózy studentům na hodinách už víc jako ukázky moderní literatury než jako „slohové práce“. A Kocourek si vyměňoval dopisy s týmiž kritiky a redaktory, kteří psali do novin recenze na knihy Eduarda Kučery.
Dokonce i tehdejší ředitel novopacké reálky byl spisovatel, jmenoval se Ferdinand Tomek (1860–1940). Ten však už přicházel přece jen z jiného světa – v očích studenta Josefa Kocourka byl „kdysi básníkem a spisovatelem, nyní starcem, člověkem beze všeho, co by nás zajímalo“ (deník 29. ledna 1927). Odstup byl dokonce tak veliký, že ve chvílích milostného zhrzení Kocourek své nešťastné lásce Martě Suchardové jedovatě vzkazoval „Byla by z vás hezká mladá paní. Za muže bych Vám přál Ferdinanda Tomka“ (16. ledna 1927).
Nutno přiznat, že Tomkovy texty byly už v době svého vzniku natolik zvetšelé, že stěží kdy dojdou většího literárního docenění, než jakého se jim dostalo, když jejich autora v roce 2000 zařadil Ivan Wernisch do své monumentální antologie „zapomenutých, opomíjených a opovrhovaných“ českých básníků, nazvané Zapadlo slunce za dnem, který nebyl. Wernisch ovšem prokázal vynikající intuici a za ukázku z Tomkova díla vybral úvodní oddíl básně Šílencův monolog, jež upoutává bezmála expresionistickým šklebem. Přerývavé zlobné výkřiky při pozorování vlaku, který se neodvratně řítí do záhuby, by nakonec vedle určitých křiklavě groteskních pasáží z Kocourkových próz (například románu Žena, vydaného až v roce 1968) obstály docela se ctí. A kdyby se někdo v budoucnu zabýval fenoménem železnice jako zneklidňujícího přízraku v české literatuře první poloviny 20. století, ukázalo by se, že přes všechny stylové rozdíly to bylo téma, ke kterému jak Kocourek, tak i Tomek projevovali neobyčejnou vnímavost.
3.
Smutným faktem je, že také Eduard Kučera byl jako spisovatel asi naposledy připomenut ve výše uvedené Wernischově antologii, kde je jedním z více než sedmi set jmen, ke kterým se dnešní čtenář už nezná. Naproti tomu Josef Kocourek se už s odstupem času stal literárním pojmem, neboť zásluhou dědice jeho pozůstalosti Miloslava Jirdy ohlas jeho díla od počátku 60. let vytrvale stoupá. A tak by to nakonec mohl být právě tento nepříliš dobře prospívající student, kdo by mohl zpětně probudit zájem o svého pozapomenutého učitele.
Nejde jen o to, že Kučera je celkem důvěrně jmenován na mnoha místech v Kocourkových denících, které je dnes konečně možné číst v úplném znění (pod názvem Marto Marto Marto… vyšly v roce 2009). Přestože jsou to zmínky jen útržkovité a týkají se spíše vztahů k různým ženám než literatury, těžko si představit, že by se oba autoři mezi sebou vůbec nezmiňovali o svém psaní.
A na jednom vzoru se dokonce museli přes výrazný generační rozdíl – dělilo je čtvrtstoletí – shodnout až překvapivě: byl jím Jaroslav Durych, autor Tří dukátů a Sedmikrásky, jeden z nejuhrančivějších mistrů tehdejší české prózy.
O Durychově vlivu se tak či onak zmiňují snad všechny recenze Kučerovy Kotvy v moři, třebaže už jmenovaný Pavel Eisner upozorňuje, že Kučerovi úplně chybí „Durychovo démonství“. Kritik Miroslav Rutte v Národních listech zase přiřadil Kučerův literární typ zároveň k Durychovi i Giradouxovi, tedy autorovi překládanému Miloslavem Jirdou.
