Bylo nebylo
Něco na způsob vzpomínek, náhodou tu a tam poskládané střípky…
1973
25. července
byl čtvrtek.
Nejvýznamnější událostí dne bylo zřejmě uvedení sovětské družice Mars 5 na oběžnou dráhu.
1974? 1975?
Nejstarší vzpomínka
To nejdávnější, co se mi daří zahlédnout: brečím na celé kolo a dívám se ke dveřím, jak tam spolu vztekle zápasí dva nazí obři. Jeden z nich je můj táta, druhý na sebe vzal podobu jeho bratra. Dodnes si aspoň myslím, že měl jeho tvář i hlas, i když je mi to záhadou. Nevzpomínám si, že bych strýce kdy „jindy“ viděl uvnitř našeho domu. Pokud se u nás vůbec zastavil, nešel dál než za branku nebo na zahradu. V té nejstarší vzpomínce ale vrazil zvenčí do místnosti a rovnou vyjel tátovi po krku.
Jak to dopadlo, to už kupodivu nevím. Jestli v tom hrála nějakou roli i máma – jestli se ti nazí muži náhodou neprali o ni –, to už bych si taky vymýšlel. S jistotou se mi vybavuje jen to, že se oba tak nějak podivně drželi v rohu místnosti a z mého podhledu byli neuvěřitelně břichatí a hřmotní. Což doopravdy jsou: praví venkovští pořízci, kteří na sebe i při běžném hovoru s požitkem hulákají.
Možná bylo horké léto, zrovna přišli svlečení ze dvora a vyděsili mě hrubostí svých chlapských hlasů. Zbytek si dotvořila dětská představivost. Ale samozřejmě bych těžko vyloučil i variantu, že to byl jen živý sen nebo kdovíkudy podsunutý zlomek nějakého starého mýtu.
Myslím, že jsem ještě neuměl mluvit a ani můj o dva roky mladší bratr ještě nebyl na světě. To stojí za zmínku, protože když dospěl, asi rok se na jeho malbách objevovaly pořád jen postavy nahých a neuvěřitelně masitých mužů, kteří se těžkopádně zmítali v nesmyslných zápasech. O své vzpomínce jsem mu přitom zatím nevyprávěl.
(2007, psáno pro internetovou anketu Vladimíra Kokolii o nejstarší vzpomínce)
70. léta
Olga Hepnarová
Když se to jméno připomene a já to nečekám, skoro to se mnou trhne. Narodil jsem se v červenci 1973 a případ Olgy Hepnarové, o kterém jinak dodnes vím vlastně jen velmi málo konkrétního, je pro mě událost, která jako by tuhle dobu raných sedmdesátých let něčím osudově poznamenala. Něco jako zatmění slunce. Ozývá se to, kupodivu se to občas znovu a znovu ozývá. Když to pojmenuju slovem vibrace, nemělo by to v žádném případě znít jen jako sugestivní trik z arzenálu new age. Tahle vibrace je podle mého psychologicky velmi dobře prokazatelnou realitou: vždyť kdo tenkrát na tu zprávu mohl reagovat vnímavěji, rozjitřeněji, než těhotné ženy a čerstvé matky? S těmi to muselo úplně otřást, tohle gesto proti životu. I bez malého dítěte se velmi snadno cítíš potenciální obětí takového gesta, natož s ním! Hrůzu z toho pak vtiskly do nás.
Ale nechtěně asi ještě i něco jiného než hrůzu. Něco jako zvláštní, těžko pochopitelnou spoluúčast. Asi nejvíc, pokud si vzpomínám, moje matka opakovala to prohlášení Olgy Hepnarové, že kdyby mohla, udělala by to znovu. A že četla zvrhlou literaturu… Když jsem se před pěti lety v Hrádku nad Nisou setkal s hudebníkem a básníkem Ivanem Acherem, narozeným také v létě 1973, a vyptával jsem se po jeho různých pseudonymech, představil se mi najednou i jako Oleg Hepnar. Pod tím jménem vydával svoje básně, navrhoval obaly na desky atd. Hned se to ve mně ozvalo. A bylo to skoro stvrzení, že jsme se nesetkali náhodou, když máme i tohle společné. Ten úder uvnitř. Nic víc o tom zatím nevím, je to pořád jedna z těch věcí, kterým v sobě moc nerozumím. Asi se to ještě ozve.
