<?xml version="1.0" encoding="utf-8"?>
<rss version="2.0"  xmlns:atom="http://www.w3.org/2005/Atom">
  <channel>
    <atom:link href="http://www.typlt.cz/rss.php" rel="self" type="application/rss+xml" />
    <title>Typlt.cz</title>
    <link>http://www.typlt.cz/</link>
    <description>RSS kanál aktualizací a zpráv webové prezentace Jaromíra Typlta</description>
    <language>cs</language>
<item>
       <title>Čtyři texty na Lyrikline</title>
       <link>http://www.typlt.cz/index.php?content=oznameni#spot548</link>
       <description>Na mezinárodní stránku poezie Lyrikline, kde je možné slyšet básníky v originálním jazyce a zároveň si číst jejich překlady, byli v těchto dnech přizváni další tři čeští autoři.
A tak je nyní na Lyrikline možno slyšet také texty:To naráží řečZaživaAni se nehniInstiktea</description>
       <pubDate>Tue, 23 Dec 2014 15:19:35 GMT</pubDate>
       <guid>http://www.typlt.cz/index.php?content=oznameni#spot548</guid>
    </item>
    <item>
       <title>Vynález denní potřeby</title>
       <link>http://www.typlt.cz/index.php?content=blog#spot547</link>
       <description>Včera jsem si v Psím víně přečetl zase něco pěkného o "hruškovském proudu". To je, prosím, kdo to ještě nezná, ten "hruškovský mainstream", který nám redakce Psího vína před pár lety s velkým důmyslem vynalezla, aby měla v české poezii proti čemu bojovat. A bojuje se opravdu poctivě, nevynechá se jediná příležitost (tedy jediné číslo Psího vína) k dalšímu uplivnutí. Nyní je to zvlášť zajímavé, protože byl do hry uveden Pavel Kolmačka. Ten dostal za svou novou knížku od kritičky (Olga Pek) pochvalu, že onen "hruškovský proud", nastojte: "překonává". Máme to zřejmě pochopit tak, že to s Kolmačkou mohlo špatně dopadnout, ale naštěstí to s ním přece jenom tak špatně nedopadlo... Docela by mě zajímalo literárněhistorické upřesnění, kdy se Kolmačka, který své první literární úspěchy zaznamenal dávno před Hruškou, ve svém vývoji tak zvrhl, že mu začal hrozit pád do "hruškovského proudu". A když už se kritikům z Psího vína ten obrat tak zamlouvá, že se ve svém myšlení bez něj už neobejdou, mohli by pro potřeby nás ostatních konečně alespoň v jediné přesvědčivě vyargumentované studii vyjmenovat, kolik tady vlastně máme těch hruškovských epigonů (zřejmě bezpočet, když se o nich musí pořád mluvit), na kolik metrů dnes v knihovně vyjdou jejich vydané sbírky a které básnické postupy jejich nekalou činností obzvláště zplaněly. Jinak se totiž "hruškovský mainstream", onen epochální vynález kritičky Sieberové, stává jen povinným zaklínadlem, podle kterého se pozná loajalita k určité redakci. A přiznám se, že nejvíc bych ocenil důkaz, jestli s tím vším má opravdu (i když třeba jen bezděčně) něco společného Petr Hruška. Jestli totiž k tomu svému "hruškovskému proudu" nepřišel jako slepý k houslím, protože kdosi hodně moc potřeboval najít způsob, jak aspoň nepřímo vrhnout stín na jeho dobré jméno.</description>
       <pubDate>Mon, 08 Dec 2014 10:29:35 GMT</pubDate>
       <guid>http://www.typlt.cz/index.php?content=blog#spot547</guid>
    </item>
    <item>
       <title>Provokatér</title>
       <link>http://www.typlt.cz/index.php?content=blog#spot546</link>
       <description>Listopad 89, to je prst majora Zemana, který na mě před zraky všech varovně ukazuje. Dlouho jsem při té vzpomínce zažíval takovou hanbu, že jsem o ní ani nedokázal mluvit. Bylo to ten týden, kdy se na náměstích scházelo den ode dne víc lidí. Sedl jsem v Nové Pace na autobus, abych se zajel podívat, jak vypadají demonstrace v Jičíně, našem okresním městě. Dokonce jsem se tam protlačil až do blízkosti řečníků, kteří nám přivezli nejnovější zprávy z Prahy. Jeden vysokoškolák a jeden herec. A ten herec byl major Zeman. S mikrofonem v ruce se dušoval, že kdyby býval měl tušení, co komunisté v naší zemi páchají za zvěrstva, nikdy by od nich roli majora Zemana nevzal. Potlesk, který za to sklidil, nebral konce. A pak dál zaníceně mluvil a člověk zrovna cítil potřebu se k tomu všemu přidat, něco nahlas provolat, vypustit do vzduchu revoluční heslo. Kdybych já dnes věděl, jaká to pitomá slova mě tenkrát napadla! Ale ať už to bylo cokoliv, major Zeman stál opravdu jen na pár kroků a z mého zvolání něco zaslechl. "To ne!" zahřímal do mikrofonu a vblesku provedl prudkou otočku směrem ke mně. Bradu měl rozhořčením rozklepanou jako major Zeman, pohled mu ztvrdl nesmlouvavou přísností jako majoru Zemanovi a když na mě namířil ostrý prst majora Zemana, rázem mě přenesl do zlého snu. "To ne! Žádné Bijte je! My nebudeme jako oni!" Dokázal jsem na něj jenom vyděšeně zírat. Ze všech stran jsem cítil káravé pohledy. A strašné ticho. Neměl jsem ani pomyšlení na jakoukoliv obhajobu, styděl jsem se i dýchat. Kdo by mi věřil, že se televizní božstvo přeslechlo a podsunulo mi to poslední, co by mě napadlo vykřikovat? Major Zeman se obrátil k zástupům a vítězoslavně dokončil svoje poučení o tom, že My se k násilí, na rozdíl od Nich, nikdy nesmíme nechat vyprovokovat. Bylo mi šestnáct a právě jsem si zahrál epizodní roličku ve velikém národním seriálu.</description>
       <pubDate>Fri, 14 Nov 2014 07:36:12 GMT</pubDate>
       <guid>http://www.typlt.cz/index.php?content=blog#spot546</guid>
    </item>
    <item>
       <title>Pevnosti z hoven</title>
       <link>http://www.typlt.cz/index.php?content=blog#spot545</link>
       <description>Pavel Zajíček, aniž to tuší, čas od času přebírá úlohu mého vnitřního hlasu a připomíná mi jednu z nejhlubších pochybností: „proč na ješitnostipevnosti z hoven stavíme? proč se nepropojíme? čeho se bojíme?" (DG 307: Co sme?) Dívám se pak na všechny ty svoje pevnosti z hoven a celé mi to dochází.
(napsáno na jaře pro anketu Revolver Revue)</description>
       <pubDate>Sat, 08 Nov 2014 14:11:18 GMT</pubDate>
       <guid>http://www.typlt.cz/index.php?content=blog#spot545</guid>
    </item>
    <item>
       <title>Pan Fotograf</title>
       <link>http://www.typlt.cz/index.php?content=blog#spot543</link>
       <description>Ústav pro českou literaturu AV spolu s nakladatelstvím Academia šel zase obvyklou českou cestou zásadního upřednostnění lacinosti a pohodlnosti před jakýmikoliv jinými ohledy a do nově vydané knihy V souřadnicích mnohosti vybrali všechny fotografické portréty žijících spisovatelů z archivu Petra Kotyka. A to přesto, že už předchozí svazek V souřadnicích volnosti (2008) je ukázkovým dokladem toho, jak nešťastné je to řešení. Člověk musí tiše závidět autorům, kteří se Kotykova objektivu už nedožili, takže museli být v knize představeni kvalitním starším snímkem. Kotyk fotí většinou během čtení nebo autogramiád, používá jakýsi jednoduchý digitál s bleskem, aniž by se trápil tím, že to zplošťuje obraz a všude kreslí ošklivé ostré stíny, a dokonce i z malých černobílých reprodukcí se dají rozeznat neklamné známky neodstraněných červených odrazů v očích. O nějakých ohledech k momentálnímu výrazu spisovatele nebo trapným deformacím tváře se nedá mluvit už vůbec, pro Kotyka je pravda o portrétovaném technicky zcela jednoduchá: cvaknu tě jakkoliv a budeš to vždycky ty. Těžko pochopit, proč tento v zásadě diskreditující a žalostně amatérský fotografický archiv dostává ještě dnes přednost před archivy profesionálních, citlivých a sebekritických fotografů, jakými jsou Karel Cudlín, Libor Stavjaník nebo Ondřej Lipár. Na to znají odpověď asi jen vydavatelé. Ti se samozřejmě ani nepokoušeli nikoho z portrétovaných zeptat, co si o snímcích myslí, protože dobře tušili, že by jim Kotyk neprošel. On ale i takový obrazový doprovod v akademických Dějinách české literatury 1945–1989 (vydáno v Academii 2007–2008) má občas povahu hodně zlomyslné probírky trapnými snímky z rodinných alb. Nebylo by už načase, aby se do oficiálních publikací o české literatuře konečně prosadilo trochu fotografického vkusu? Tvářit se, že portréty spisovatelů nijak nevstupují do procesu interpretace jejich díla, není nic jiného než ignorance.</description>
       <pubDate>Fri, 24 Oct 2014 19:49:12 GMT</pubDate>
       <guid>http://www.typlt.cz/index.php?content=blog#spot543</guid>
    </item>
    <item>
       <title>Průhledná</title>
       <link>http://www.typlt.cz/index.php?content=blog#spot537</link>
       <description>Ta kniha byla úplně průhledná. Viděl jsem to  pak na televizním záznamu na vlastní oči: vzal jsem ji do ruky a bylo  vidět skrz. A to neviditelné jsem pak navíc ještě předal do další ruky.  Tématem rozhovoru byla Věra Linhartová. Autorka, která  tak často psala právě o průhlednosti, rozplývání a mizení. Pak se ale  není co divit, že její kniha viditelně zmizela... Šlo o navíc o její  překlady z japonštiny – básně na Lotosovou sútru Mnicha Jiena: Listí  slov, květ Zákona (nakladatelství Maxima). Všichni, včetně techniků,  jsme přehlédli, že ta kniha má jednobarevnou zelenou obálku, která ve  studiu vymalovaném do zelené barvy, na niž se promítá obrazové pozadí,  nutně zprůhlední.  Pokud se těšíte, že chyba byla přijata jako vzkaz  a ve vysílání zůstala, musím vás ovšem předem zklamat: dnes (čtvrtek  17. dubna) ve 22.10 na ČT ART uvidíte U zavěšené knihy už všechno zase řádně napravené.  Žádné zmatky. Žádné záhady. Žádné zneklidňující důkazy, že literatura si  pořád ještě umí zahrát se životem. 
Související stránky: U zavěšené knihy – Mnich Jien.</description>
       <pubDate>Thu, 17 Apr 2014 00:17:12 GMT</pubDate>
       <guid>http://www.typlt.cz/index.php?content=blog#spot537</guid>
    </item>
    <item>
       <title>Za prózu spotřebitelskou</title>
       <link>http://www.typlt.cz/index.php?content=blog#spot536</link>
       <description>Jeden z nejhorších trestů, které si dokážu představit, by bylo to, že bych měl pravidelně probírat svoje čtenářské zážitky s Jiřím Trávníčkem. Blahořečím osudu, že jsem u něj nikdy nemusel studovat a naslouchat moudrům, jakými nás zase oblažil v posledním Tvaru (2014/7): „Mám takovou osobní teorii prozaické ekonomie: devadesát procent prozaické energie by mělo být určeno ke spálení v prvním čtení. Těch deset procent, dobře, to nechť je tam pro ty, kdo chtějí v těchto dolech kutat dál."
Těžko si představit něco, co by se víc rozcházelo s mou vlastní čtenářskou i autorskou zkušeností. A to prosím asi tak od mých třinácti let beze změn až do letošní čtyřicítky: prózy, které se mi z devadesáti procent otevřou hned při prvním čtení, ve mně vyvolávají jen zklamání. Otázka, jestli mají nebo nemají strhující děj, při tom vůbec nehraje roli. Ty největší knihy, které mě v životě potkaly, čtu znovu a znovu právě proto, že čtením nejsou nikdy doopravdy „spotřebovány".
Jorge Luis Borges kdysi přesně vystihl, co přináší největší odměnu: „není důležité číst, ale opětovně pročítat pročtené". Nebyl by to ovšem Jiří Trávníček, aby to nepovažoval za odměnu falešnou, odměnu snobů. Když se ho Roman Kanda v rozhovoru na pročítání pročteného zeptal, dostalo se mu odpovědi: „Upřímně řečeno, tomu Borgesovu výroku moc nerozumím. Jak tomu rozumíte vy, chlape?"
Řekl bych, že Trávníček lže. Tomu výroku samozřejmě dobře rozumí, jenom na něj ze zásady odmítá přistoupit. Jako přesvědčený věrozvěst literárního konzumu požaduje prózu na jedno použití. Prózu, při které je čtenář rychle a bez potíží uspokojen jako spotřebitel. Literární teorie tu doslova drží prst na tepu doby: levně pořiď a co nejdřív zahoď, abys mohl znovu levně pořídit.</description>
       <pubDate>Sun, 06 Apr 2014 11:39:45 GMT</pubDate>
       <guid>http://www.typlt.cz/index.php?content=blog#spot536</guid>
    </item>
    <item>
       <title>Škrábanice vychází na CD</title>
       <link>http://www.typlt.cz/index.php?content=oznameni#spot533</link>
       <description>Z vydavatelské anotace (Polí5):Album se rozpíná od poezie k elektronické hudbě, od vokální performance k tradičím akusmatickým konceptům. Jaromír Typlt přináší do společné elektroakustického projektu tradici konkrétní poezie, pečlivých textových struktur i slam poetry. Michal Rataj navazuje na francouzskou tradici konkrétní hudby, rozvíjí svět polyfonního ambientu a prostorového zvuku a jemně se dotýká klubové struny electronica.více o CD







</description>
       <pubDate>Mon, 24 Mar 2014 11:38:30 GMT</pubDate>
       <guid>http://www.typlt.cz/index.php?content=oznameni#spot533</guid>
    </item>
    <item>
       <title>Několik snímků z Grenoblu a z Lyonu</title>
       <link>http://www.typlt.cz/index.php?content=oznameni#spot531</link>
       <description>Na pozvání Francouzsko-české asociace v Lyonu jsem mohl uvést nejen  výběr ze svých textů v originálech a francouzských překladech, ale  představit také české art brut. Večery proběhly 25. února v Maison de la poésie Rhône-Alpes (Saint-Martin-d'Hères na okraji Grenoblu) a 26.–27. února v Maison de l´Europe et de l´Européens v Lyonu.
Snímky zveřejnila Literarni.cz.</description>
       <pubDate>Wed, 05 Mar 2014 11:42:07 GMT</pubDate>
       <guid>http://www.typlt.cz/index.php?content=oznameni#spot531</guid>
    </item>
    <item>
       <title>Zemřel Vratislav Karel Novák</title>
       <link>http://www.typlt.cz/index.php?content=oznameni#spot528</link>
       <description>Ve středu 12. února 2014 zemřel ve věku 71 let sochař Vratislav Karel Novák.
V roce 1989 navrhl kinetickou plastiku Plašismrt. Představa, že by se  autorovy plány byly naplnily  a na střeše domova důchodců v Praze-Hájích by  teď opravdu podle pohybů  větru červenými křídly mával a černožlutým  ocasem výstražně zmítal  několik metrů vysoký fantaskní tvor, určený  k tomu, aby zastrašoval  smrt a držel ji v bezpečné vzdálenosti od  obyvatel domu, působí  přinejmenším kuriózně. Určitě až z pravěku  přežívající princip  uměleckého díla jako magického ochránce se v tomto  Novákově díle stal  předmětem vážně míněné evokace i hluboké ironie  zároveň. Jen o rok  mladší Metronom však dnes tuto ochrannou úlohu  kupodivu plní –  našla by se už celá řada literárních dokladů  o podvědomých obavách,  které v obyvatelích Prahy vyvolá každé dočasné  zastavení jeho pohybu.číst celý text</description>
       <pubDate>Sat, 15 Feb 2014 22:56:06 GMT</pubDate>
       <guid>http://www.typlt.cz/index.php?content=oznameni#spot528</guid>
    </item>
    <item>
       <title>Na koho plivnout</title>
       <link>http://www.typlt.cz/index.php?content=blog#spot526</link>
       <description>Rozhodujícím předpokladem pro otištění v A2 se zjevně stala schopnost  poslat pod jakoukoliv záminkou plivanec na správnou stranu:  "hruškovsko-borkovcovská linie nadělala z poezie nivelizovanou oběť  nafrněných grafomanů s magisterskými tituly," oznamuje se nám v novém  čísle hned na úvod textu Návrat básníka od pseudonymního autora S.d.Ch. (Miloslava Vojtíška). A po přemnoha tisících znaků s mezerami, ve  kterých se rozplizle a nekonkrétně útočí na všechny  politicko-ekonomicko-náboženské světové strany, pro jistotu znovu tentýž  literární plivanec, abychom náhodou nezapomněli, kdo že nás to vlastně  drží ve lži a klamu: "Ke všemu ještě nám hruškovsko-borkovcovská  poetická linie i přes svou úctyhodnou svrchovanou trendovost  pravděpodobně žádné východisko nenabídne." 
Zvykl jsem si už nacházet  výpady proti Petru Hruškovi, Petru Borkovcovi, Milanu Děžinskému a  dalším básnickým provinilcům na stránkách Psího vína – tam se z toho  stal bezmála redakční závazek: ani jedno číslo bez zásadní generační  popravy! Ale dejme tomu, má to ještě nějakou logiku. Jakýmsi mladým  autorům překážejí jacísi starší autoři, a tak kdo chce v Psím víně psa  bít, hůl si vždycky najde.
To ví přece každé dítě, že za úpadek  literatury nesou odjakživa největší vinu ti, kdo psali a vydávali v předchozích  dvaceti letech. Určitá literárněhistorická schémata nebudou nikdy dost  obnošená a trapná. Proto takový Petr Hruška musí být bezpodmínečně  označen za představitele poezie, která trpí slepotou k dnešním  společenským rozporům, i kdyby každá druhá jeho báseň byla prokazatelným  důkazem opaku. Divit se tomu nesmyslu začnou zase až příští generace.
Ale  redakce A2 podle všeho postoupila ještě dál. Průhledný boj básníků dosud  neuznávaných proti těm už uznávaným promítá na plátno utopického zápasu o  něco tak nového, že si to zatím nikdo nedokáže ani přesně představit.  Autoři jako S.d.Ch. proto dostávají právo plácat cokoliv – třeba vynášet odsudky ve jménu ještě nenapsané poezie, která by měla  nabídnout spásné východisko z dnešního nesrozumitelného světa. Nic  menšího ať si už nikdo nedovolí ani zkusit!
Při vyhlašování úkolů  tak svatých je samozřejmě žádoucí si umět pořádně plivnout. Ony ty  plivance totiž nakonec nejlíp plní svůj účel. Cíle se nikdy nenaplní,  ale plivance zůstanou. Hlavně nepropásnout těch svých dvacet let, kdy se  nejlíp tvoří sliny!</description>
       <pubDate>Sun, 02 Feb 2014 13:56:50 GMT</pubDate>
       <guid>http://www.typlt.cz/index.php?content=blog#spot526</guid>
    </item>
    <item>
       <title>Vod kocourou – báseň v SMS</title>
       <link>http://www.typlt.cz/index.php?content=blog#spot522</link>
       <description>Tuhle SMS už měsíc nosím v uloženou v telefonu a vracím se k ní jako k básni:
Čuz, jsem v posteli a jdu chrápat, vo včerejšku, vo tom dáme někdy řeč. Ale jedno musím, páč to neumím říct face to face, smrděl ti svetr, pochcanej vod kocourou. Já to znám, dávám si na to pozor. Už to trochu cejtim jako jiný lidi, Pavlíkovi kuřákovi to asi nevadilo, ale musím ti to takhle povědět... Jinak, noc odhalila do naha mysl mnoha! ... lidí! Jsem unesen, ale ne nadšen. Někteří nejsou přemýšliví, to mě mrzí, třeba kuřák... Buší mi srdce, raději jdu spát.(MONI, 19. 12. 2013 20:08)
Autor tvrdí, že mi zprávu zaslal omylem...(večer předtím jsme se ovšem opravdu viděli a svetr jsem na sobě měl)</description>
       <pubDate>Thu, 23 Jan 2014 23:08:15 GMT</pubDate>
       <guid>http://www.typlt.cz/index.php?content=blog#spot522</guid>
    </item>
    <item>
       <title>Kniha o díle Ladislava Zívra</title>
       <link>http://www.typlt.cz/index.php?content=oznameni#spot520</link>
       <description>V nakladatelství Kant vyšla výtvarná monografie Ladislav Zívr.Koncepce a text: Jaromír TypltFotografie: Ondřej PolákPředmluva: Jaromír ZeminaGrafická úprava: Otakar KarlasPřeklad anglické části: Stephan von PohlSoupis sochařského díla: Jaromír Typlt, Kateřina Lokvencová.
Související stránky: rozhovor o knize na stanici Vltava (2. 12. 2013) – zpráva o knize v Jičínském deníku (5. 12. 2013).</description>
       <pubDate>Fri, 20 Dec 2013 11:21:11 GMT</pubDate>
       <guid>http://www.typlt.cz/index.php?content=oznameni#spot520</guid>
    </item>
    <item>
       <title>Výstup na horu Ťululum</title>
       <link>http://www.typlt.cz/index.php?content=oznameni#spot519</link>
       <description>V nakladatelství Malvern právě vyšla kniha Františka Nováka Výstup na horu Ťululum aneb O biologické podstatě pozemského Času. Výtvarně ji doprovodil Vojetěch Jirásko, doslov napsal Jaromír Typlt, edičně připravil Jan Sušer.
Čtyřminutový rozhovor o knize odvysílala 18. prosince stanice ČRo3 Vltava v pořadu Mozaika, ptala se Milena M. Marešová, záznam je zde:Kartograf František Novák se pustil do přepisu dějin na základě vlastní fantazie.
Související stránky: František Novák – Malvern.</description>
       <pubDate>Fri, 20 Dec 2013 11:20:16 GMT</pubDate>
       <guid>http://www.typlt.cz/index.php?content=oznameni#spot519</guid>
    </item>
    <item>
       <title>Mistři kenningu</title>
       <link>http://www.typlt.cz/index.php?content=blog#spot518</link>
       <description>
 