Zcela po svém, typickou zkratkou, si oba vlivy spojuje i Josef Kocourek: „Toužím po Jirdovi. Mám pořád dostatek energie. Durych. Slyším jméno Durych, ženo, kolik máš ňader?“ (deník 1. ledna 1927). Na jedné straně ho bezpochyby zasahovalo, co mu Jirda dával číst z francouzských novinek, na jejichž překladech pracoval („učil jsem se u Giradouxe a Delteila,“ napsal do Slovinska Vladimiru Zorzutovi), na druhé straně ale s nejvyšším obdivem znovu a znovu opakoval Durychovo jméno, což později vyvrcholilo i osobním setkáním v olomoucké nemocnici.
4.
Vše, co bylo výše řečeno o zvláštním „literárním trojúhelníku“ z novopacké reálky v letech 1926–1927, by nyní mělo být dovršeno zacíleným rozborem toho, jak se styl Jirdových překladů i styl Kučerových próz odráží či neodráží v překvapivě vyzrálém stylu jejich studenta. Aby však tento text nepřerostl únosnou míru, zkusme zůstat jen u srovnání atmosféry několika krátkých pasáží.
„Ve světnici se všechno proměnilo v ženy. Bílé sochy sestupovaly a rozbíjely se v kusy ňadrové a kyčelní. Modrá ňadra se rodila k právě narozeným hrdlům a nespočetná hrdla zvolna stoupala jako přízraky.“ (Joseph Delteil, ze 14. kapitoly románu Pět smyslů.)
– „Žena ve snu se zřítila se židle s roztrženým ňadrem. Její pláč pronikl kostmi všeho živého, všechny barvy jejího těla se vlily do nádoby dnešního dne a hluboko na dně dosud pršelo.“ (Josef Kocourek, z prózy Jensen a lilie, 1926.)
„Tu kraj povystoupí mírně do výše a na to hluboko spadne, děsivě němý. Slyš, zlehka to zapraská, poslouchej pozorně, praská to jako v nemocném uchu, praská to jako zlomená sirka, jako polínko v ohništi, praská to suše, zní to jako vzdálený vozkův bič.“ (Eduard Kučera, z 5. kapitoly románu Kotva v moři.)
– „Hodinu za hodinou se mění noc jako veliké souvětí. Je slyšet lásku a panenství, jak opouštějí těla. Je slyšet mlaskání psů olizujících nebesa. Vítr zatluče na listí topolů jako na malé bubínky a pak je zase ticho.“ (Josef Kocourek, z povídky Malíř, 1927.)
Uvolněná obraznost a podmanivá rytmizace, věta jako otevřený prostor plný zvláštních souzvuků. Závratný nadhled střídaný prudkým a přesným zaostřením na konkrétní detail. Všechno, nač se zaměří pozornost, se hned zdá oživené a mámivé. Snad nějak takto by se dalo ve zkratce postihnout, v čem se dotýkají všechny citované texty.
„Sním o tom, jak se prostupují dvě noci,“ čteme hned v první větě Kučerovy Stobarevné duhy. „Tady máš, chlapče, Ženu!“ nacházíme zase v Jirdově překladu Josepha Delteila. Takové věty vysloveně provokují k tomu, aby se na ně navázalo nějakým odstavcem z Josefa Kocourka, z jeho Kouzelných povídek nebo třeba z románu Srdce, který byl dopsán na jaře
Četl Eduard Kučera toto dílo svého předčasně zemřelého žáka? A pokud ano, rozpoznával v Kocourkově líčení světa venkovské děvečky Františky tóny, které ho spojují s Magdalenou, hrdinkou jeho vlastního románu?
Víme o tom všem jen málo, a těžko soudit, jestli se kdy dozvíme víc.
Ale i z toho mála vysvítá udivující skutečnost, že prostory jedné střední školy v Nové Pace se v letech 1926–1927 staly něčím na způsob tavicího tyglíku, kde se promísila různorodá inspirace moderní literatury a přetavila se v texty, které dodnes neztratily svoje tajemství.
Psáno na jaře 2010 pro almanach ke 100 letům založení gymnázia v Nové Pace.
