Kolářův lektor
Kde se jen v Petru Královi vzala ta mimořádná píle? „Pracnost tvoření ztotožněného s kutilstvím“, „psaním dře z vděku za šanci, jíž mu poezie je“, přečetli jsme si v posledním Tvaru o Jiřím Kolářovi (Raný Kolář čili Mezi tvorbou a grafomanstvím), a Petr Král skutečně doložil na obdivuhodném množství dobře utříděných výpisků, že Kolářův Rudý havran je poezie upocená a slátaná.
Kritická píle se tak upřela k jedinému cíli: k nemilosrdnému ztrapnění všech projevů píle v básnickém textu. Protože Effenberger kdysi napsal, že u Koláře stojí „píle proti inspiraci“, a i když Král připomněl tuto poznámku jen jakoby mimochodem, ve skutečnosti právě to je hlavní teze, kvůli které celý svůj dlouhý elaborát vypracoval.
Fakticky se tu v roce 2010 prosazuje názor hotový už na přelomu padesátých a šedesátých let, jemuž má navíc za dokladový materiál posloužit text ještě starší, ze třicátých let – minulého století, rozumějme. Z podvědomí se při té příležitosti dokonce vynořilo i dobově oblíbené výrazivo, takže Petr Král neodolal a hned čtyřikrát v různých tvarech použil slovo „kutilství“, kterým v dobách svého surrealistického mládí častoval všechny okolo a viditelně si s ním dokáže vystačit i dnes. Jednou to „kutilství“ bude stát v čele Králova frekvenčního slovníku jako slovo erbovní, nabízející se k interpretaci celého autorova díla.
Zaráží mě, že Petr Král jako kritik i jako básník úplně vynechal skutečnost, která je přitom v případě Rudého havrana zásadní: tato kniha přece nebyla zveřejněna z rozhodnutí Jiřího Koláře, ale z rozhodnutí editorů. Kolář sám o jejím vydání neuvažoval, dokonce by se mu možná i bránil. Očekával bych, že se tu básník postaví na stranu básníka a bude hájit jeho právo na to, aby nebyla posmrtně vydávána díla nezralá, okrajová a zpětně vyřazená, která mu chtě nechtě „kazí jméno“. Král ale naopak s chutí využil příležitosti vykrákat Jiřího Koláře za začátečnické chyby a rozcupovat ho v lektorském posudku opožděném asi o osmdesát let. Ospravedlnil se přitom tím, že i jako juvenilní rukopis je Rudý havran „cenným svědectvím stejně o Kolářově zjevu jako o básnické tvorbě obecně. I o její patologii.“.
V zájmu poznání je tedy dovolena jakákoliv bezohlednost. Za „vědecké“ alibi se tu ovšem neschoval akademický historik, ale autor, který si svou vlastní literární práci střeží natolik nedůtklivě, že se pro to stal postrachem redakcí českých časopisů a nakladatelství. Sebemenší tisková chyba je mu hned záminkou k dalekosáhlým sporům. A teď si představme, že by se někdo bez Králova svolení opovážil vydat knižně jeho nejranější básně – včetně těch nejtrapnějších, které sám před sebou schovává v nejhlubší hloubi svého archivu – a nepředložil mu ani korektury, neumožnil mu jedinou zpětnou opravu, jediný škrt! Měří-li Petr Král sám sobě stejným metrem jako Kolářovi, měl by se k takovému vydání čestně se hlásit s tím, že jeho první upachtěné pokusy o poezii koneckonců také lecčíms vypovídají o jeho současné básnické tvorbě. „I o její patologii.“ Potěšilo by ho pár pochvalných vět za místa, která na pozadí okolního balastu působí alespoň osvěžujícím kouzlem nechtěného?
Kéž by tato nesoudná exhibice na úkor Jiřího Koláře už konečně přiměla české literární vědce k zamyšlení, jestli má odborný zájem opravdu vítězit nad zájmem autorským. Pokušení vydávat neznámé rukopisy je samozřejmě velmi silné, ale autorova smrt by neměla být vnímána jako selhání jeho sebekritiky. Každý vnímavý čtenář přece cítí, že autor po sobě zanechává určitou míru kvality, podle které lze rozhodnout, jestli ten který archivní „objev“ stojí za vydání nebo ne. Dobře si vzpomínám na svoje vlastní nadšení, s jakým jsem před lety, když jsem sbíral podklady pro diplomovou práci o českém surrealismu, vytahoval tlustý svazek Rudého havrana z krabice Nezvalovy pozůstalosti v Památníku národního písemnictví. Rychle jsem ale zjistil, že to není text, který by svědčil o něčem víc než o dávné snaze jednoho mladého člověka odeslat co „nejsurrealističtější“ přihlášku do surrealistického hnutí, a vytěžil jsem z něj pouze několik veršů, které mi padly do oka. Dokonce mě tehdy napadlo, jestli by Jiří Kolář, kdyby k tomu dostal možnost, rukopis Rudého havrana sám nezničil, aby nemohlo dojít k žádnému nedopatření.
Pilní editoři v každém případě rozhodli za básníka a dali tím práci jednomu velice pilnému kritikovi. Nepřehlédnutelně, nápadně pilnému.