Lituji, ale nikdo mě nepřesvědčí, že není zásadní rozdíl mezi obraty „číst“ a „hlásit se o svá práva čtenářů“. To je jádrem jedné z těch obludných vět, se kterými na nás vyrukovali bohužel nejcitovanější čeští literární teoretici roku 2013, Jan Bělíček a Marta Svobodová: „Hlásíme se totiž, zcela individuálně, o svá práva – tentokrát nikoli jen kritiků či teoretiků, ale především o práva čtenářů.“ 
Pokud dnes všichni zastánci Bělíčka a Svobodové tvrdí, že jejich slavné „vymýcení básníků“ bylo okouzlujícím projevem prozatím tak málo chápaného smyslu pro humor, asi bychom se měli co nejrychleji společně zasmát i u onoho „práva čtenářů“. Protože jinak tu bylo na svět vyvoláno rozložení rolí, podle kterého je autor díla v zásadě dlužníkem a čtenář věřitelem. Popřípadě zákazníkem, který je náš pán. Hlásí se o svá práva, která mu doposud byla nespravedlivě odpírána, jinak se tomu rozumět nedá – napsat podobnou větu s jiným záměrem by totiž nemělo vůbec žádný smysl.
Ondřej Slačálek měl zjevně velmi dobré důvody, proč nenápadně poopravil skutečné znění textu a začal nás přesvědčovat, že „Bělíček a Svobodová, ano čtete ty bolševické hrůzy dobře, se přihlásili k tomu, že budou básníky nesnesitelně týrat tím, že budou jejich texty – číst“. Na základě takto zjemnělého a zušlechtěného převyprávění se pak zmíněný politolog mohl pohodlně vysmát Bruno Solaříkovi, že vidí strašidlo bolševismu úplně všude. Trik měl úspěch, Solařík se rozhodl veřejně omluvit za ukvapené vytrhávání z kontextu, a tak se to už nese sborem. Naposled se ve Tvaru s využitím stejného příkladu pokusil František Dryje udělat hlupáka z Pavla Janouška, protože přece „skáče našemu duu na hravě ironický špek“.
Hrdě se tedy hlásím o své nezadatelné čtenářské právo skočit na tento špek taky. To, čeho se člověk snaží dosáhnout, se pozná především podle výběru slov. Je to jako proslulá „řeč těla“. Pokud se chce něčeho domáhat, zní to rozhodně jinak, než když chce navázat důvěrný rozhovor.
Čtenář, který chce doopravdy číst, nemá potřebu vykřikovat něco o svých svatých právech, a prostě pozorně čte. Rozpoznává, po svém dotváří, odmítá, přísně rozlišuje, sem tam se naštve, jindy zase nadchne: to vše provází vnímání literárního díla už odpradávna. Číst přirozeně znamená vnímat něco v politickém kontextu, ale něco zase třeba v kontextu mystickém nebo úzce osobním – a za to si čtenář zodpovídá sám. Ne nadarmo básník D. Ž. Bor tak často připomínal úsloví: „Kam až došel, to tam našel“.
Připomínám, kdo tady po roce 1989 jako první začal běhat za autory s umaštěnou účtenkou a vznášet požadavky, že by si jako konzument díla měl především pořádně pošmáknout, a ne se zatěžovat nějakými odtažitými nesrozumitelnostmi. Byl to Jiří Trávníček. Nechce se mi dohledávat, jestli obrat o „právu čtenářů“ dokonce sám někde přímo nepoužil. Podstatný je totiž hlavně ten zatuchlý závan zjevně nikdy nestárnoucích komunistických literárněvědných příruček, podle kterých je hlavní povinností spisovatele to, aby se co nejvíc přizpůsobil tzv. potřebám lidu. Ani Bělíček se Svobodovou nechtěli říct nic jiného. Autore, předvoláváme si tě, aby ses nám tu všem zodpovídal! Krmíš nás opravdu tím, co požadujeme?
Ale aby mi bylo dobře rozuměno: rozhodně nemám nic proti návratu k vytříbenému básnickému umění „kenningu“, které od doby skandinávských eposů povážlivě upadlo. Když mohl být tenkrát meč podle zákonů důmyslného obrazného opisu nazýván „paprskem bitvy“ a ruka „zemí sokolů“, proč by se odteď o čtení nemohlo mluvit jako o „vymýcení básníků“?
Odkazy na citované texty: Jan Bělíček a Marta Svobodová: Ideologie a literatura – Ondřej Slačálek: Zachraňte literaturu. Jde si pro ni Stalin! – Bruno Solařík: Na milost a nemilost – František Dryje: O snímání básníků v Čechách, Tvar 21/2013.</description>
       <pubDate>Mon, 16 Dec 2013 08:01:39 GMT</pubDate>
       <guid>http://www.typlt.cz/index.php?content=blog#spot518</guid>
    </item>
    <item>
       <title>Solaříkovi po zásluze</title>
       <link>http://www.typlt.cz/index.php?content=blog#spot517</link>
       <description>S přihlédnutím k tomu, jaké kontrarevoluční názory dosud hájil, stává se žhavým kandidátem na další facku Bruno Solařík. Bagdád není žádná blbost, Bruno, angažovaná poezie přijde právě odtamtud!
(Z filmu Davida Jařaba Hlava ruce srdce, 2010)







</description>
       <pubDate>Mon, 16 Dec 2013 06:38:50 GMT</pubDate>
       <guid>http://www.typlt.cz/index.php?content=blog#spot517</guid>
    </item>
    <item>
       <title>Moje tipy na knihu roku 2013</title>
       <link>http://www.typlt.cz/index.php?content=blog#spot516</link>
       <description>Moje tipy na Knihu roku 2013 (dnes v Lidových novinách)  1. Milan Děžinský: Tajný život (Host) Z obdivuhodných básní vysvítá, kolik neklidu se může tajit v klidu. 2. Helena Skalická a Pavel Novotný: A to si pak můžeš říkat, co chceš (dybbuk). Neuhlazený, a přece velmi zkušeně vedený přepis vyprávění o  životě na okraji. 3. D. Ž. Bor: Tajemný svět pravěku (Trigon) Odkaz  básníka a badatele, který se pokusil proniknout do „mýtoetymologických“  spletí.  A mimo soutěž ještě kniha editora Tomáše Hylmara, již  jsem recenzoval: Ladislav Zívr: Deníky 1943–1944 (Národní galerie v  Praze, vročení 2012). Sochař se tu stává hrdinou doslova románového  děje.</description>
       <pubDate>Sat, 14 Dec 2013 22:45:42 GMT</pubDate>
       <guid>http://www.typlt.cz/index.php?content=blog#spot516</guid>
    </item>
    <item>
       <title>Neproniknutelný vtip</title>
       <link>http://www.typlt.cz/index.php?content=blog#spot512</link>
       <description>Oceňujete také to zvláštně neproniknutelné vtipkování osudu? Kdybych si byl kdysi zvolil (jako se to někdy stává) pro svou literární  dráhu rodné příjmení matky, jmenoval bych se dnes – SCHEJBAL.  (Ale příbuzní s Tamtím Schejbalem, co se tak snadno proslavil, určitě nejsme. Můj děda, krejčí Jan Schejbal,  zásluhou komunistů po roce 1948 přišel o všechno, co si celý život  budoval, a nakonec poměrně v bídě předčasně zemřel, takže moc pochopení  pro určité myšlenky v naší rodině nezůstalo.)</description>
       <pubDate>Wed, 27 Nov 2013 08:51:17 GMT</pubDate>
       <guid>http://www.typlt.cz/index.php?content=blog#spot512</guid>
    </item>
    <item>
       <title>The Pololáníks 19. 11. 2013</title>
       <link>http://www.typlt.cz/index.php?content=blog#spot511</link>
       <description>Zachovali  naprosté soustředění a nepřestávali hrát. Cítili přesně, že pravá  improvizace se ruší teprve na vnitřní příkaz, ne na vnější! Díky jim!








Nafackovat špatným posluchačům.Básník Jaromír Typlt obdržel veřejnou facku od dvou pseudolevicových publicistů za nechuť vůči kategorii "angažovaného umění". Paradoxní je, že se tak stalo na společném koncertním vystoupení s improvizující skupinou The Pololáníks: což celé téma angažovanosti staví do speciálního světla. Tito hudebníci totiž patří k neformální scéně abstraktní hudby, která v uplynulých sezónách prošla silným rozmachem. V podstatě míří k tréninku pozorného poslechu, reakcím v reálném čase, sepětí s přítomným okamžikem. Vytýkat tomuto žánru slabou angažovanost je dokladem těžkého nepochopení a nezralosti: péče o veřejné věci se tu promítá do dlouhodobého, relativně náročného sebezdokonalování. Takhle jedná málokterý žánr. Stále tedy platí, že vedle špatných hudebníků existují i posluchači, kteří neumějí pořádně (angažovaně) poslouchat.Pavel Klusák, Lidové noviny 28. 12. 2013, příloha Orientace, s. 28/VIII.</description>
       <pubDate>Sun, 24 Nov 2013 09:12:19 GMT</pubDate>
       <guid>http://www.typlt.cz/index.php?content=blog#spot511</guid>
    </item>
    <item>
       <title>Malá rekonstrukce</title>
       <link>http://www.typlt.cz/index.php?content=blog#spot510</link>
       <description>Ve  světle "nemilosrdného boje proti dominantnímu polistopadovému  diskurzu",   jehož nejbližším terčem se má teď stát novinář Adam Drda, musím znovu   připomenout věty, které na veřejné facebookové diskusi v září tohoto   roku zcela bez rozpaků pustil do světa zástupce ředitele Ústavu pro  českou  literaturu Karel Piorecký: "Česká básnická pravice  by se měla myslím trochu uklidnit a  sjednotit. A  hlavně se přestat  bát, že přijde o svoje hegemonní  mocenské postavení,  které už víc než  dvacet let má. Devadesátá léta  jsou pryč. Jenom si to někteří z vás nechtějí připustit." Pro mě je to "pedagogické" fackování jen další, o něco  přitvrzenější  kapitolou právě této  směšnohrdinské frašky, ve které jsem  byl spolu s dalšími  zničehonic  ocejchován jako "pravičák" – to slovo, je-li to nedobrovolně  vnucená nálepka, mi totiž opravdu připomíná časy, kdy se udavačsky  ječelo na schůzích.  Předchozí kapitolou téže frašky je bezdůvodný  štollovsky sekernický útok Jakuba Vaníčka proti básníku Martinu Stöhrovi  v květnové A2. Stöhr tu byl pranýřován   jenom za to, že nepíše levicově  angažovanou poezii. Až na základě této   vaníčkoviny (málokdo si to  uvědomuje) se nakonec spustila celá debata   o "ideologii a literatuře",  která se v tuhle chvíli tak trapně   konkretizuje.
 (Jsem   si vědom, že  jsem právě poskytl šéfredaktorovi A2 Karlu Koubovi další   vhodný  materiál, aby se mi poškleboval na tweetu. Upřímně Ti, Karle,   přeji  tohle pohodlíčko!)</description>
       <pubDate>Sat, 23 Nov 2013 18:37:20 GMT</pubDate>
       <guid>http://www.typlt.cz/index.php?content=blog#spot510</guid>
    </item>
    <item>
       <title>Další cíl útoků</title>
       <link>http://www.typlt.cz/index.php?content=blog#spot508</link>
       <description>Myslím, že veřejnost by měla vědět o tom, jaké dopisy začínají chodit různým lidem. Novináře Adama Drdu oslovují přesně ti, kteří mě přišli 19. 11. do Tranzitdisplay fackovat, pouhý den poté:
Čest práci soudruhu Adame, vyhlásili jsme nemilosrdný boj dominantnímu polistopadovému diskurzu a  jeho hlídacím psům v různých sférách debaty: poezie, literatura,  publicistika, politika etc. Jako první padl za oběť našeho sémiotického  teroru a pedagogické šikany básník Jaromír Typlt, bránící umění a  apolitickou škrabošku postkomunismu a l´artpourl´artismu. Chtěl jsem  se s ním domluvit na pořádné chlapské bitce mezi čtyřma očima na  nějakém místě. Ale odmítl, takže nám nezbylo, než se vydat na jeho  vystoupení, kde skrze něj dostal políček celý polistopadový diskurz i  celé umění. Ty, jako agresivní antikomunistické hovado bez  formálního vzdělání, které sis nahradil diskusemi se svým konzervativním  tchánem, jsi další na řadě v seznamu lidí, které je třeba pedagogicky  zšikanovat. S tebou se ale nechceme symbolicky fackovat. Chceme pořádnou bitku s pěstma, kopancema a hbitými údery. Musím tě ale předem upozornit, že se mýlíš. Jsme agresivní hovada  stejně jako ty, ale s hipsterskou, nikoli náckovsko-komoušskou  mentalitou. Jsme pouhým zhmotněním futuristicko-stalinsko-maoistických  démonů, které vyvoláváte. Bereme vás za slovo. Chcete Stalina? Tady ho  máte. Ty chceš agresivní, totalitární nacisticko-komunistická hovada.  Dostaneš je. V případě zájmu si vyměníme telefonní čísla. Navrhujeme rozbít si držky v Riegerových sadech."
Jména odesilatelů záměrně vynechávám.</description>
       <pubDate>Sat, 23 Nov 2013 18:32:00 GMT</pubDate>
       <guid>http://www.typlt.cz/index.php?content=blog#spot508</guid>
    </item>
    <item>
       <title>Talenti v Tranzitdisplay</title>
       <link>http://www.typlt.cz/index.php?content=oznameni#spot506</link>
       <description>No a co, vy mladí talenti? Tak jste si tedy dodali kuráže, dorazili jste  na moje veřejné vystoupení a před pár desítkami lidí jste mi dali  facku. Dokonce dvě, protože o tu druhou jsem si sám nahlas řekl.  Takových siláckých kousků si můžete natropit, kolik chcete – vaši  avantgardističtí pradědečkové vám pro ně dávno zajistili beztrestnost,  takže neriskujete naprosto nic. Vždycky se to dá obhájit jako revoluční  projev protestu, na který máte přece jako mladí talenti nezadatelné  právo. Na naší literární vísce jste si právě založili na malou  proslulost a jistě v budoucnu výhodně zhodnotíte tiché sympatie všech  těch, kdo si myslí, že Typlt si takovou facku vlastně zasloužil. Asi  ano, protože před lety jsem vykřikoval podobné radikalistické pitominy,  jaké teď vykřikujete vy. „Kdo se dopustí umění, tomu dá dada přes  držku,“ zvolali jste neohroženě. Doufám, že jste se při tom cítili  i dost pohodlně. Protože talentovaní jste, zdá se mi, hlavně na projevy  pohodlnosti.
(Psáno a zveřejněno 19. 11. 2013)
Jak si koledoval...