(2002, příspěvek do ankety časopisu Tvar)
druhá polovina 70. let
Kterou pohádkovou postavu jste měl nejraději a která vám byla odporná? Čím?
Vzpomínám si, že jsem nutil babičku, aby mi pořád znova vyprávěla pohádku Čertův švagr. Petrovo spiklenectví s peklem se mi neobyčejně zamlouvalo a dodnes ve mně vyvolává zvláštní radost, jak tam čert jako jediný drží slovo a poctivě plní všechny dohody. Dá se na něj spolehnout. Naopak si nejsem s to vybavit žádnou skutečně odpornou postavu. Opravdu ne. Jen jednu děsivou – a to postavu Smrti, která v pohádce od ostravského spisovatele Vojtěcha Martínka bloudí křížem krážem po planetě Zemi a hledá toho posledního, kdo jí ještě ze smrtelníků zbývá. A on, i když už unikl z jejího dosahu, se neprozřetelně na Zem vrátí… Ale to bych musel tu pohádku celou převyprávět, vyšla v roce 1947 v knížce U jasného plamene a na příšernosti jí nemálo přidaly i dřevoryty Ferdiše Duši.
(2004, příspěvek do ankety internetové Postmoderní revue)
první polovina 80. let
Z jakých her jste měl největší požitek jako dítě? Hrajete-li nyní např. počítačové hry, jaký typ se vám líbí?
Fascinovaly mě historické územní mapy, rozšiřování a ústupy říší, proměny ploch a zákrutnatost hraničních čar, a chtěl jsem to mít v pohybu, takže možná až do jedenácti let jsem využíval jakékoliv nemoci nebo volna k tomu, abych se zavřel o samotě a rozložil si na klíně obrácené víko od kartónové krabice, ze kterého jsem si udělal „světové dějiště“. Docela rád bych si aspoň jednou vrátil ten zážitek – pohled shora na obdélník s barevnými skrvnami plnými napětí, nestálými, zvrstvenými, věčně překreslovanými, zašrafovávanými, vykousávanými a zase znovu obtahovanými. Nepopsatelná změť, ve které bych dnes možná viděl Dubuffeta, ale to už je jiná hra… Tahle mi doslova ožívala pod rukama. Rozhodoval jsem o všem, co se tam stane, ale zároveň jsem potřeboval, aby mě to překvapovalo, a tak jsem se pokoušel být sám sobě nevyzpytatelný. Figurky, které jsem vykrádal z nejrůznějších Člověče nezlob se, tak byly uvrženy do nekonečných dějinných zvratů s měnícími se zákony, vedly proti sobě války, nastolovaly a smetávaly režimy, připojovaly státy, ale ani já sám jsem neměl ponětí, kam to spěje. Jenom jsem s potěšením zakresloval posuny hranic, ke kterým při tom docházelo.
Už ani nevím, kdy jsem to všechno vyhodil. Před nedávnem jsem v jakési herní společnosti zjistil, že tahle moje soukromá – nejsoukromější! – územní hra se teď vyrábí pod názvy jako Risk nebo Atak, přidržuje se známých světadílů, ale jinak v ní jde vlastně o totéž. Hraje se to ve více lidech a pravidla nejsou samozřejmě tak otevřená. Taky se nic nepřekresluje, jenom obsazuje. Možná proto mi to už nic neříkalo, jedna partie mi docela stačila. Když už mám něco hrát, dám v posledních letech vždycky přednost japonskému GO. To je zřejmě jedna z vůbec nejstarších známých deskových her a opět – překvapivě – je to souboj o území. Vznikají při něm různé hranice, které se dají prolamovat, hájit, obkličovat, rušit… Stačila jedna okrajová zmínka v textu filozofa Gillese Deleuze, abych se o tuhle hru začal mimořádně zajímat. Takže nevyléčen.