A jak si vykoledoval... "Ještě jednou – a šupiny dolů!"(Za pohotový záznam děkuji Jaromíru Čejkovi: zveřejňuji hlavně jako odpověď na toho "moudivláčka", kterého ze mě dělají vtipní hoši z A2.) 






</description>
       <pubDate>Sat, 23 Nov 2013 12:16:24 GMT</pubDate>
       <guid>http://www.typlt.cz/index.php?content=oznameni#spot506</guid>
    </item>
    <item>
       <title>Stalo se v Tranzitdisplay</title>
       <link>http://www.typlt.cz/index.php?content=blog#spot505</link>
       <description>
 
No a co, vy mladí talenti? Tak jste si tedy dodali kuráže, dorazili jste na moje veřejné vystoupení a před pár desítkami lidí jste mi dali facku. Dokonce dvě, protože o tu druhou jsem si sám nahlas řekl. Takových siláckých kousků si můžete natropit, kolik chcete – vaši avantgardističtí pradědečkové vám pro ně dávno zajistili beztrestnost, takže neriskujete naprosto nic. Vždycky se to dá obhájit jako revoluční projev protestu, na který máte přece jako mladí talenti nezadatelné právo. Na naší literární vísce jste si právě založili na malou proslulost a jistě v budoucnu výhodně zhodnotíte tiché sympatie všech těch, kdo si myslí, že Typlt si takovou facku vlastně zasloužil. Asi ano, protože před lety jsem vykřikoval podobné radikalistické pitominy, jaké teď vykřikujete vy. „Kdo se dopustí umění, tomu dá dada přes držku,“ zvolali jste neohroženě. Doufám, že jste se při tom cítili i dost pohodlně. Protože talentovaní jste, zdá se mi, hlavně na projevy pohodlnosti.
Jak si koledoval...








A jak si vykoledoval... "Ještě jednou – a šupiny dolů!"(Za pohotový záznam děkuji Jaromíru Čejkovi: zveřejňuji hlavně jako odpověď na toho "moudivláčka", kterého ze mě dělají vtipní hoši z A2.) 






</description>
       <pubDate>Tue, 19 Nov 2013 23:59:00 GMT</pubDate>
       <guid>http://www.typlt.cz/index.php?content=blog#spot505</guid>
    </item>
    <item>
       <title>Deník z přelomových let</title>
       <link>http://www.typlt.cz/index.php?content=blog#spot504</link>
       <description>Kniha Ladislav Zívr: Deníky 1943–1944 je už na světě bezmála rok – vydala ji Národní galerie v Praze na sklonku roku 2012 v ediční přípravě Tomáše Hylmara –, a přece zatím nezaznamenala žádný ohlas. Po pravdě, vůbec se o ní neví. Jako by ani nebyla. Přitom je to kniha, kterou bych sám za sebe velmi rád napsal do ankety Lidových novin o nejzajímavější knihu roku 2013, kdybych ovšem nebyl jedním z jejích odborných recenzentů.Vkládám sem alespoň text Sochařovo tříštění, který jsem o Zívrových denících napsal v roce 2010.
"A tak se tu na pozadí stísňujících protektorátních poměrů řeší  nejzákladnější otázky Zívrova tvůrčího i osobního života a čtenář jen  s napětím sleduje, jestli to všechno opravdu dopadne podle verze, která  je známa z pozdějších životopisů. Tak otevřeně a nepředvídatelně se to  všechno jeví v přímém podání, kterému navíc zrychlený spád dávají dobové  události."číst celý text
Související stránky: Deníky 1943–1944.</description>
       <pubDate>Sun, 17 Nov 2013 22:47:17 GMT</pubDate>
       <guid>http://www.typlt.cz/index.php?content=blog#spot504</guid>
    </item>
    <item>
       <title>Oživený Opolský</title>
       <link>http://www.typlt.cz/index.php?content=blog#spot503</link>
       <description>Kolem básníka Jana Opolského (1875–1942), který dlouhá léta spal zcela nepovšimnut (mimo jiné i zásluhou agentury Dilia, která dusí odkazy podobných básníků naprosto neúnosnými požadavky na úhradu autorských "práv" – u Opolského "práva" konečně vypršela v lednu 2013), se začíná něco dít.
V nakladatelství dybbuk vyšel vůbec první výbor zaměřený důsledně jen na Opolského poezii – jmenuje se Sám všechen život býti a jeho autorem je básník Petr Fabian.
A zcela nezávisle, na základě "náhodného nálezu", pronikla jedna z krátkých próz Jana Opolského do 70. čísla surrealistické revue Analogon, věnovaného tématu Noci (Cesta do výšin noci, léto/podzim 2013). Okolnosti nálezu popisuje František Dryje v textu Jak jsem našel Opolského.
Ve středu 20. listopadu od 19 hodin proběhne v kavárně Potrvá večer věnovaný Janu Opolskému. Jeden z jeho textů by měl být podpořen hudbou skupiny Dekadent Fabrik.</description>
       <pubDate>Mon, 04 Nov 2013 09:48:07 GMT</pubDate>
       <guid>http://www.typlt.cz/index.php?content=blog#spot503</guid>
    </item>
    <item>
       <title>Helenina kniha</title>
       <link>http://www.typlt.cz/index.php?content=oznameni#spot497</link>
       <description>Když Bohdan Holomíček, autor tohoto snímku, v roce 1999 vyvolával fotky s  Helenou Skalickou, pouštěl si v černé komoře z diktafonu záznamy jejího  vyprávění. Litoval, že její  monografie Láska ve vodě (2000) tehdy nevyšla i s nějakým jejím  příběhem. Po třinácti letech zaplnil toto bílé místo Pavel Novotný. V těchto dnech  mu v nakladatelství dybbuk vychází kniha A to si pak můžeš říkat, co  chceš, která vznikla právě ze sestřihu Heleniných vyprávění.
Související stránky: Helena neotvírá – o knize na MF Dnes – o knize v Literárních novinách.</description>
       <pubDate>Tue, 08 Oct 2013 11:59:18 GMT</pubDate>
       <guid>http://www.typlt.cz/index.php?content=oznameni#spot497</guid>
    </item>
    <item>
       <title>Vyznání prosťáčkovo</title>
       <link>http://www.typlt.cz/index.php?content=blog#spot496</link>
       <description>Tak už ze mě zase někdo veřejně dělá prosťáčka, a přitom nemá možná ani nejmenší tušení o tom, jaké jsou doopravdy moje postoje.
"Typlt se dovolává autonomnosti, aniž by se vůbec pídil po tom, odkud se vzala, a není-li společenskou konstrukcí, která podléhá historickým změnám."
Oni ve mně ti teoretici vidí natolik politováníhodné myšlenkové nedochůdče, že mají potřebu mi dokonce opakovat svoji mantru "ani sebeuzavřenější autorské gesto se neodehrává bez vztahu ke společnosti".
Jen jim nějak uniklo, že právě tohle celou dobu říkám. Že moje zdánlivě uzavřené autorské gesto je pro mě právě tady a teď tím nejpřiléhavějším druhem odpovědi na to, co mě ze všech stran obklopuje. Je to moje osobní sázka, kterou jsem zvolil i s vědomím pravděpodobné prohry.
Chápu myslím docela dobře, že někomu ona zlopověstná "autonomie" může připadat jako zaslepující matrix, "společenská konstrukce", těsný chlívek, do kterého se umělec ve své svaté prostotě nechal ostatními uzavřít.
Nezbavím se ovšem podezření, že ti, kdo dnes mají potřebu "autonomii" tak kriticky demaskovat, nás ve skutečnosti chtějí zavést do ještě mnohem těsnějšího chlívka, mnohem zoufalejší "společenské konstrukce". Nabízejí zatím jen vzdušné zámky, ale už teď se mi do nich vůbec nechce lézt.
Jsou tak současní a chytří, že proti nim přece jenom radši zůstanu zaostalý.</description>
       <pubDate>Mon, 07 Oct 2013 10:12:08 GMT</pubDate>
       <guid>http://www.typlt.cz/index.php?content=blog#spot496</guid>
    </item>
    <item>
       <title>Výrok Y</title>
       <link>http://www.typlt.cz/index.php?content=oznameni#spot495</link>
       <description>S některými lidmi prostě není žádná diskuse...
A TYČ!
Nahrávku z roku 2002 obrazově "zakódovala" Ilona Malá.Poděkování: Ivanu Acherovi a Anastázii Stročkové.







</description>
       <pubDate>Thu, 26 Sep 2013 14:44:32 GMT</pubDate>
       <guid>http://www.typlt.cz/index.php?content=oznameni#spot495</guid>
    </item>
    <item>
       <title>Zátiší na Rádiu 1 – záznam</title>
       <link>http://www.typlt.cz/index.php?content=oznameni#spot494</link>
       <description>Ve středu 18. září ve 21 hodin mě Jeroným Janíček mě pozval jako hosta do svého pořadu Zátiší na Rádiu 1.
Celý pořad – pochopitelně kromě hudby, kterou jsem si tam přinesl (z desky Blixy Bargelda a Teho Tearda Still Smiling) – je nyní v archivu 1 na záznamu v MP3. Možná vůbec poprvé jsem četl do živého vysílání svoje texty (Zaživa, Audio, Zlomek B101). Zvláštní představa, že právě v tu chvíli je kdosi na druhé straně...
Ke stažení: archiv pořadu Zátiší.</description>
       <pubDate>Tue, 24 Sep 2013 22:26:58 GMT</pubDate>
       <guid>http://www.typlt.cz/index.php?content=oznameni#spot494</guid>
    </item>
    <item>
       <title>O tom, co potírají kritici</title>
       <link>http://www.typlt.cz/index.php?content=blog#spot493</link>
       <description>Před několika dny se v jedné diskusi na Facebooku kritik Karel Piorecký chopil slova a zaštítil se samotným Romanem Jakobsonem, aby ukázal, jak hluboko zapadl Bruno Solařík (jeho údajný "blábol" jde zde) do politováníhodné myšlenkové veteše ve srovnání s pronikavými kritickými duchy z A2. Vzal jsem tedy do ruky Jakobsonovu přednášku Co je poezie? (1933–1934),  abych si ověřil, jestli tam je opravdu něco proti Solaříkovi. Upřímně říkám, že jsem tam nic takového nenalezl a Karel Piorecký by to možná měl upřesnit. (Asi by to ocenili i další účastníci oné diskuse, do níž se s odkazem na Jakobsona náhle vetřel dost nepříjemný katedrový odstup...)
 Jakobson ovšem nemluvil do větru, byl souputníkem a kumpánem básníků, a  tak jsem tam našel pár vět, které stojí právě dnes za ocitování: "To, co zdůrazňujeme, není separatismus umění, nýbrž autonomnost estetické funkce." (Neleží právě tohle v žaludku dnešním kritickým vizionářům nejvíc?) "Nabývá-li v slovesném díle básnickost, poetická funkce výrazu  směrodatného, mluvíme o poezii. Ale v čem se projevuje básnickost? – V  tom, že slovo je pociťováno jako slovo, a nikoli jako pouhý reprezentant  pojmenovaného předmětu nebo jako výbuch emoce." 
A nakonec jedno krásné, velmi aktuální rozložení rolí: "Rovněž nevěřte, potírá-li kritik básníka ve jménu pravdivosti a  přirozenosti – ve skutečnosti zavrhuje jeden básnický směr, totiž jeden  soubor prostředků deformujících materiál, ve jménu jiného básnického  směru, jiného souboru deformačních prostředků." A to je, řekl bych,  asi to nejpodstatnější, co nám říká Roman Jakobson o angažované poezii:  není to opravdu nic víc než soubor prostředků deformujících materiál.  Není to Pravda. Není to Projev Pravé Skutečnosti. Je to zase jen  Stylizace.  A celá diskuse se vlastně točí v bludném kruhu otázky, zda kritici, kteří potřebují ze všech sil vydupat ze země nějakou tu  nevídanou angažovanou poezii, nepřekračují svoje kompetence. Jakmile se  totiž někdo opováží nesdílet jejich názor, hned z něj udělají zaostalce,  kterému jaksi nedošlo, že všechno je jinak.  Ale jestli jsem si já  sám z nového čtení Jakobsonovy přednášky odnesl nějaké opravdu zásadní  poučení, shrnul bych ho do slov: BÁSNÍK SI V KAŽDÉ DOBĚ DĚLÁ, CO CHCE.
Související stránky: diskuse v A2.</description>
       <pubDate>Fri, 20 Sep 2013 01:13:30 GMT</pubDate>
       <guid>http://www.typlt.cz/index.php?content=blog#spot493</guid>
    </item>
    <item>
       <title>Nejpustší země Evropy</title>
       <link>http://www.typlt.cz/index.php?content=blog#spot490</link>
       <description>Dnes večer se slavnostně rozjíždí nová verze  skvělé literární stránky Lyrikline, na které básníci čtou své verše v  původním jazyce a je možno zároveň sledovat i překlad: www.lyrikline.org.  Bohužel, podle této stránky jsme básnicky nejpustší  zemí Evropy. Hlasem a slovem jsou na ní (řekl bych, že beze změny za  posledních několik let) zastoupeni pouze tři čeští básníci – Petr  Borkovec, Petr Hruška a Jáchym Topol. Takoví Litevci mají na Lyrikline  básníků 21, Slovinci 23, Maďaři 16, Norové 8, Slováci 7. Můžeme se  samozřejmě utěšovat, že Baskové jsou na tom zatím hůř. Mají jen jednoho.  Ovšem Katalánci 36. Člověku to nedá, aby se nad těmi počty nezamyslel...</description>
       <pubDate>Sun, 01 Sep 2013 21:04:08 GMT</pubDate>
       <guid>http://www.typlt.cz/index.php?content=blog#spot490</guid>
    </item>
    <item>
       <title>Co se po nás žádá</title>
       <link>http://www.typlt.cz/index.php?content=blog#spot489</link>
       <description>Ani pořádně nevím, jak jsem k tomu přišel, ale  zase už jsem byl na stránkách A2 hnán k zodpovědnosti. (Samozřejmě  ovšem ke společenské zodpovědnosti, jiná je tu asi nemyslitelná.)  "Metafora literatury jako sluhy, která byla v diskusi nad angažovanou  literaturou tu implicitně, tu explicitně přítomna, má i druhou stránku a  Jaromír Typlt, který sám sebe v červencovém rozhovoru pro Deník  Referendum považuje za „přísně vycvičeného sluhu“ samotné řeči, jehož  úkolem je pochopit, co se po nás, asi formou jakéhosi božského vnuknutí,  žádá, by mohl být analýzou sociální stránky jazyka nepříjemně  zaskočen." (Jan Bělíček a Marta Svobodová, Ideologie a literatura, A2 17/2013.)  Troufám si tvrdit, že žádnou takovou analýzou bych nepříjemně zaskočen  nebyl. Její výsledek je totiž dán předem. Skončí to zase jen u staré  známé rovnice "Kdo nejde s námi, jde proti nám".</description>
       <pubDate>Wed, 28 Aug 2013 08:33:16 GMT</pubDate>
       <guid>http://www.typlt.cz/index.php?content=blog#spot489</guid>
    </item>
    <item>
       <title>Ostrava</title>
       <link>http://www.typlt.cz/index.php?content=blog#spot488</link>
       <description>"Četlo se mi tu mimořádně dobře, v publiku byla řada mých  přátel a kromě toho se tady skoro neuvěřitelnou shodou okolností objevil  Honza Hájek, který byl před deseti lety účastníkem a pak dokonce  vedoucí hereckých dílen Sergeje Fedotova, kam jsem jezdil, a dost mi  pomohl ve způsobu, jak podávat věci na jevišti. Má tedy svůj podíl i na  tom, jak dneska před lidmi čtu. Jeho přítomnost mě zcela elektrizovala,  najednou jsem nacházel ve svých textech úplně jiné intonace než doteď."
Z rozhovoru o mém vztahu k Ostravě, který se mnou pořídil Martin Jiroušek v červenci v klubu Atlantik.O Petru Hruškovi, Jiřím Šigutovi, odpichu ve vysokých pecích i o čepičkách ve Bzendě...číst celý text</description>
       <pubDate>Fri, 09 Aug 2013 22:49:55 GMT</pubDate>
       <guid>http://www.typlt.cz/index.php?content=blog#spot488</guid>
    </item>
    <item>
       <title>Z Měsíce autorského čtení </title>
       <link>http://www.typlt.cz/index.php?content=oznameni#spot485</link>
       <description>Mezi Brnem, Košicemi a Ostravou jsem 7.–9. 7. projel v rámci Měsíce autorského čtení.








Na záznamu se kromě textů, jako je Pole nade mnou nebo Zlomek B101, odvíjí i zajímavý rozhovor s diváky, a to přibližně v čase mezi 0:45–1:05.
Michaela Velčková z Větrných mlýnů se mnou také stihla pořídit rozhovor do internetového Deníku Referendum.Zde je odkaz:Literatura je pro mě pohybem na tom nejosobnějším území.
Související stránky: Měsíc autorského čtení 2013 – Neuvěřitelná performance Jana Hájka pro MAČ.</description>
       <pubDate>Thu, 11 Jul 2013 14:21:56 GMT</pubDate>
       <guid>http://www.typlt.cz/index.php?content=oznameni#spot485</guid>
    </item>
    <item>
       <title>Čtyřicátník</title>
       <link>http://www.typlt.cz/index.php?content=blog#spot484</link>
       <description>Letošnímu čtyřicátníkovi, horskému hotelu Ještěd, věnujme k narozeninám, které připadají právě na červenec 2013.
Ještěd jako Kniha proměn
Od Ještědu, té podivuhodně zahrocené hory, jsem se tedy nevzdálil, i když jsem se obrátil ke knize 64 hexagramů známé po celém světě pod názvem Kniha proměn (Yi Jing). Pro mnoho lidí je to zásadní průvodce životem, který rozvíjí pozornost k tomu, jak se neustále ustavuje nová rovnováha mezi protiklady. Co se například děje, když z jedné strany něco prudce žhne, zatímco druhou stranu svírá mráz.
Jako by i kruhově pojatý celek Ještědu byl rozdělen do takových kapitol, vyrovnává každá ze 64 spár v jeho plášti trochu jiné pnutí. A tak se Hubáčkova architektura zcela intuitivně, a přitom zřejmě podle hluboké nutnosti, dotkla orákula, které bylo prý kdysi vyčteno ze želvího krunýře a položilo základ všem hlavním proudům tradičního čínského myšlení.
číst celý text</description>
       <pubDate>Fri, 05 Jul 2013 18:36:23 GMT</pubDate>
       <guid>http://www.typlt.cz/index.php?content=blog#spot484</guid>
    </item>
    <item>
       <title>Kam patří problém</title>
       <link>http://www.typlt.cz/index.php?content=blog#spot483</link>
       <description>Během přípravy na veřejný rozhovor s Vladimírem Kokoliou v Topičově salonu jsem mimo jiné otevřel Jungmannův slovník. Výstava se jmenuje No Problem, tak jsem si zkusi nalistovat "problém". Ale čeština v Jungmannově době ještě problém zjevně neměla. Bylo to zatím jen prázdné místo mezi dvěma slovy:"probleknu"a"problesknu".První z těch slov se nám dodnes ozývá v blekotání a znamenalo něco jako nechtěné podřeknutí. Druhé z těch slov známe, "probleskuje" nám myšlenka, nápad, "záblesk" vědomí.A to, co zveme problém, bývá opravdu někde tam: mezi řečí, která se pouští na špacír, a krátkým vhledem do toho, jak to, co je, asi je.</description>
       <pubDate>Wed, 26 Jun 2013 01:00:22 GMT</pubDate>
       <guid>http://www.typlt.cz/index.php?content=blog#spot483</guid>
    </item>
    <item>
       <title>Poezie a video</title>
       <link>http://www.typlt.cz/index.php?content=blog#spot482</link>
       <description>Moje odpověď na anketu Literárních novin: Videoprezentace poezie – ano či ne?
Pokud bude opravdu zajímavé se na to dívat, pak může dokonce i poezie  mít svou „videoprezentaci". Ale se špatným zvukem, ledabylou kamerou a  školáckou režií se daleko nedojde. Už slovo „videoprezentace" je možná  trochu zavádějící, protože vyvolává zdání, že jde vlastně jen o účelový  doplněk, vedlejší produkt, který nemusí nutně mít ty nejvyšší parametry.  Ve skutečnosti poezii škodí vše, co se k ní vztahuje, a přitom není na  její úrovni. Všichni dobře vnímáme trapnost, která tak často vzniká při  přenášení básní z papíru do jiných médií – slova najednou až příliš  tlačí a vytvářejí nesnesitelné emocionální dusno. Za základní úkol každé  „videoprezentace" proto považuji, aby poezii pomohla vyjít z tohoto  zakletí a dala jí filmově přitažlivý tvar. Autor básně pak rád zmizí za  obrazem.
Související stránky: Anketa Poezie a video.</description>
       <pubDate>Wed, 19 Jun 2013 23:33:49 GMT</pubDate>
       <guid>http://www.typlt.cz/index.php?content=blog#spot482</guid>
    </item>
    <item>
       <title>Můj projev netolerance</title>
       <link>http://www.typlt.cz/index.php?content=blog#spot481</link>
       <description>Stalo se, co se stát muselo. Domluvil jsem se s šéfredaktorem A2, že další básně na str. 2 už vybírat nebudu. Je to důsledek nedostatku tolerance z mé strany. Protestoval jsem proti zveřejňování kritik Jakuba Vaníčka, které vycházejí zcela bez redakce, ať už se v nich o poezii hlásá jakýkoliv nesmysl. Jeho ideologické peskování básníků za to, že místo angažovanosti v ulicích si pěstují květinky na balkóně (parafrázuji, ale moc nepřeháním, obětí byl naposledy básník Martin Stöhr), ovšem redakci zjevně vůbec nevadí. Hlavně, že názor je v souladu s názory. Že je to primitivní zjednodušení, na tom přece nesejde...
Pro jistotu dodávám, že ze strany redakce to nebyl žádný nátlak. Naopak, nátlak vycházel spíše z mé strany: představa, že bych se snadno mohl ocitnout v sousedství nějakého příštího Vaníčkova kádrování, pro mě začala být neúnosná.</description>
       <pubDate>Fri, 07 Jun 2013 09:31:54 GMT</pubDate>
       <guid>http://www.typlt.cz/index.php?content=blog#spot481</guid>
    </item>
    <item>
       <title>Recept: Alikvóty</title>
       <link>http://www.typlt.cz/index.php?content=blog#spot480</link>
       <description>Můj recept může dobře posloužit v jakémkoliv prostoru, který je zaplněn  ohlušujícím křikem tropických papoušků. Je to zcela jednoduché:  postavte se k některé z klecí a začněte zpívat svůj základní tón.  Zaručeně nebude slyšet. Jakmile ovšem začnete přidávat k základnímu tónu  alikvóty, papoušci zapomenou na svou džungli a zpozorní. Než se  nadějete, zavládne v celém prostoru naprosté ticho, kterým se ponese jen  alikvótní zpěv. Osobně ověřeno.
(Psáno do programu letošního Měsíce autorského čtení.)</description>
       <pubDate>Mon, 03 Jun 2013 21:56:51 GMT</pubDate>
       <guid>http://www.typlt.cz/index.php?content=blog#spot480</guid>
    </item>
    <item>
       <title>Se Swoonem Ve znaku</title>
       <link>http://www.typlt.cz/index.php?content=oznameni#spot478</link>
       <description>Belgický videoartista Swoon, který si dlouhodobě vybírá poezii (v původních jazycích) jako základ pro své filmy, právě zveřejnil na internetové televizi Vimeo snímek s mou básní Ve znaku.








Související stránky: Swoonův komentář ke vzniku filmu.
&#160;</description>
       <pubDate>Mon, 03 Jun 2013 12:50:07 GMT</pubDate>
       <guid>http://www.typlt.cz/index.php?content=oznameni#spot478</guid>
    </item>
    <item>
       <title>Statistická odchylka?</title>
       <link>http://www.typlt.cz/index.php?content=blog#spot476</link>
       <description>Neblaze  proslulý Jiří Trávníček nám tu léta vymýval mozky utkvělým názorem, že  Musila, Prousta, Joyce a další podobné autory berou do ruky jen snobové,  kteří chtějí něco předstírat. Tak tedy vězte, že před třemi dny jsem ve  vlaku dlouze rozprávěl se zaměstnancem Českých drah, který si teď  Proustovo Hledání ztraceného času začíná číst podruhé. A s jiskrou v oku  vyprávěl o svých zážitcích z Faulknera, Joyce (Odyssea četl samozřejmě  taky dvakrát), Musila. Přečte průměrně dvacet nebo dvacet pět knížek za  měsíc. Hemingway, Dostojevský, Borges, Cortázar... Nebralo to konce. Tohle bych Trávníčkovi přál.  Aby konečně potkal toho čtenáře, kterého se pořád dovolává jak Klement Gottwald "lidu".</description>
       <pubDate>Sat, 25 May 2013 23:47:15 GMT</pubDate>
       <guid>http://www.typlt.cz/index.php?content=blog#spot476</guid>
    </item>
    <item>
       <title>Vzkaz a tříšť</title>
       <link>http://www.typlt.cz/index.php?content=blog#spot472</link>
       <description>„Meč a klíč"„Křeč a stín"Tyhle verše se mi při pročítání sbírky Stanislava Vávry Vzkazy na účtence okamžitě propojily, i když je od sebe dělí třináct stránek.
Začetl jsem se do sbírky hned znovu, jestli třeba nenajdu třetí dvojici s podobně krátkým spojením, které by se bezpochyby skvěle vyjímalo na hřbetě vazby starého historického románu.
Jako bych narazil na stopu tajuplné šifry a vnější podoba opožděného básnického debutu – autor 7. dubna oslavil 80. narozeniny – se rázem stala jen zástěrkou určenou naivním důvěřivcům. A odteď už asi bude mým osudem bloudit a marně se dotazovat, jaké je doopravdy poselství Vzkazů na účtence, protože třetí podobnou dvojici jsem nenašel. Ledaže by teď bylo mým úkolem zaměřit se na místa, kde byl možná změněn způsob šifrování. Jedno takové už začínám tušit:
„A portrét opět nevisí rovněHodiny kdy se chce tiše klít"
(Stanislav Vávra byl v 50. letech členem surrealistické skupiny Libeňští psychici a účastnil se také veřejných výtvarných akcí s Vladimírem Boudníkem. Jeho sbírku Vzkazy na účtence vydalo letos nakladatelství Biru s doslovem Básníka Ticho.)
Související stránky: Stanislav Vávra – Biru.</description>
       <pubDate>Thu, 18 Apr 2013 21:21:42 GMT</pubDate>
       <guid>http://www.typlt.cz/index.php?content=blog#spot472</guid>
    </item>
    <item>
       <title>Ani se nehni: Akropolis</title>
       <link>http://www.typlt.cz/index.php?content=oznameni#spot468</link>
       <description>V sále Paláce Akropolis jsem se v prosinci  mohl znovu vykoupat v obrozující záplavě "rudé vody", když tu The Young Gods hráli  ze svých prvních desek. A teď, ani nevím, jak se to seběhlo, se mnou v  tomtéž sále Kateřina Nechvílová natočila video pro web Literárních novin...







</description>
       <pubDate>Sun, 17 Feb 2013 23:32:39 GMT</pubDate>
       <guid>http://www.typlt.cz/index.php?content=oznameni#spot468</guid>
    </item>
    <item>
       <title>Povodeň Jana Opolského</title>
       <link>http://www.typlt.cz/index.php?content=oznameni#spot465</link>
       <description>V lednu 2013 vyšla po 97 letech znovu krátká próza Jana Opolského Povodeň.Spolek bibliofilů Nová Paka oslavil vydáním této knihy skutečnost, že od ledna 2013 přestaly Jana Opolského jako básníka konečně umlčovat neúměrně vysoké poplatky za autorská práva. Nyní už novým vydáním jeho knih nebude nic bránit.Povodeň dvěma grafikami výtvarně doprovodil Vojetěch Jirásko.







Kdo by měl zájem o některý ze 70 číslovaných a podepsaných exemplářů této bibliofilie, může si ho za 250 korun objednat na e-mailu bibliofilnp@seznam.cz.
Předmluva ke knize vyšla časopisecky také v novém Achátu (2/2013), úryvek je možno číst zde.</description>
       <pubDate>Sat, 02 Feb 2013 12:07:37 GMT</pubDate>
       <guid>http://www.typlt.cz/index.php?content=oznameni#spot465</guid>
    </item>
    <item>
       <title>Komparatistika</title>
       <link>http://www.typlt.cz/index.php?content=oznameni#spot463</link>
       <description>Zlomek B101 v češtině,ve francouzštině (přeložil Denis Molčanov, 2013),v angličtině (přeložil David Vichnar, 2011),v němčině (přeložili Nikola Mizerová a Mirko Kraetsch, 2011).
...poznání je přátelství......la connaissance est l'amitié......realisation is friendship......Erkennen ist Freundschaft...
Všem přátelům překladatelům děkuji!</description>
       <pubDate>Fri, 11 Jan 2013 16:00:03 GMT</pubDate>
       <guid>http://www.typlt.cz/index.php?content=oznameni#spot463</guid>
    </item>
    <item>
       <title>...i když to není krajina po bitvě</title>
       <link>http://www.typlt.cz/index.php?content=oznameni#spot462</link>
       <description>Audiokompozice z roku 2006.     







Hudba a zvukový střih (2006): Michal Rataj. Text: Jaromír Typlt  (2000–2003). Grafiky: Jan Měřička (2003). Režie hlasů: Lukáš Jiřička  (2006). Hrají: Martin Dusbaba a Petr Stach. Animace a filmová postprodukce: Ilona Malá (2012).</description>
       <pubDate>Thu, 27 Dec 2012 14:17:24 GMT</pubDate>
       <guid>http://www.typlt.cz/index.php?content=oznameni#spot462</guid>
    </item>
    <item>
       <title>Rozhovor o Michalovi přes noc</title>
       <link>http://www.typlt.cz/index.php?content=oznameni#spot461</link>
       <description>
 
V nejnovějším čísle olomouckého studentského časopisu Lžička v šuplíku (4/2012) vyšel krátký rozhovor, který se mnou vedla Kateřina Ráchel Valášková. Vyšli jsme od audioknihy Michal přes noc, ale došli jsme až k lesům okolo novopacké Duchárny.
"Ten, kdo už vyrostl mezi digitálními přehrávači a k filmům se proklikává přes YouTube, těžko uvěří té „proměně ve světlo“, k níž se Michal tolik upínal. Pro něj film byla ještě vzácnost krytá stříbrem, zvláštní rovina skutečnosti, které běžný smrtelník sice může zdáli přihlížet, ale přístup do ní je mu uzavřen. Proto ho setkání s režisérem Měškem tak zasáhlo. Čím dál víc mi dochází, že jsem těch dvanáct let upřesňoval zprávu o světě, který se mezitím vytrácel. Znáš ty pohádky o vynesených pokladech: co se včera neodolatelně třpytilo, z toho dnes zůstalo jen prachobyčejné šedé zrnění. Vypadá to, že Měšek s Michalem se tenkrát setkali na poslední chvíli, aby spolu ještě mohli zahlédnout, jak se filmy třpytí."celé číslo v PDF</description>
       <pubDate>Thu, 27 Dec 2012 14:15:55 GMT</pubDate>
       <guid>http://www.typlt.cz/index.php?content=oznameni#spot461</guid>
    </item>
    <item>
       <title>Blog ve svém zrcadle</title>
       <link>http://www.typlt.cz/index.php?content=blog#spot460</link>
       <description>Redakce časopisu Tvar oslovila několik autorů, kteří si vedou internetový blog, aby krátce popsali svou zkušenost s tímto druhem literární komunikace. Anketa vyšla v posledním letošním čísle. Zde je moje odpověď.
Blog jsem si založil jako takový „prostor pro všechno možné" hned při spuštění svých webových stránek v listopadu 2006. Líbilo se mi pojetí Vladimíra Kokolii, podle mě autora vůbec nejzajímavějšího českého blogu, že jde o „recyklaci balastních memů", ale bylo mi od počátku jasné, že sám budu takhle recyklovat opravdu jen příležitostně. Hlavně když mě něco rozčílí - a opravdu, dodnes je to nejčastější popud k novému příspěvku. Výrazně bohužel začínají přibývat i nekrology. Sem tam nějaký zajímavý sen, fotografie, odpověď na anketu, překvapivý citát z knížky. Když to tak zpětně procházím, bývá to asi tak jeden záznam za dva tři měsíce. Hodně se toho samozřejmě změnilo po nástupu Facebooku, Twitteru nebo YouTube, blogy od té doby působí na síti trochu těžkopádně. Dodávám, že jsem nikdy neměl rád fejetony a od počátku jsem je považoval za nejhorší žánrovou nástrahu, do které blogger může upadnout. Všechno možné, jen ne fejetony!
Související stránky: Tvar – blog Vladimíra Kokolii – Jení: knižní vydání Kokoliova blogu.</description>
       <pubDate>Sun, 23 Dec 2012 00:02:28 GMT</pubDate>
       <guid>http://www.typlt.cz/index.php?content=blog#spot460</guid>
    </item>
    <item>
       <title>Magických pět</title>
       <link>http://www.typlt.cz/index.php?content=blog#spot456</link>
       <description>Se čtečkou by se to člověku mohlo stát taky, ale nemělo by to ten půvab: při prchání na metro jsem si bleskurychle sáhl do knihovny pro něco na čtení. "Jezdi rychle, přestupuj v nejnečekanějších momentech."Manael Víta Kremličky, próza z roku 2005 – už dlouho mě něco táhlo, abych se k ní vrátil."...maličkosti dní a titěry nocí, ozvuky a slova - tak proč naříkáš, pouhý povídko?"O necelou hodinu později se ohlédnu od regálů knihkupectví POLÍ5, kdo to právě vstoupil do dveří. "Odmítám se stále zařadit mezi takové lidi, pro které je ta největší zábava jezdit na hory."Byl to on."Hrajte si s představami, na rozdíl od nichž jsem člověk."Neodolal jsem a požádal Víta Kremličku, aby mi tohle setkání na mistě vepsal na titulní stránku."Zřejmě je nám každému jinak, ač naše konce jsou tytéž."
Související stránky: Knihkupectví Polí5 – Snímky z představení podle Kremličkova Lodního deníku (2007).</description>
       <pubDate>Fri, 07 Dec 2012 14:48:17 GMT</pubDate>
       <guid>http://www.typlt.cz/index.php?content=blog#spot456</guid>
    </item>
    <item>
       <title>Paka vděčná</title>
       <link>http://www.typlt.cz/index.php?content=oznameni#spot452</link>
       <description>Doma je člověk vždycky nejzapomenutejší: jeden z nejlepších spisovatelů, kteří vzešli z Nové Paky a zachytili ji v dodnes vydávaných a čtených textech, si v čerstvě vydaných Dějinách Nové Paky (autorem je profesor Zdeněk Beneš) vysloužil jednu jedinou jmenovitou zmínku, ve které... mu popletli jméno. Už ne Josef Kocourek, ale Vítězslav. Gratulujeme!
Naštěstí na těchto webových stránkách Kocourek i nadále zůstává Josefem.</description>
       <pubDate>Wed, 14 Nov 2012 20:58:21 GMT</pubDate>
       <guid>http://www.typlt.cz/index.php?content=oznameni#spot452</guid>
    </item>
    <item>
       <title>Až kůra sedřena: 2012</title>
       <link>http://www.typlt.cz/index.php?content=oznameni#spot448</link>
       <description>Kůra v nové filmové verzi na YouTube!








Základem zůstala audionahrávka z roku 2006 a postupná proměna fotografie Šimona Pikouse, zaznamenaná na podlaze Galerie U Rytíře v Liberci 14. 1. 2010.Díky postprodukci (Ilona Malá) ale zmizely z filmového záznamu všechny přebytečné smuteční květiny...</description>
       <pubDate>Sat, 20 Oct 2012 00:29:33 GMT</pubDate>
       <guid>http://www.typlt.cz/index.php?content=oznameni#spot448</guid>
    </item>
    <item>
       <title>Laozi v Revolveru</title>
       <link>http://www.typlt.cz/index.php?content=oznameni#spot446</link>
       <description>Od půli září je v prodeji Revolver Revue číslo 88, která se vrací mimo jiné i k bibliofilskému vydání nového překladu Knihy o Cestě a Síle (Daodejing) od Laozi s obrazovým doprovodem Jana Merty.
Součástí bloku je také esej Překlad přes cestu:A to je o překladu Oldřicha Krále také potřeba napsat: jeho Daodejing není žádný ortel, žádná neodvratnost. Určitě nechce  konejšit, ale ani neochromuje strachem. Připomíná nám, že Laozi býval  často zobrazován jako stařec se zvláštně pobaveným výrazem. S úsměvem,  který působí skoro nemístně, protože nemizí ani v situacích, které se  zdají být skličující a trýznivé. číst celý textmalba akrylem Jan Merta (2010)
Související stránky: Revolver Revue 88/2012.</description>
       <pubDate>Fri, 05 Oct 2012 00:42:59 GMT</pubDate>
       <guid>http://www.typlt.cz/index.php?content=oznameni#spot446</guid>
    </item>
    <item>
       <title>Ke Zlomku B101</title>
       <link>http://www.typlt.cz/index.php?content=oznameni#spot445</link>
       <description>
S potěšením oznamuji, že po bezmála deseti letech si grafik Jan Měřička opět zvolil za podklad k autorské knize můj text.Výtvarné provedení technikou sítotisku, založené na "rozkladu" lidské postavy, tak dodalo nový rozměr básni Zlomek B101. Vydání zahrnuje osmnáct číslovaných exemplářů. Zlomek B101 byl poprvé otištěn na podzim 2011 v Revolver Revui (č. 84) a nedlouho poté v německém překladu Nikoly Mizerové a Mirko Kraetsche v antologii z nové české literatury, uveřejněné revuí Die Horen. Díky Davidu Vichnarovi existuje i anglický překlad. Na internetu je nyní Zlomek B101 zastoupen v rubrice Básně na stránkách Literarni.cz.

Prozření, co jiného, jenom to ještě trochu pročistit.  Protože před vším a skrze vše byl to přece smirkový papír, co rozetřelo vesmír do celé šíře, a otázka čištění zasahuje až do čistého skrznaskrz

Zde je možné číst celý text.
Větší část je také zaznamenána na YouTube, v dokumentu z autorského   čtení 1. června 2012 v Domě umění ve Zlíně, zhruba od 6. minuty do   konce:







</description>
       <pubDate>Sat, 22 Sep 2012 20:48:12 GMT</pubDate>
       <guid>http://www.typlt.cz/index.php?content=oznameni#spot445</guid>
    </item>
    <item>
       <title>"Klubová audiokniha"</title>
       <link>http://www.typlt.cz/index.php?content=oznameni#spot444</link>
       <description>O "elegantních urážkách a tichých kapitulacích" v textu k audioknize Michal přes noc napsal do A2 glosu Petr Ferenc:"Každopádně  je Michal přes noc v nejlepším slova smyslu „klubovou  audioknihou“.  Znal tento text D. Ž. Bor? Nebyl jeho inspirátorem?"číst celý text
Petr Ferenc se tu s D. Ž Borem trefil a netrefil: samozřejmě jsem  právě na něj musel hodně často  myslet, kdykoliv jsem zvažoval použití  slova "alchymie". A zvažoval jsem  ho proto hodně... Ale snad není třeba  upřesňovat, že předobrazem  nesnesitelného filmového režiséra Měška D.  Ž. Bor rozhodně nebyl.
Více o D. Ž. Borovi v nekrologu z prosince 2010."Všechny ty tolik oblíbené bonmoty o „kameni mudrců" nebo „alchymii slov" přestaly být díky Trigonu a D. Ž. Borovi jen nezávazným vypouštěním barevných bublin. Ať už se  tím někdo bude  chtít inspirovat v laboratoři, v ateliéru nebo na  kterékoliv jiné  úrovni, má teď dostatek práce na několik dalších  desetiletí."</description>
       <pubDate>Sat, 22 Sep 2012 20:30:47 GMT</pubDate>
       <guid>http://www.typlt.cz/index.php?content=oznameni#spot444</guid>
    </item>
    <item>
       <title>Téhož dne, po letech</title>
       <link>http://www.typlt.cz/index.php?content=blog#spot443</link>
       <description>Čtvrtek 13. září byl mimořádný den: poštou mi přišlo nové číslo His Voice s CD přílohou, plnou hudby od Ivana Achera. Uvnitř čísla profilová dvoustrana rekapitulující jeho dosavadní hudební cestu.  A navečer téhož dne Pavel Novotný v kavárně Muzea Montanelli v rámci  "artbrutálních čtvrtků" s velkým úspěchem četl své přepisy vyprávění  Heleny Skalické. Kniha se už rýsuje na obzoru. A tři Heleniny kresby tu visí v sousedství nejproslulejších českých tvůrců "outsider artu" (art brut).
Jako by to všechno po 15 letech protlo: na podzim roku 1997 mě Ivan  Acher, tehdy hudebnímu světu ještě naprosto neznámý, přivedl do  libereckého Fokusu, kde se okamžitě zjevila Helena Skalická, tehdy světu  zájemců o art brut ještě naprosto neznámá... A teď je to tady!</description>
       <pubDate>Fri, 14 Sep 2012 09:07:13 GMT</pubDate>
       <guid>http://www.typlt.cz/index.php?content=blog#spot443</guid>
    </item>
    <item>
       <title>Skončila Ars poetica 2012</title>
       <link>http://www.typlt.cz/index.php?content=blog#spot437</link>
       <description>V Zábřezí u Ježkova skončil v pondělí 6. srpna 9. ročník literárně výtvarných dílen Ars poetica. Snímek přibližuje jeden z okamžiků předposledního dne.

Další záběry z Ars poetiky v albu na Google+.Krom toho jsou zde i snímky, které nafotila Apollena Typltová.</description>
       <pubDate>Thu, 09 Aug 2012 19:35:08 GMT</pubDate>
       <guid>http://www.typlt.cz/index.php?content=blog#spot437</guid>
    </item>
    <item>
       <title>Dalibor</title>
       <link>http://www.typlt.cz/index.php?content=blog#spot435</link>
       <description>Dalibor Chatrný mě před lety zaujal přepisovanými texty: smutnou  zprávu, že ve čtvrtek 5. července zemřel, už bohužel vlastní rukou  nepřepíše. Vzpomínky na několik setkání by v tuhle chvíli asi  nezprostředkovaly jeho jiskru, a tak sem vkládám alespoň útržek ze svého  textu o výstavě, kterou jsme mu uspořádali v roce 2001 v Liberci. 
Pustí-li se do něčeho Dalibor Chatrný, nezůstane na tom nitka  suchá. Suchá, to znamená bez vtipu. V Chatrném je jakási sympatická  zlomyslnost. Chuť zkoušet, co která věc vydrží. A taky ji pokoušet,  žertovat na její účet, neustále do ní šít a popichovat ji, zkrátka dát  jí zabrat. Ať je to barevná skvrna nebo čára kreslená tuší, ať je to  slovo nebo báseň v různých překladech, ať jsou to třeba magnety nebo  fotografie Jindřicha Štreita, nic si před jeho nápady nemůže být jisto.  Ale stát se objektem žertů Dalibora Chatrného, to znamená mít jeho  důvěru. Čistě žertovat se totiž dá jenom s něčím, co je samo čisté, ryzí  – to platí o umění stejně jako o člověku, vždyť není lepší zkouška  charakteru, než dobře mířený (a míněný) vtip.
Související stránky: Dalibor Chatrný.Snímek Karla Cudlína z přebírání Ceny Ministerstva kultury ČR.</description>
       <pubDate>Mon, 16 Jul 2012 19:58:08 GMT</pubDate>
       <guid>http://www.typlt.cz/index.php?content=blog#spot435</guid>
    </item>
    <item>
       <title>Vinice (Arabeska)</title>
       <link>http://www.typlt.cz/index.php?content=oznameni#spot432</link>
       <description>"Už dávno bych tu byl – tomu nevěř – zatím..."
Film Vinice (Arabeska), který byl dokončen v únoru 2012 (premiéra 14. 2. 2012 ve Fra), pronikl na YouTube...








Kdo má brýle s červeným a modrým filtrem, může si film pustit i ve 3D.
Zároveň tu běží anglická verze (v překladu Davida Vichnara), a to opět ve dvou podobách, 2D i 3D.</description>
       <pubDate>Mon, 09 Jul 2012 19:07:30 GMT</pubDate>
       <guid>http://www.typlt.cz/index.php?content=oznameni#spot432</guid>
    </item>
    <item>
       <title>Audiokniha zní</title>
       <link>http://www.typlt.cz/index.php?content=oznameni#spot430</link>
       <description>Přílohou nového čísla revue Souvislosti (2/2012) je CD – audiokniha Michal přes noc, která je v produkci vydavatelství Tympanum šířena také samostatně. Základem pro nahrávku se stal jeden z textů knihy Stisk.








V Souvislostech se literární předlohou k audioknize podrobně zabývá Nikola Mizerová, která text dobře poznala i jako překladatelka. "Noc v názvu Typltova textu je typickým alchymistickým symbolem nigreda, které odpovídá na psychologické rovině uzavření a čekání, jak již bylo zmíněno. Michal "kysne" v různých místnostech a stavech mysli."číst studii
Jiným přiblížením audioknihy je rozhovor, odvysílaný 1. června na Českém rozhlasu 3 Vltava. Ptala se a natáčela Ivana Myšková.
CDPříběh Michala, který se snaží upřesnit svou roli při natáčení filmu o alchymii, čte Martin Finger.   Verše v textu čte Jaromír Typlt. Hudba a zvukový design Ladislav    Železný, režie Dimitrij Dudík. Nahrávka úplného textu trvá 45 minut.
Může se natáčení filmu o alchymii stát cestou k zasvěcení? Michal   a Měšek, dvě hlavní postavy příběhu, se navzájem zkoušejí v rolích   herce a režiséra, které by zároveň mohly být rolemi učedníka a mistra.   Do poslední chvíle se ovšem nedá rozhodnout, jestli mezi nimi něco platí   doopravdy, nebo je všechno je nastraženou pastí, do níž se chytá ten   důvěřivější. Literární předloha k audioknize vznikala v letech   1995–2007.
Další informace a možnost objednávky zde.
Autorem kresby na obalu je Jan Merta.Číst text: Michal přes noc – úryvek na iLiteratuře.
Související stránky: Tympanum – Souvislosti.</description>
       <pubDate>Mon, 09 Jul 2012 19:03:43 GMT</pubDate>
       <guid>http://www.typlt.cz/index.php?content=oznameni#spot430</guid>
    </item>
    <item>
       <title>Cena Revolver Revue pro Doležala</title>
       <link>http://www.typlt.cz/index.php?content=blog#spot426</link>
       <description>Kritik Bohumil Doležal převzal dnes v Praze Cenu Revolver Revue. K jeho souboru Netrpěná literatura jsem v září 2008 napsal pár odstavců, které sem vkládám místo gratulace...
Bohumil Doležal bere čtenářům poezie půdu pod nohama. Pro mě osobně  znamenaly jeho kritiky iniciační zážitek, na který sotva kdy můžu  zapomenout. Stačilo pár čísel Tváře v pravou chvíli, v čase mých  prvních středoškolských závratí nad nejhlubinnějšími hlubinami  holanovského slova, a tu najednou k mému zděšení z těch hlubin povstala  jakási temná stvůra, v nich zrozená, a zničujícím útokem proměnila ty  úžasné básně v Nic. Ale ne z nenávisti, spíš z jakési podivné, přehnané  věrnosti, které mě od té doby nepřestala fascinovat.
Je to už skoro čtyřicet let, co se Bohumil Doležal přestal poezií  zabývat: jeho literární biblografie se (až na pár drobností) uzavírá  zánikem Tváře v roce 1969. Za sebou ovšem nechal hotové spáleniště –  velké otazníky nad básnickým dílem Holanovým, Halasovým, Kolářovým nebo  Zahradníčkovým, a nezapomenutelné jízlivé pošklebky adresované veškerému  básnickému kýči ztělesňovanému Skácelem, Závadou, Hanzlíkem, nemluvě  ani o většině autorů ze 60. let. Nebylo mu to zapomenuto. A nejraději by  se mu oplatilo úplným zapomenutím.
Editor Petr Šrámek v doslovu k výboru Netrpěná literatura, který právě vyšel v nakladatelství Torst,  uvádí řadu příkladů takového „vytěsňování“. V zásadě je to jeden a týž  zažitý předsudek v mnoha podobách – Tvář údajně programově poštvala  jednoho kritika na prózu a jednoho na poezii, a jenom ten kritik na  prózu, Jan Lopatka, měl cit pro věc a stojí dodnes za připomenutí.
Snad to z mé strany není jenom šprajc proti tomuto předsudku, že mám  dodnes potřebu připomínat si spíš Doležala. A jsem rád, že Petr Šrámek  pojmenoval svůj výbor z Doležalových kritik právě podle jednoho z mála  textů, které nestojí na odsudku. Byl napsán v roce 1968, ale je možná  jedním z nejpronikavějších předznamenání situace, ve které se ocitla  česká poezie na počátku 90. let. Její okrajovosti, nekomunikativnosti,  nelíbivosti, autistické zapouzdřenosti do sebe samé jako dani za  neochotu sloužit jakékoliv další „společenské objednávce“. Doležal  popsal tyto jevy na textech Milana Nápravníka, Jiřího Kuběny a Andreje  Stankoviče. Stojí za úvahu, proč by v těchto souvislostech nikdy neuvedl  třeba jméno Petra Kabeše.
Doležala samozřejmě nemá smysl číst z toho důvodu, aby mu člověk  dával za pravdu. Je to spíš kvůli té zkušenosti, kterou jsem zmínil na  začátku: jak se i ta nejlepší poezie může obrátit v nic. Protože  nejvlastnějším určením básně je možná právě pohyb na pokraji ničeho. A  každá poezie by asi měla předpokládat zlý, nepřátelský hlas, který jí  nic nedaruje a má k tomu dokonce plné oprávnění. Vždyť zničení, kterým  básni hrozí, je hlavně připomínkou, odkud vzešla. A tedy ne hrozbou.</description>
       <pubDate>Fri, 15 Jun 2012 00:04:36 GMT</pubDate>
       <guid>http://www.typlt.cz/index.php?content=blog#spot426</guid>
    </item>
    <item>
       <title>Michal ve čtečkách...</title>
       <link>http://www.typlt.cz/index.php?content=oznameni#spot421</link>
       <description>K audioknize Michal přes noc přibyla i verze pro čtečky elektronických knih.
Text v PDF tu byl volně ke stažení už od svého vzniku v roce 2007, čerstvě si lze stáhnout i verzi ve formátu epub.</description>
       <pubDate>Wed, 16 May 2012 23:01:00 GMT</pubDate>
       <guid>http://www.typlt.cz/index.php?content=oznameni#spot421</guid>
    </item>
    <item>
       <title>Zvukem do hlavy</title>
       <link>http://www.typlt.cz/index.php?content=oznameni#spot418</link>
       <description>1. června bude ve Školské 28 slavnostně přivítána kniha Zvukem do hlavy, za jejímž vznikem stojí Michal Rataj jako průkopník praxe i teorie české audiokultury.
Kniha zahrnuje jedenadvacet textů a vychází ve spolupráci Nakladatelství AMU a Českého rozhlasu. "Od muzikologicky podmíněných reflexí současné  hudební scény (Flašar, Dobrovská, Fujak, Pantůček, Ferenc, Klimeš) se  průběžné přesouváme do reálií současného umění zakořeněného v různých  konceptech práce s jazykem (Adámek, Januš), odkud není daleko k různým  typům reflexe umění v rádiu (Jurman, Cseres, Novotný). Hitparádové,  blogové a poeticky orientované příspěvky (Klusák, Kokolia, Typlt)  přesouvají akcent do míst, kde dochází k reflexi autorských tvůrčích  pozic (Palacký, Guštar, Suchánek, Švamberk). Zcela nedílnou součástí  kritiky audiokultury je oblast akustické ekologie a z ní vyplývajících  specifických konteptů slyšení a zvukové sémiotiky (Trojan,  Vojtěchovský). A nakonec – žádná reflexe se neobejde bez jasné vize do  budoucna – Givan Belá svou vizí „generativního nanorádia“ celou  publikaci zakončuje."(z anotace)
Do knihy jsem přispěl rozšířenou verzí několika částí z cyklu Audio.
Další informace: Zvukem do hlavy.</description>
       <pubDate>Mon, 07 May 2012 13:05:57 GMT</pubDate>
       <guid>http://www.typlt.cz/index.php?content=oznameni#spot418</guid>
    </item>
    <item>
       <title>Uvolněný Opolský</title>
       <link>http://www.typlt.cz/index.php?content=oznameni#spot415</link>
       <description>Zemřel 25. 5. 1942 v Praze. A těch sedmdesát let od smrti znamená, že jeho básnické dílo bude konečně osvobozeno! Už na něm nebude ležet tíha autorských práv, které upírsky vymáhají podivné agentury (v tomto případě Dilia) a které si žádný nakladatel nemůže dovolit za zapomenutého básníka zaplatit. Už tak bývá v dost velké ztrátě...V případě Jana Opolského se v roce 2010 stala vzácná výjimka, když se autorská práva dobrovolně rozhodl zaplatit Václav Cílek, aby mohl vydat výbor Staré lesy.Ale stejně oslavme ten osvobozující okamžik jako naději, že Opolského básně začnou být znovu tištěny a čteny!
Básníkovo výročí zde připomínám úryvkem z textu Kraj v krvi, otištěného ve sborníku Logos 2011/1-2:
„Rudnou zde hroudy ornice, / jako by země celá / ze svých ran, jichž je bezpočet, / do noci krvácela," napsal Jan Opolský, Šlejharův vrstevník a přítel, v básni Pozdní večer, zařazené v roce 1936 do sbírky Čtení z hvězd a obelisků.  Pokud by se ty verše nevztahovaly ke krkonošskému předhůří, mohlo by  propojení představ krve a země působit jako pouhá konvenční metafora,  jenže zde jsou zaručeny věrohodným prožitkem. V téže Opolského sbírce se  k němu vrací i část básně Předurčení: „Zarudlá půda mojich polí, podivným nachem prolitá, / jako by měla pouze vydat krvavé zrní ze žita".číst celý text Kraj v krvi</description>
       <pubDate>Fri, 04 May 2012 21:47:09 GMT</pubDate>
       <guid>http://www.typlt.cz/index.php?content=oznameni#spot415</guid>
    </item>
    <item>
       <title>Božena Správcová: Mistr</title>
       <link>http://www.typlt.cz/index.php?content=blog#spot412</link>
       <description>Mistr
Tjf
Leželi jsme na prknech a dívali se škvírou v podlazeMoc toho nebylo vidět, stál nad kotlem, byla tam spousta páry.
Vzal kus těsta a točil s ním ve vzduchu,hrozně dlouho s ním točil.Něco si k tomu pobzukoval, znělo to nějak jako samčí-samičí-samčí-samičí.Šla nám z toho hlava kolem.Dělal to tak dlouho, až se těsto začalo třepit,až z něj začaly jít nudle.
Hodil to do kotle a zbytek těsta schrul zpátky do koule.Pak ten zabiják vyšel v zástěře, hromada nehromada, a ukázal prstem: Ty a ty, mejt nádobí.
&#160;

Božena Správcová, Velikonoce 2012
</description>
       <pubDate>Sun, 29 Apr 2012 00:13:47 GMT</pubDate>
       <guid>http://www.typlt.cz/index.php?content=blog#spot412</guid>
    </item>
    <item>
       <title>Tři způsoby zběhnutí</title>
       <link>http://www.typlt.cz/index.php?content=blog#spot410</link>
       <description>Na každém kroku číhaly pasti. Past úspěchu, past "angažovaného umění", past falešné čistoty. Křik, kázání, ticho: tři způsoby zběhnutí.
Octavio Paz(z doslovu ke sbírce Blanky Varely "Křídla na konci všeho")</description>
       <pubDate>Sun, 29 Apr 2012 00:03:20 GMT</pubDate>
       <guid>http://www.typlt.cz/index.php?content=blog#spot410</guid>
    </item>
    <item>
       <title>Vyrovnaným krokem na Měřičku</title>
       <link>http://www.typlt.cz/index.php?content=oznameni#spot408</link>
       <description>20. května skončila v Nové síni výstava sítotiskových grafik Jana Měřičky pod názvem Mechanika davu.
Nad každou kráčející postavou se vznáší nejistota, jak dlouho ještě bude  moci na své cestě pokračovat. A Jan Měřička (1955) rozeznal, že právě  to je způsob, jak nás přistihnout při pocitech, které si obvykle  nepřipouštíme. Neudělal vlastně nic víc, než že z neosobního nadhledu a  bez jakékoliv zjevného záměru zachytil, jak se zástup lidí klidně a  spořádaně pohybuje jedním směrem. Proč už jen to stačí k pochybnostem?  Co nám to najednou brání uvěřit, že by se takhle opravdu dalo jít bez  konce, bez narušení a přeryvů, v hladké plynulosti od věků do věků?číst celý text
Více na ArtMap – Vltava: rozhlasový rozhovor s Janem Měřičkou.</description>
       <pubDate>Mon, 23 Apr 2012 13:39:13 GMT</pubDate>
       <guid>http://www.typlt.cz/index.php?content=oznameni#spot408</guid>
    </item>
    <item>
       <title>K jádru věci</title>
       <link>http://www.typlt.cz/index.php?content=blog#spot405</link>
       <description>"Dnes je doktorand na polonistice nebo společenských vědách, který v teplém paneláku píše článek nebo báseň proti emisím skleníkových plynů, komickou a nedůvěryhodnou postavičkou, protože kdyby nebylo skleníkových plynů, neseděl by ve svém teplém paneláku a nemohl by psát na počítači."
Řekl polský básník Roman Honet v rozhovoru pro A2 (2012/6, str. 9). Podobný druh pronikavé sebereflexe by všem hlasatelům tzv. angažovanosti u nás dost prospěl. Představují si, že napravují svět, a přitom v tom jedou stejně jako všichni ostatní.</description>
       <pubDate>Tue, 03 Apr 2012 11:08:28 GMT</pubDate>
       <guid>http://www.typlt.cz/index.php?content=blog#spot405</guid>
    </item>
    <item>
       <title>Popiska toho dne</title>
       <link>http://www.typlt.cz/index.php?content=blog#spot401</link>
       <description>V pátek 9. března jsem si konečně udělal čas na "jiný vzduch", výstavu česko-slovenských surrealistů na Staroměstské radnici. Jedna z popisek byla povolená, držela se na zdi už jen jediným rohem. Povšiml jsem si, že je na ní uvedeno datum: 9. března 1422, poprava Jana Želivského. A to bylo na den přesně 590 let...Jestli tu popisku už někdo dorovnal, to nevím, ale jsou věci, které surrealistům kupodivu pořád vycházejí.
Více o výstavě: Jiný vzduch.</description>
       <pubDate>Sun, 11 Mar 2012 18:12:53 GMT</pubDate>
       <guid>http://www.typlt.cz/index.php?content=blog#spot401</guid>
    </item>
    <item>
       <title>Její stav</title>
       <link>http://www.typlt.cz/index.php?content=oznameni#spot400</link>
       <description>Od 9. března do 5. dubna byla ve Školské 28 k vidění výstava kreseb Jany Kasalové Stav.
"Tělo přečteme okamžitě. Pohlaví, stáří, poškození, síla. Stačí jediný  pohled a každý už zhruba ví, jak má tomu druhému rozumět. I těhotná žena  se samozřejmě mění v takové bleskové sdělení, a dokonce se na jeho  základě stává pro druhé podstatně srozumitelnější, než v tu chvíli bývá  sama sobě."číst celý text
Související stránky: Školská 28 – Jana Kasalová.</description>
       <pubDate>Thu, 01 Mar 2012 13:07:23 GMT</pubDate>
       <guid>http://www.typlt.cz/index.php?content=oznameni#spot400</guid>
    </item>
    <item>
       <title>Texty v jiném skupenství</title>
       <link>http://www.typlt.cz/index.php?content=oznameni#spot395</link>
       <description>Únor je dobrý měsíc k tomu, setkat se s texty v jiném skupenství: tak se jmenuje série večerů, které jsem připravil ve spolupráci s pražskou kavárnou Fra.Tomáš Vtípil – Viktor Kopasz – Ivan Palacký – Pavel Novotný.
Naladit může třeba i rozhlasová reportáž z úvodního večera s Tomášem Vtípilem, odvysílaná na Mozaice stanice Vltava (nahrála Ivana Myšková).
Proč "texty v jiném skupenství"?Rozhodně to nejsou jen hříčky, i když využití současných technologií může takové zdání vyvolávat. Pro slovo znamená spojení se zvukem a obrazem spíš návrat k původnímu stavu, vždyť na bílé stránky knih se poezie  dostala až poměrně pozdě, po dlouhých obdobích, kdy především zněla nebo  se vázala k různým výtvarným formám.  Čtyři vybrané autory spojuje  zájem právě o to, jak se chovají slova v jiném prostředí – v hudební  improvizaci, ve filmu, na fotografii nebo ve zvukovém záznamu.
Od 7. 2. do 28. 2. každé úterý od 19.30 v kavárně Fra.
Související stránky: Fra – Tomáš Vtípil – Viktor Kopasz – Ivan Palacký – Pavel Novotný.</description>
       <pubDate>Mon, 30 Jan 2012 17:11:13 GMT</pubDate>
       <guid>http://www.typlt.cz/index.php?content=oznameni#spot395</guid>
    </item>
    <item>
       <title>Vysmívat se a překážet</title>
       <link>http://www.typlt.cz/index.php?content=blog#spot392</link>
       <description>"Je-li historickou úlohou nastupující ge­­nerace toto činit, jak tvrdí můj zkušenější kolega, pak vidím jako nezbytné připomenout neméně důležitou historickou úlohu generace starší: vysmívat se tomu a překážet."
Nejvýstižnější slova na adresu dnešní angažované poezie, která vůbec zazněla: celý text Je čas? od Boženy Správcové lze číst na webové stránce Tvaru.</description>
       <pubDate>Mon, 30 Jan 2012 16:02:03 GMT</pubDate>
       <guid>http://www.typlt.cz/index.php?content=blog#spot392</guid>
    </item>
    <item>
       <title>Poslechem z Liberce do Jablonce</title>
       <link>http://www.typlt.cz/index.php?content=oznameni#spot388</link>
       <description>Dvacet šest minut jízdy z liberecké stanice Fügnerova do konečné stanice v Jablonci nad Nisou: dvacet šest minut nahrávky Pavla Novotného, která bude pod názvem Tramvestie premiérově odvysílána v noci z 30. na 31. 12., přesně v 00:05.A kdo nestihne vysílání, může si celou jízdu zažít na webové stránce Radiocustica."Zvuková kompozice se pokouší rekonstruovat obraz celé cesty, a to především střihem zvuků a získaných popisů. Promluvy, často montované do dialogu, však v žádném případě neproběhly současně, a mnohdy je od sebe dělí i několik let."V kompozici účinkují: Ivan Acher, Jan Měřička, Jana Vébrová, Jaromír Typlt, Helena Skalická, Slávek Lelek, Jan Merta, Roman Machek, Aneta Hausnerová, Katka Frouzová, Jakub Ouhrabka, Ema Ouhrabková, Pavel Novotný, Jana Venkrbcová, Sofie Novotná, Lenka Valevská, Michaela Červenková, Jakub Novák, Hynek Šála, Lenka Šálová, Béďa Klapal a další neznámí cestující. Roli řidiče tramvaje zvládl pan Zajíc.
Související stránky: Tramvestie ve zvuku – Portál Radiocustica – Tramvestie na tramvaji.</description>
       <pubDate>Tue, 27 Dec 2011 14:52:42 GMT</pubDate>
       <guid>http://www.typlt.cz/index.php?content=oznameni#spot388</guid>
    </item>
    <item>
       <title>Kokoliova mise</title>
       <link>http://www.typlt.cz/index.php?content=oznameni#spot381</link>
       <description>"...důvěru lidí takhle nezkouším, i když prvek citového vydírání v tom  zřejmě je: podívejte se, v jaké nejistotě žiju. Zároveň ale právě to je  moje mise, připomínat základní, opravdu nejistou nejistotu," odpověděl mi Vladimír Kokolia na jednu z nepříjemně dotěrných otázek, které jsem mu položil v souvislosti se dvěma aktuálními pražskými výstavami.Rozhovor jsme nakonec pojmenovali Opravdu nejistá nejistota a tiskem vyjde v lednu v Ateliéru. Už teď si ho ale můžete celý přečíst na Kokoliově blogu.Kokoliovu "misi" sleduji s napětím už od konce 80. let, kdy mě zaujal jako frontman nezapomenutelné skupiny E. První rozhovor jsme spolu vedli před skoro deseti lety a fotky připomínají naše setkání třeba při jeho výstavě v liberecké Malé výstavní síni (2002) nebo přednášce pro účastníky tábora Ars poetica letos v létě.
Kdo ještě neviděl výstavu Převod síly ve Špálově galerii, zbývá mu na ni zřejmě posledních pár dní – výstava končí 31. prosince 2011.
Související stránky: Špálova galerie – Galerie Havelka.Autoři fotografií jsou Karel Čtveráček a Zuzana Kuřidémová.</description>
       <pubDate>Tue, 20 Dec 2011 22:39:45 GMT</pubDate>
       <guid>http://www.typlt.cz/index.php?content=oznameni#spot381</guid>
    </item>
    <item>
       <title>Popuzené generaci (aktualizováno)</title>
       <link>http://www.typlt.cz/index.php?content=blog#spot376</link>
       <description>Ozvaly se popuzené hlasy,  že spor o "angažovanou literaturu" (potažmo pálení knih) by neměl být  vydáván za spor generační. Přiznávám se, že já to jinak vidět nedokážu:
Nazývám vás generací, protože jste v roce  1990 nezažili tu úlevu, když  šla najednou k čertu všechna ta  nadiktovaná „společenská zodpovědnost  umění“ a bylo konečně možné  nenechat se vyrušovat žádnými nesmyslnými  obhajobami, proč si člověk  čte a píše to, co sám chce. Slova jako  „angažovanost“ se  podobala hovnu, které dobrovolně berou do úst jenom  koprofágové: viděli  jsme všichni, jak to s tím slavným společenským  zapojením literatury  dopadlo – v lepším případě zkratovité  intelektuálské strkání nosu do  všeho na světě, čemu nerozumím (Sartre), v  horším případě vychytralé  přisluhování teroru (socialistický  realismus). A dvacet let tu  celkem nikoho nenapadlo vznášet na literaturu politické  požadavky –  dvacet let, jak odpovídá průměrnému poločasu rozpadu jedné  generace. Jenže zčistajasna, kde se vzali, tu se vzali, když už by je nikdo ani   nečekal, začíná nám tu viditelně houstnout hlouček teoretiků, kritiků a   semtam i autorů, kteří tvrdí, že dokud sami neuvidí, tak neuvěří. A že   se rádi budou mýlit „znovu, ale lépe“. Umění má prý nějaké  úžasné  mimoestetické funkce, kterými může napravit světové zlořády, a  všichni  čekají jen na to, až básník řekne, co je kde špatně… A z toho  důvodu  mluvím o generaci: většina vizionářů z tohoto hloučku chodila v  roce  1990 tak nanejvýš do školky. Proto opakujte po mně, děti: Václav  Hons,  Josef Peterka, Karel Sýs. To jsou vpravdě angažovaní básníci,  které si  můžete vzít za vzor pro látání ód na Vítězný Únor.
Tato odpověď byla napsána pro blog H_aluze 27. 11. 2011: ale protože mi začalo být podsouváno mnohé, k čemu se nehlásím, připojuji čerstvý dodatek:
Vyčítám-li něco „nastupující generaci“, pak určitě ne to, že  nezažila komunismus – ale že by si kdovíproč ráda ozkoušela, co tolika  lidem prokazatelně zmršilo život. Dotýká se mě, samozřejmě, když se někdo tak vehementně dožaduje toho,  aby se vrátily hnusy, jejichž hnusnost si sám neprožil. Tím myslím  bolševické nadřazování „funkce apelativní“ nad „funkci estetickou“: dnes  povinné protestování, povinné proklínání, zítra povinné velebení,  pozítří povinné oslavy revolučních výročí… A co horšího, nejde o požadavek ze strany talentovaných básníků – zatím  žádný Seifert ani Hora, ale ani ten nadarmo do huby braný Bondy a  Vodseďálek, lituju! Zde jde o požadavek rázu úředního, tedy požadavek ze  všech požadavků nejodpornější a nejnebezpečnější: požadavek vycucaný z  prstu lidmi, kteří sami o tvorbě spíš někde slyšeli, než aby ji opravdu  sami riskovali, ale zato by ji hrozně rádi „odborně“ usměrňovali a  dirigovali. Jednou se nám možná z nějakého vlivného úřadu představí jménem Andrej Ždanov, Ladislav Štoll nebo Vítězslav Rzounek.(A proto opakujte po mně, děti...)
Ilustrační foto: Jaromír Typlt v dobách největší slávy československé angažované literatury.</description>
       <pubDate>Wed, 30 Nov 2011 21:55:18 GMT</pubDate>
       <guid>http://www.typlt.cz/index.php?content=blog#spot376</guid>
    </item>
    <item>
       <title>Salónní revolucionářství verze 2011</title>
       <link>http://www.typlt.cz/index.php?content=blog#spot373</link>
       <description>"Z radikálně revoluční perspektivy (a to je moje herní pozice) je  tvoje psané umění lartpourlartistní intelektuálství pro elity. Jako  takové je jedním z pilířů stávajícího řádu a nezaslouží si než opovržení  a být páleno na náměstích. ... Revoluce buď bude totální, nebo  nebude vůbec, říká se. Revoluce tedy nutně obsahuje totalitní (totální)  jednání, ne však nutně totalitní myšlení. Oním řešením, jak odlehčit  revoluci, je pojímat ji jako hru. Doufám, že si hezky zahrajeme."
Úryvek z tohoto e-mailu, který mi přišel 10. 11. 2011, tu byl dosud zveřejněn anonymně. Ale Jan Kubíček se ke svým názorům s hrdostí hlásí, takže nakonec si lze celou výměnu poznámek na téma "revoluce, která bude buď trapná, nebo nebude vůbec", přečíst na blogu časopisu H_aluze. Případně se tu lze pod prapor oné nevídané revoluce i přihlásit...Prý jde o nějakou  hru,  která by měla nakonec otřást kapitalistickým systémem. Po mém  soudu by mohla prospět hlavně návratu aparátčíků, stranických  funkcionářů a  politicky angažovaných častuškářů. Zjevně se po tom  stýská generaci narozené v  osmdesátých letech. Vraťte jim jejich  prvomájová mávátka!
Jan Kubíček, Jaromír Typlt: soukromá emailová korespondence 8.-11. 11. 2011</description>
       <pubDate>Thu, 24 Nov 2011 21:30:38 GMT</pubDate>
       <guid>http://www.typlt.cz/index.php?content=blog#spot373</guid>
    </item>
    <item>
       <title>Záběry z Galerie U kortouče</title>
       <link>http://www.typlt.cz/index.php?content=oznameni#spot369</link>
       <description>"Jediné vhodné a relativně zvukově izolované místo bylo v nedokončené kavárenské sklepní galerii. Oba pánové tak výsledky společného snažení i svou vlastní tvorbu představili mezi holými zdmi, kde tou dobou ještě stálo kolečko, ležely pytle s cementem a kde byla pořádná zima a vlhko." (Z blogu Ondřeje Lipára)
Ať už tu galerii nakonec pojmenují jakkoliv, pro mě už zůstane Galerií U kortouče. To je totiž jméno, pod kterým "kolečko" jezdí v mém rodném kraji. Průběh společného "autorského čtení mezi autorskými knihami", ke kterému jsme se sešli s Janem Měřičkou v café V lese 9. 11. 2011, přiblížil Ondřej Lipár na svém blogu slovem i obrazem.</description>
       <pubDate>Mon, 14 Nov 2011 23:26:04 GMT</pubDate>
       <guid>http://www.typlt.cz/index.php?content=oznameni#spot369</guid>
    </item>
    <item>
       <title>Magorův únik </title>
       <link>http://www.typlt.cz/index.php?content=blog#spot368</link>
       <description>(místo nekrologu)
„Jednou jsem narazil i na Magora Jirouse, bylo to v McDonaldu někdy kolem poledne, měl neuvěřitelnej barevnej kšilt, kterým dokonale zapadal do toho prostředí, a zrovna způsobně odkládal tácek. S přihlédnutím k jeho básnické tvorbě tomu přiznávám půvab."
Tahle vzpomínka z počátku 90. let jako by zvláštním, nečekaným způsobem dokončila to, co se mi zdálo ve snu, který jsem popsal v próze Pole nade mnou (vyšla v roce 2006 ve sborníku 7edm). Uprostřed noci jsem se propadl do jakési rokle, kde žila proslulá undergroundová komunita, a div že jsem nebyl hned na místě zlikvidován jejich hlídkou, která ve mě viděla nežádoucího vetřelce. Ale přálo mi štěstí, nachomýtl se u toho zrovna jeden známý... To už znovu cituju z Pole nade mnou:
„Luděk, básník, androš s hustým černým plnovousem. Už venku se o něm vědělo, že sem patří. Přimluvil se a hlídka mě nechala projít. Ale je to navěky! varoval. Když už jsem jednou mezi nima, není pro mě cesty zpět. Říkal to tvrdě, nesmlouvavě, jako ortel. Kdokoliv do týhle rokle vstoupil, navěky se po něm slehla zem. Prý jedině Magoru Jirousovi „s přihlédnutím k jeho básnické tvorbě" - to zdůvodnění znělo zcela oficiálně - povolili výjímku a směl od nich odejít.Se mnou se ale srát nebudou."</description>
       <pubDate>Fri, 11 Nov 2011 23:51:53 GMT</pubDate>
       <guid>http://www.typlt.cz/index.php?content=blog#spot368</guid>
    </item>
    <item>
       <title>Proleptávat se a rozpouštět</title>
       <link>http://www.typlt.cz/index.php?content=oznameni#spot354</link>
       <description>Přesně před deseti lety, na podzim 2001, jsme s fotografem Viktorem Kopaszem dokončili bibliofilii Zajetí/Fógság, kterou vydala Galerie Maldoror v edici Střelec. Viktorovy snímky z cyklu Shadowplay mě tehdy inspirovaly k příběhu zrazujících "jedů".Část toho textu teď "prosákla" i na YouTube v krátkém filmu, který nově natočili Honza Šípek a Martin Vlček.








Shodou okolností se k bibliofilii Zajetí/Fógság vrací i podzimní číslo Revolver Revue (84/2011), kde jsou otištěny reprodukce několika dvoustránek, které jsme s Viktorem  společně vytvářeli se záměrem co nejvíce propojit text s obrazem."Nejsme na borůvkách," byla tehdy oblíbená Viktorova průpovídka. Připomínám, že na Zajetí/Fógság v roce 2002 přímo navázal i Viktorův film Shadow play, pro který jsem tehdy nahrál několik krátkých "soundtracků":








Související stránky: Revolver Revue – Viktor Kopasz – Honza Šípek – Martin Vlček.</description>
       <pubDate>Mon, 19 Sep 2011 14:51:33 GMT</pubDate>
       <guid>http://www.typlt.cz/index.php?content=oznameni#spot354</guid>
    </item>
    <item>
       <title>To asi nedokoukám...</title>
       <link>http://www.typlt.cz/index.php?content=oznameni#spot349</link>
       <description>







Díky Martinu Vlčkovi a Honzovi Šípkovi vznikl konečně filmový záznam Podivných přátel, kteří zatím na YouTube byli k vidění pouze v "abstraktní" akustické verzi z roku 2006.Sotva jsem krátce před půlnocí ze 30. června na 1. července nový snímek umístil na YouTube, rozvinula se na sociální síti pozoruhodná debata.
Jonáš: Jaromíre ty skoro vůbec nemrkáš. – Jan: V nestřežené chvíli si oči zvlhčí vyplazeným jazykem. – Martin: Jonáši, mrknul na 1.35 :-) – Jiří: Nejenže nemrká, on ani nedýchá! – Jan: Žije vůbec ještě? – Jonáš: To je úplně strašidelný.
Související stránky: Podivní přátelé (2006) – Honza Šípek – Martin Vlček.</description>
       <pubDate>Thu, 25 Aug 2011 15:58:52 GMT</pubDate>
       <guid>http://www.typlt.cz/index.php?content=oznameni#spot349</guid>
    </item>
    <item>
       <title>Opolský a Zívr, z jiných časů</title>
       <link>http://www.typlt.cz/index.php?content=oznameni#spot345</link>
       <description>"Já například miluji mladého Opolského, jeho Klekání, jeho Svět smutných, jeho Pod tíhou života," osal Jiří Orten 15. 7. 1940 v dopise Jindřichu Chalupeckému. "Tomu se asi smějete? Miluji ho právě tak jako třeba Pasternaka, ovšemže jinak, v jiné poloze."
Podobných obdivovatelů Jana Opolského (1875–1942), básníka narozeného v Nové Pace, bylo v české poezii víc: patřil mezi ně Jakub Deml nebo Ivan Slavík, dnes třeba básník Petr Fabian nebo výtvarník Jan Hísek. A docela nedávno dovedl Václav Cílek do konečné podoby to, co naznačil už tím, že texty Jana Opolského uvedl na prvním místě v hypotetickém "českém oddělení" Borgesovy knihovny. V nakladatelství Malá Skála vydal svůj výbor z Opolského básní a próz pod názvem Staré lesy. Ač to zní neuvěřitelně, knihu si lze přes internet objednat za pouhých 89 Kč. Součástí knihy jsou i velmi poutavé vzpomínky a ohlasy souputníků a čtenářů Jana Opolského.
Opolský patří do duchovního ovzduší přelomu století, ale v Nové Pace bylo cítit jeho vliv ještě ve 20. a 30. letech, kdy už tam dorůstala generace budoucích surrealistů a členů Skupiny 42: výše zmiňovaný Jindřich Chalupecký byl shodou okolností jejich teoretikem. Editor Tomáš Hylmar nám nyní umožnil vrátit se do této doby v prvním svazku Deníků Ladislava Zívra, které mapují období 1925–1932, a to i prostřednictvím více než dvou set dobových fotografií. Knihu vydala Národní galerie a je možné si ji za 400 Kč objednat třeba na e-mailu obchodni@ngprague.cz. Že se na vydání tohot dokumentu čekalo dlouho, může doložit i vzpomínka Josefa Kroutvora ze 70. let:
"Během návštěvy položil před nás pan Zívr jakýsi popsaný sešit, skoro bych řekl skautskou kroniku budoucích moderních umělců z Nové Paky a jejího okolí. Zde byla zaznamenána setkání s malířem Františkem Grossem, fotografem Miroslavem Hákem, básníkem Josefem Kocourkem a dalšími kamarády. Text doprovázely Hákovy fotografie malého formátu, které na mě tehdy udělaly velký dojem. Na počátku pozdějších úspěchů byl tedy docela obyčejný klukovský romantismus: četba, procházky, toulky po krajině, společné debaty. Všechny kamarády spojovala touha po vyjádření vlastních pocitů, najít si vlastní cestu k modernímu umění". 
Související stránky: Nová Paka – Jan Opolský ve výboru Petra Fabiana – Ladislav Zívr.</description>
       <pubDate>Fri, 22 Jul 2011 13:50:17 GMT</pubDate>
       <guid>http://www.typlt.cz/index.php?content=oznameni#spot345</guid>
    </item>
    <item>
       <title>Film o Stisku, Stisk o filmu</title>
       <link>http://www.typlt.cz/index.php?content=oznameni#spot320</link>
       <description>Stačí jeden stisk a kdo nestihl vysílání ČT2 v sobotu 5. března ve 13.05, může se na  Čtenářský deník o knížce Stisk (2007, Torst) podívat na internetovém vysílání České televize.
S hudebníkem Ivanem Acherem, který se stal hlavním průvodcem dvanáctiminutového dokumentu, jsme mimo jiné probrali, jak se mají číst slova "neskutečná přítěž" a "přetěžknutí". Taky se ukázalo, že na obálce knížky Stisk vůbec nemuselo být žádné psané slovo. Možná tam měl být obraz  zvukové vlny, která to slovo nese. Grafika vysloveného "stisku".
Ivan Acher byl přítomen i hudbou, neboť do dokumentu vybral několik pasáží ze své skladby Pentagon živě provedené orchestrem Agon. Ve filmu se dále objevil fotograf Viktor Kopasz, který zalistoval původní knižní formou závěrečné části Stisku (Zajetí) a oživí obraz i několika ukázkami ze svého filmu Shadow play. Film ale za mnohé vděčí také Martinu Vlčkovi, který se před kamerou sice jenom mihl, ale zprostředkoval do něj možná ty nejdůležitější filmové záběry.Režie se ujal Martin Langer.
Související stránky: Čtenářský deník – Ivan Acher – Viktor Kopasz – Shadow play – Kabinou vzhůru.</description>
       <pubDate>Tue, 08 Mar 2011 21:54:20 GMT</pubDate>
       <guid>http://www.typlt.cz/index.php?content=oznameni#spot320</guid>
    </item>
    <item>
       <title>Zívr v revuích</title>
       <link>http://www.typlt.cz/index.php?content=oznameni#spot316</link>
       <description>Hned tři české revue zaměřené v různých kontextech na umění se v posledních číslech vracejí k dílu sochaře Ladislava Zívra (1909–1980), a to konkrétně na období první poloviny 40. let, které je doposud velmi málo známé a prozkoumané.
Revolver Revue přináší v čísle 81 rozsáhlou ukázky z deníku,   který si sochař psal v roce 1943. Je to dramatické čtení, srovnatelné s   vrcholnými deníkovými díly české literatury. Zívr mimo jiné z velmi   zajímavého úhlu zprostředkovává okolnosti vzniku Skupiny 42. Text   obrazově doprovázejí snímky od Ondřeje Poláka, ale také dobové   reprodukce Zívrových děl ze 40. let, z nichž velká část je dnes buď   nedostupná, nebo zničená.
Umění v čísle 2010/4 otisklo studii Tomáše Hylmara o málo   známé první výstavě Skupiny 42 v aule reálky v Nové Pace (1943). Zívr   intenzivně prožíval její přípravy, průběh i předčasné ukončení. Rozsáhlé   citace z jeho deníku doplňují materiál zveřejněný v Revolver Revue.
Logos přinesl ve dvojčísle 2010/1-2 studii o "zdvojených" postavách v Zívrově díle (Družičky, Vědci, Dvojice). Malý úryvek:"Odpuštění  Věčnosti, zapomnění Života… Zívrovy Družičky opravdu  představují krok  zpátky od meziválečné avantgardní poezie kamsi  k symbolistickému  vnímání Života a Smrti, které tehdy už mělo v podstatě  velmi konvenční  charakter. Bezmála by to mohla být socha na zakázku.  Když ji uviděl  František Gross, přes všechny výhrady, které měl k jejímu  námětu,  vyjádřil své uznání slovy: „Sakra, to by byl náhrobek!“ (deník 15. 2. 1943)"Se svolením redakce Logosu byl text v úplném znění zveřejněn také na portále pro magické aspekty moderních dějin a soudobé kultury Okultura.
Foto soukromá sbírka a Ondřej Polák (2010)</description>
       <pubDate>Tue, 22 Feb 2011 21:59:32 GMT</pubDate>
       <guid>http://www.typlt.cz/index.php?content=oznameni#spot316</guid>
    </item>
    <item>
       <title>Takhle se mi to stalo</title>
       <link>http://www.typlt.cz/index.php?content=blog#spot307</link>
       <description></description>
       <pubDate>Tue, 04 Jan 2011 23:49:59 GMT</pubDate>
       <guid>http://www.typlt.cz/index.php?content=blog#spot307</guid>
    </item>
    <item>
       <title>Šlejharův industriál</title>
       <link>http://www.typlt.cz/index.php?content=blog#spot295</link>
       <description>Kritici píšící o industriální hudbě by se měli, zdá se, začíst do symbolistické prózy. Protože zvukové dění, které Josef K. Šlejhar (1864–1914) tak podrobně a sugestivně popisuje v románu Peklo z roku 1905, už není podáno jako pouhý sluchový dojem z továrny (v tomto případě cukrovaru), ale skutečně jako hudební zážitek. Šlejhar tu možná intuitivně předběhl svou dobu o několik desetiletí.
Na okraj připomínám, že v létě 2008 vydal hudební časopis His Voice velice podařené tématické číslo Imaginární hudba (4/2008), ve kterém byly zmapovány světové i české literární texty s určitou vizí hudby. Šlejhar ovšem autorům čísla unikl. Snad v některém příštím?
číst Šlejharův text
Související stránky: Šlejhar na Wikipedii – His Voice 4/2008 – Industriál.</description>
       <pubDate>Thu, 09 Dec 2010 18:51:03 GMT</pubDate>
       <guid>http://www.typlt.cz/index.php?content=blog#spot295</guid>
    </item>
    <item>
       <title>A přece jenom Mácha</title>
       <link>http://www.typlt.cz/index.php?content=blog#spot288</link>
       <description>V sobotu 13. 11. otiskly Lidové noviny v příloze Orientace máchovskou anketu, kterou obeslalo 30 autorů. Všechny odpovědi a variace na verše z Máje lze číst zde.S některými se ztotožňuji, s jinými ostře nesouhlasím. Sám za sebe jsem do ankety napsal toto:

KHM aneb Každému Hned Milencem. Lidé přesně toho typu, kteří by ho za jeho života přesvědčovali, aby tu svoji přepjatou poetiku nějak zlidštil, zmírnil, zpřehlednil, se dnes v Máchovi vidí. Buď dojatě horují „Mácha je náš", nebo popuzeně syčí „Mácha je můj, můj, jenom můj!" Nejživější pozornost je ale nadále věnována doplňování všemožných detailů do Máchova životopisu, protože se předpokládá, že by tím mělo vyjít najevo nějaké neobyčejně důležité tajemství. Nebo alespoň nějaká dosud nevyznačená turistická trasa, aby se mohlo vykročit „po stopách Máchových". Jenže celý tenhle národní folklór má v sobě něco tragického: zatím skoro nikoho za českými hranicemi se nepodařilo přesvědčit, že by měl být Mácha jedním dechem jmenován mezi největšími evropskými básníky své doby. Aby navěky nezůstal jen jakýmsi lokálním romantikem, kolem kterého se pěstuje roztomilý lokální kult. Na důvod není těžké přijít: básníku Máchovi se stal vězením jeho jazyk. To pro všechna ta zoufale nepřeložitelná „ou", „ů", „á", „el", bez kterých si jeho poezii nejde ani představit. A o tento typ odsouzenců se Amnesty International bohužel zatím nezajímá.
A teď krátce, co znamená Mácha pro vás osobně?Máchu vnímám jako příštího básníka. Protože to, co udělal s češtinou, se nestalo kdysi v minulosti. Děje se to pořád znovu a znovu „právě teď"- právě teď se něco mění v hloubi slov a vynořují se významy, o kterých nikdo předtím nic netušil. A budoucí čeští básníci to znovu pocítí, až se s jeho poezií setkají. Znovu si to prožijí, znovu je to nemine. Znovu zjistí, že právě teď chtěli napsat, co Mácha už dávno napsal.
Mohl byste vybrat jeden verš z Máje a doplnit jej veršem vlastním?a přišed k pahorku, na němž byl tichý stándávno již obdržel -do dávna prohrnul</description>
       <pubDate>Mon, 15 Nov 2010 22:55:59 GMT</pubDate>
       <guid>http://www.typlt.cz/index.php?content=blog#spot288</guid>
    </item>
    <item>
       <title>Zívrův Mácha</title>
       <link>http://www.typlt.cz/index.php?content=blog#spot286</link>
       <description>"Milý a dobrý Mácho. Těch 7000 K, co jsem za Tebe dostal, za to, že jsem Tě udělal tak, jaks nevypadal, už nemám. Zčásti jsem Tě propil – projedl a prokouřil. Prosím Tě, nediv se!"Ladislav Zívr, deník 27. 1. 1943
Nepřipomenout si Máchu v listopadu. Nepřipomenout si ho dvě stě let od narození. Nepřipomenout si si ho právě tehdy, když je jeho jméno citováno příliš často a kýmkoliv. Nepřipomenout si ho navzdory tomu.To bych asi nedokázal. Tak to aspoň obcházím prostřednictvím jednoho svého staršího textu o tom, jak Máchu vyportrétoval sochař Ladislav Zívr.
ZámlkaVe třech verších Mácha hned dvakrát zopakoval slovo „země", u  kterého Zívr, hrnčířský synek od dětství přitahovaný hlínou a všemi  jejími proměnami, musel zákonitě zpozornět, kdekoliv na něj narazil.  Stačí připomenout, že i svou Konfesi z let 1966-67 uzavřel veršem Robinsona Jefferse „Je čas, abychom opět políbili zemi". Pokud tedy ze tří Máchových veršů vybral právě ten jediný, ve kterém slovo „země" výslovně nezaznívá, bylo to vědomé rozhodnutí nechat to nejpodstatnější  jenom v náznaku. Vymknout se z doslovnosti a vepsat jen šifru.číst celý text
Sochu Portrét Karla Hynka Máchy (1942) vyfotografoval Ondřej Polák.</description>
       <pubDate>Tue, 02 Nov 2010 16:48:20 GMT</pubDate>
       <guid>http://www.typlt.cz/index.php?content=blog#spot286</guid>
    </item>
    <item>
       <title>Ode dneška Creative Commons</title>
       <link>http://www.typlt.cz/index.php?content=oznameni#spot285</link>
       <description>Webové stránky Jaromíra Typlta, jejichž autorem je Jaromír Typlt, podléhají licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Unported .</description>
       <pubDate>Tue, 26 Oct 2010 00:17:35 GMT</pubDate>
       <guid>http://www.typlt.cz/index.php?content=oznameni#spot285</guid>
    </item>
    <item>
       <title>Oldřich Král: Státní cena</title>
       <link>http://www.typlt.cz/index.php?content=blog#spot284</link>
       <description>13. září překladatel Oldřich Král oslavil osmdesátiny a neuběhly ani dva měsíce a příspěvek musí být aktualizován: 25. října mu byla udělena Státní cena za překladatelské dílo. Co se mě týče, málokterý překladatel mě tak poznamenal. Oldřich Král vstoupil do mé knihovny těmi možná vůbec nejdůležitějšími texty – překladem Knihy proměn (Yijing), Mistra Zhuanga, Brány bez dveří, Tribunové sútry šestého patriarchy, Snu v červeném domě, Třech nadání... A hlavně překladem Daodejingu od Laoziho. I když jsem se zájmem pročítal další překlady, a nejen  české, moje představa o Cestě Dao stále zůstává ve znamení toho, jak nám  text zprostředkoval právě Oldřich Král. Zkusil jsem to pojmenovat v delší studii Překlad přes cestu,  která by měla vyjít jako doslov k bibliofilskému vydání Králova Laoziho s  výtvarným doprovodem Jana Merty v Galerii Zdeněk Sklenář. Jako gratulaci Oldřichu Královi vkládám doslov i na tyto stránky.
Žádné chlácholení. Ve srovnání s ostatními českými verzemi je  Králův Laozi o poznání úsečnější, tvrdší, a hlavně neochotnější tvářit  se tak úctyhodně, jak by se na tisíciletého mudrce slušelo. Svoje slova přísně prověřuje, aby se nezačala vydávat za něco víc, než doopravdy jsou – například za svatou pravdu. A nenechává si ani otevřená zadní vrátka, kudy by se dalo ustoupit, kdyby něco zaznělo příliš ukvapeně. Nebojí se nedorozumění. číst celý text
Související stránky: Oldřich Král na Wikipedii – recenze na překlad Daodejingu v časopise Plav – rozhovor s Oldřichem Králem v České televizi. Na snímku Martina Vlčka Oldřich Král (vlevo) s Miroslavem Petříčkem.</description>
       <pubDate>Mon, 25 Oct 2010 22:21:00 GMT</pubDate>
       <guid>http://www.typlt.cz/index.php?content=blog#spot284</guid>
    </item>
    <item>
       <title>Louky, lázně (mezitím)</title>
       <link>http://www.typlt.cz/index.php?content=blog#spot279</link>
       <description>("Mezitím" proto, že to jsou všechno jen poznámky na okraj, které jsem během října každý týden z Wiesbadenu odesílal na blog Pražského literárního domu jako určitý druh "raportu" – průběžného hlášení.)

1. Umět si představit Copak to není skandál, že se nejvnitřnější duševní pochody „dělají“ v různých řečech stejným mechanismem? Že je to na jedno kopyto, jen obtisknuté do jiných hlásek? číst celý text
2. Uslyšet šipku Protože to je na tom nejvíc zarážející: šipky jsou zticha. Kolik věcí, které vidíme, doprovází nějaký zvuk. Se šipkami by ovšem   odpojení od světa zvuků by ani nepohnulo, dál by si směřovaly ve své   říši čistého „tam“ a „tam“ a „tam“. číst celý text
3. Událo seOvšem pokud jde o ten kámen v orchestřišti, to zas až takové překvapení nebylo. číst celý text
4. Uhnout věžíTakového chlapa by opravdu mohlo napadnout leccos. Třeba dát si práci a  jedné noci přelepit velkou šachovnici čtyřiašedesáti čtverci z černého a  bílého igelitu, aby se to střídalo obráceně.číst celý text
Všechny čtyři příspěvky byly otištěny v revui A2 č. 24/2010.Související stránky: Pražský literární dům, A2.
&#160;</description>
       <pubDate>Wed, 13 Oct 2010 22:29:29 GMT</pubDate>
       <guid>http://www.typlt.cz/index.php?content=blog#spot279</guid>
    </item>
    <item>
       <title>Kolářův lektor</title>
       <link>http://www.typlt.cz/index.php?content=blog#spot274</link>
       <description>"Jaromír Typlt se vymezuje proti kolářovskému článku Petra Krále,  jeho polemika připomíná kunderovsko-kafkovské dilema, zda je či není  etické vydávat juvenilie a dosud nepublikovaná díla bez souhlasu či  dokonce proti vůli jejich zesnulého autora."&#160;
Tolik z obsahu Tvaru 15/2010. A zde můj ohlas na studii Petra Krále Raný Kolář čili Mezi tvorbou a grafomanstvím z Tvaru 14/2010:
Zaráží mě, že Petr Král jako kritik i jako básník úplně vynechal skutečnost, která je přitom v&#160;případě Rudého havrana  zásadní: tato kniha přece nebyla zveřejněna z&#160;rozhodnutí Jiřího Koláře, ale z&#160;rozhodnutí editorů. Kolář sám o jejím vydání neuvažoval, dokonce by se mu možná i bránil. Očekával bych, že se tu básník postaví na stranu básníka a bude hájit jeho právo na to, aby nebyla posmrtně vydávána díla nezralá, okrajová a zpětně vyřazená, která mu chtě nechtě „kazí jméno“. Král ale naopak s&#160;chutí využil příležitosti vykrákat Jiřího Koláře za začátečnické chyby a rozcupovat ho v&#160;lektorském posudku opožděném asi o osmdesát let. Ospravedlnil se přitom tím, že i jako juvenilní rukopis je Rudý havran „cenným svědectvím stejně o Kolářově zjevu jako o básnické tvorbě obecně. I o její patologii.“.
číst celé
Tento text vyšel 23. 9. ve Tvaru č. 15/2010 
Související stránky: Tvar.</description>
       <pubDate>Wed, 22 Sep 2010 23:03:51 GMT</pubDate>
       <guid>http://www.typlt.cz/index.php?content=blog#spot274</guid>
    </item>
    <item>
       <title>Devadesátá léta</title>
       <link>http://www.typlt.cz/index.php?content=blog#spot272</link>
       <description>Téma devadesátých let nám nějak ožilo. Host zavedl pravidelnou rubriku, obhajují se diserzace, vycházejí knihy. A člověk se chtě nechtě musí smířit s tím, že se to všechno stalo "kdysi před dvaceti lety" a působí to asi stejně zaprášeně, jako když se v roce 1988 vzpomínalo na rok 1968. A to už jsem zažil! Tenkrát to bylo jako připomínat něco přes dobu ledovou. Dávno. Tak dávno...
Rozhodl jsem se udělat si soukromou stránku Devadesátá a soustředit do ní třeba útržky z různých rozhovorů a anket, kde jsem odpovídal na otázky týkající se těch let. A kdo ví, co všechno ještě přibude...
Nechat se do nějaký doby  zavařit jako do kompotu, to může konvenovat  tak leda regálům ve  spižírně. Usvědčuje tě to, že jsi sdílel iluze  času, do kterýho jsi  shodou okolností vstoupil, ale nebyl jsi s&#160;to  s&#160;nimi nic udělat. Když  jsem se kvůli práci na diplomce prohrabával  časopisama v&#160;archívech a měl  najednou před očima, kolik takových  mladých generací prošlo před námi –  se všemi těmi „vizemi“, s&#160;totálním  nadšením i totálním vyhasnutím... To  pak vidíš, že oproti všem těm  Studentským časopisům a Mladým archům  jsme měli jenom tu nezaslouženou výhodu, že jsme si ztroskotali  vlastním přičiněním, a nikoliv „s&#160;pomocí“ čerstvě nastolenejch režimů.
(Z rozhovoru s Petrem Šrámkem, Souvislosti 3/2003)
Přejít na stránku Devadesátá.</description>
       <pubDate>Sat, 18 Sep 2010 11:58:19 GMT</pubDate>
       <guid>http://www.typlt.cz/index.php?content=blog#spot272</guid>
    </item>
    <item>
       <title>Sto let gymnázia v Nové Pace</title>
       <link>http://www.typlt.cz/index.php?content=oznameni#spot269</link>
       <description>25. září 2010 oslaví novopacké gymnázium sto let od svého založení. 
Inspirovalo mě to k vytvoření samostatné stránky, abych si trochu pročechral paměť. 
Co bylo Garryikkowoo industriální divadlo? Byl Dráža doopravdy školník? Kam se chodilo na hory? Měl Kocourek na reálce jenom Jirdu?
Přejděte na stránku Století.
Související stránky: gymnázium Nová Paka – výročí 100 let.</description>
       <pubDate>Sat, 11 Sep 2010 23:07:24 GMT</pubDate>
       <guid>http://www.typlt.cz/index.php?content=oznameni#spot269</guid>
    </item>
    <item>
       <title>1920–2010</title>
       <link>http://www.typlt.cz/index.php?content=oznameni#spot267</link>
       <description>Ten letopočet se bude studentům dobře pamatovat. Devadesát let. 
A přece jakoby stálý nedostatek času. Vždycky mi připadalo trestuhodné, že bych měl Ludvíka Kunderu nějak vyrušovat, zdržovat ho od všech těch rozpracovaných překladů, antologií, studií, básnických sbírek, kreseb...
Tu a tam jsem mu alespoň napsal dopis a i za to se tiše styděl, protože Ludvík Kundera na dopisy většinou odepisoval. A tím zase o trochu času přicházel.
Včera, 17. srpna 2010, nás zastihla zpráva o jeho smrti.

Nechci ale sepisovat žádný nekrolog. 
Před pár měsíci jsem spolu s mnoha jinými autory přispěl jednou básní do sborníku ke Kunderovým 90. narozeninám. To číslo mi připadalo neuvěřitelné. Poměrně dlouho jsem hledal text, který by mělo smysl s Ludvíkem spojovat. Nakonec mi padl do ruky zápis jednoho zážitku na pomezí snu a bdění. Váhal jsem, dokud jsem si nepovšiml, že dva hlavní obrazy začínají písmeny L a K.
Odteď tam už tu iniciálu budu psát jako dedikaci.
číst Ve znaku (L. K.)</description>
       <pubDate>Wed, 18 Aug 2010 23:51:38 GMT</pubDate>
       <guid>http://www.typlt.cz/index.php?content=oznameni#spot267</guid>
    </item>
    <item>
       <title>Medijní kresby z Nové Paky</title>
       <link>http://www.typlt.cz/index.php?content=oznameni#spot266</link>
       <description>To, co se proslýchá o připravovaných změnách v pojetí Expozice podkrkonošského spiritismu v Muzeu v Nové Pace, rozhodě není uklidňující. A tak připomínám pár řádků, které jsem loni na jaře zveřejnil v týdeníku A2, v čísle věnovaném tématu Art brut: 
Zapůjčit si medijní kresby z Nové Paky se už stalo samozřejmostí: do povědomí se zapsaly v rámci projektu Jitro kouzelníků ve Veletržním paláci (1996), často jsou vystavovány v kontextu art brut nebo okultních inspirací v umění. Aktuálně si kresby J. Tonna, F. Kováře a dalších médií našly místo na přehlídce „vizuální historie nevědomí“ Hypnos ve francouzském Lille.
Expozice spiritismu se ovšem těší zájmu i přímo v Nové Pace, kde je možné ocenit propojení obrazů imaginárních krajin a vegetace z jiných planet s mineralogickými sbírkami zdejší Klenotnice. Jenže ředitel muzea Miloslav Bařina odchází do důchodu a jeho kolega Ivo Chocholáč, znechucen politickými tlaky, podal výpověď už před rokem a půl. Oba museli Expozici už od otevření v květnu 1997 hájit proti různým útokům, vedeným zvláště ze strany zdejších církví. Doufejme, že teď nepřichází jejich čas...
Obrazový doprovod: medijní kresby F. Kováře</description>
       <pubDate>Tue, 10 Aug 2010 22:21:06 GMT</pubDate>
       <guid>http://www.typlt.cz/index.php?content=oznameni#spot266</guid>
    </item>
    <item>
       <title>V Měsíci autorského čtení</title>
       <link>http://www.typlt.cz/index.php?content=blog#spot257</link>
       <description>Je červenec, probíhá Měsíc autorského čtení v Brně. Letos na něm nevystupuji, ale na výzvu časopisu Rozrazil jsem sepsal krátkou vzpomínku na svá dosavadní setkání s touto mimořádnou akcí. 
Samo od sebe by mě to asi nenapadlo. Oslavit si narozeniny vlastním autorským čtením, když člověku vycházejí na konec července? Tvrdím, že všude jinde než v&#160;Brně bych se díval do prázdných řad se dvěma třemi ztracenci, kteří mi ten letní večer obětovali spíš z&#160;útrpnosti. Když jsem si tedy poprvé z&#160;nabídky volných termínů vybral svoji pětadvacítku, vedl mě k&#160;tomu spíš pocit, že podobnou příležitost už nemusím nikdy dostat a že stojí za to užít si to třeba jen jako vtip.
číst celý text zde
číst text v časopise Rozrazil (PDF)
&#160;</description>
       <pubDate>Sun, 11 Jul 2010 23:54:09 GMT</pubDate>
       <guid>http://www.typlt.cz/index.php?content=blog#spot257</guid>
    </item>
    <item>
       <title>Dříve než vzápětí</title>
       <link>http://www.typlt.cz/index.php?content=blog#spot256</link>
       <description>Už je to víc než deset let, kdy jsem Petra Marka požádal o to, aby natočil krátkou filmovou sekvenci pro inscenované čtení z mé hry Dříve než vzápětí (mimochodem, existuje k ní z té doby i hudba Petra Kofroně a scénografie Ivana Palackého...). Dal jsem mu jediné zadání – aby to byl děj probíhající pozpátku.
Vznikl snímek, který dodnes stojí za vidění a můj text vlastně vůbec nepotřebuje:
</description>
       <pubDate>Wed, 09 Jun 2010 20:01:53 GMT</pubDate>
       <guid>http://www.typlt.cz/index.php?content=blog#spot256</guid>
    </item>
    <item>
       <title>Za okamžik stočená Zmije</title>
       <link>http://www.typlt.cz/index.php?content=oznameni#spot255</link>
       <description>Na YouTube se právě objevil filmový záznam Zmije, jednoho z  dvou textů, kterým jsem v posledních letech poměrně často atakoval  návštěvníky svých autorských večerů. Natočil František Týmal v pražské  Velrybě v lednu 2010. 
Tak kdo ji chce vidět – za okamžik  stočenou?

Na YouTube se ale objevil i nový záznam Ursonate  (Ústí nad Labem 21. 4. 2010) a hudbou podmalovaná báseň  pro Lou (Lukáš Weishaupl)...</description>
       <pubDate>Wed, 09 Jun 2010 18:43:38 GMT</pubDate>
       <guid>http://www.typlt.cz/index.php?content=oznameni#spot255</guid>
    </item>
    <item>
       <title>Ocenění pro Jiřího Brabce</title>
       <link>http://www.typlt.cz/index.php?content=oznameni#spot252</link>
       <description>Cenu F. X. Šaldy "za mimořádný kritický, uměnovědný a ediční počin roku 2009" převzal dnes Jiří Brabec. Oceněna byla jeho kniha studií Panství ideologie a moc literatury. Laudatio v galerii Chemistry pronesl Tomáš Glanc a ukončil ho slovy: "Blahopřeji nám všem k Jiřímu Brabcovi a Jiřímu Brabcovi blahopřeji k ceně."
Psal jsem před několika lety o Jiřím Brabcovi i na těchto stránkách (90. léta – Případ jednoho inkvizitora a blog 2. 2. 2008). Cítím se mu za mnohé zavázán, je to určitě jeden z nejdůležitějších učitelů, které jsem měl. 
"Když jsem se potřeboval vypovídat z&#160;nějakých svých teoretických zmatků, šel jsem s&#160;tím obvykle za Jiřím Brabcem. Rozvrh jsem si mnoho let organizoval tak, abych nepřišel o&#160;žádnou z&#160;jeho přednášek. Dodnes si je připomínám, vracejí se mi některé poznámky na okraj, ale i&#160;výstupy, které bych neváhal označit za herecké."
(Z citovaného blogu.)
Že mám dnes velkou radost, nemusím snad ani zdůrazňovat.
Související stránky: Wikipedie o Jiřím Brabcovi – zprávy o udělení ceny.</description>
       <pubDate>Wed, 19 May 2010 22:44:52 GMT</pubDate>
       <guid>http://www.typlt.cz/index.php?content=oznameni#spot252</guid>
    </item>
    <item>
       <title>Půlstoletí překlenuté sochami</title>
       <link>http://www.typlt.cz/index.php?content=blog#spot251</link>
       <description>Návrat do pochybností a nejistoty. Znovuprožití obav, zda nepřijde opět nějaké neočekávané vyrušení z pracovního soustředění a dílo nebude opuštěno v půli, nepřesvědčivé a torzovité. Na tento rozměr autorské úzkosti by neměla zapomenout žádná retrospektiva tvorby sochaře Ladislava Zívra (1909–1980), třebaže je to těžko splnitelný úkol: jak nainstalovat výstavu, aby návštěvník s napětím očekával, jestli vůbec něco přijde dál? Zvlášť když je tu ten paradox, že se Zívrovo dílo při zpětném pohledu zdá zcela dovršené a vnitřně logické. Působí to málem samozřejmě, že si české moderní umění našlo sochaře, který překlenul celé půlstoletí tak rozmanitou a přitom nezaměnitelnou řadou plastik. Pocit samozřejmosti ale může uzavírat dílo aktuálnímu vnímání a měnit ho prostě jen v kapitoly z dějin. Jestli je tedy něco u Ladislava Zívra důležité připomínat, pak je to právě nesamozřejmost a neustálé riziko každého kroku v jeho uměleckém vývoji.
Příležitost se nyní nabízela: v liberecké Oblastní galerii před nedávnem skončila výstava ze souboru Zívrových soch, který byl původně shromážděn loni v květnu k připomenutí stého výročí autorova narození.
číst celý text
Foto Roman Machek, 2010
</description>
       <pubDate>Tue, 27 Apr 2010 22:46:57 GMT</pubDate>
       <guid>http://www.typlt.cz/index.php?content=blog#spot251</guid>
    </item>
    <item>
       <title>Setkávání ze záznamu</title>
       <link>http://www.typlt.cz/index.php?content=oznameni#spot244</link>
       <description>V neděli 14. února byl na Českém rozhlasu 3 Vltava odvysílán pořad Setkávání, kam si tentokrát Petr Šrámek pozval mě coby "galeristu a spisovatele". 
Host mívá obvykle volnou ruku k výběru hudby, a to je opravdu lákavá příležitost pustit něco, co obvykle rozhlas nevysílá – nebo co dokonce ani nikdy oficiálně nevyšlo.
V mém Setkávání se tak dostalo na hudbu Ivana Achera, Martina Smolky a Einstürzende Neubauten. Mezitím jsme si s Petrem Šrámkem povídali třeba o galeriích v Liberci, o art brut, o různých možnostech, jak se dá zacházet s literárním textem, anebo o otázkách, které vyrážejí dech. 
Pořad trval 75 minut a je možno si ho poslechnout ze záznamu na stránkách Českého rozhlasu 3-Vltava.
Související stránky: neděle na Vltavě – Ivan Acher – Martin Smolka – Einstürzende Neubauten.</description>
       <pubDate>Mon, 15 Feb 2010 17:54:12 GMT</pubDate>
       <guid>http://www.typlt.cz/index.php?content=oznameni#spot244</guid>
    </item>
    
  </channel>
</rss>