(2004, příspěvek do ankety internetové Postmoderní revue)
okolo 1985
Devítiletka
Ke své skladbě Hudba hudbička (1985–1988) napsal Martin Smolka krátký komentář: „Pětiletý chlapec roztáčí malý kolotoč. Na něm jeho učitelka. Učitelka je mladá, zlatovlasá. Chlapec podkluzuje, škobrtá, ale kolotoč se točí, skřípe. Chlapec volá: Slyšíš? Hudba hudbička!“
A jak já to slyším?
Otáčí se, otáčí. Nádherně konejší. Takže je tu něco, co bolí. Jak by ne, vždyť čas… Otáčí se, otáčí. A kdybys náhodou získával pocit, že už to nebolí, vysoké tóny obnoví ránu: „učitelka je mladá, zlatovlasá", všichni ale víme, že jen na chvilku, takže už dávno ne. A kolotočový výjev v poznámce ke skladbě — věčnost zakletá a ztracená v jednom jediném krátkém okamžiku.
A nedá mi to, musím si taky na něco vzpomenout: i já jsem jako dítě jednou viděl učitelky, jak se s blaženým výrazem a hlavou zvrácenou dozadu otáčejí na dětském kolotoči, a připadalo mi to neuvěřitelné. Ujeté. Vrylo se mi to tak, že jsem pak dokonce chtěl napsat povídku o tom, jak tuhle podzimní scénu naráz vtiskne do věčnosti ostrá záře atomového výbuchu. Zatímco ony se takhle opájely kolotočem, my jsme se tenkrát krčili, potili a dusili, nesmyslně přebíhali z místa na místo jako příšerky v pláštěnkách. Byl to jakýsi nácvik chemického poplachu, branné cvičení v parku za městem. Nesl nebeské jméno Park Míru.
(1999, ze soukromého sborníku pro Martina Smolku)
1987–1991
Gymnázium
Nemám zatím paměť na to, abych vzpomínal. K stáru to prý bude lepší. Docela nedávno mi jeden známý z Prahy musel připomenout, že jsem mu před lety vyprávěl, jak na gymnáziu chodíme „na hory“. „Nejdeš na hory?“ — to bývala o přestávkách docela častá výzva. Vždyť z oken záchodků v nejvyšším patře se nabízí opravdu úchvatný výhled na Krkonoše…
To všechno se pozvolna zasouvá někam, kde už je to spíš nepaměť než paměť.
Nerad bych jenom, aby to nakonec dopadlo podle oblíbeného hesla „špatné se zapomíná a dobré zůstane“. Byla by přece věčná škoda zapomenout celou tu střední školu bezpáteřnictví, prolhanosti, podpásovek a a čachrů — včetně vlastní zaslepenosti a připosranosti — když už se právě pro nás v letech kolem politického převratu otevřela i s maturitou.
Abych neútočil na nikoho cizího, připomenu, co je pro mě samotného nejtrapnější: jak si mě v průběhu prvního stávkového týdne po 17. listopadu zavolali do ředitelny a tam mě pomalu a přátelsky a bez diskuse zpracovávali, ať neblbneme, že jsme v tom sami, že nás nikdo nepodpoří a že si to zbytečně odneseme… Nebyl jsem hrdina, myslel jsem na zadní kolečka, a tak jsem nakonec souhlasil s odvoláním naší stávky. Jinde to naštěstí vydrželi až do konce.
(2000, příspěvek do almanachu k výročí založení gymnázia v Nové Pace)
1988–1990
První knížka
Některé věci přijdou člověku k neuvěření až po letech. Sám sebe dnes musím přesvědčovat, že mi opravdu nebylo ještě ani šestnáct, když se mnou nakladatelství Mladá fronta začalo napevno počítat do své edice prvních knížek Ladění. Přitom věkový průměr ostatních debutantů se tenkrát pohyboval spíš kolem třicítky, zpravidla už měli za sebou mnohaletý vytrvalostní běh po nakladatelstvích, kde byli pořád za mladé nezralé, kteří mají ještě hromadu času… Proti nim byl můj příběh podezřele jednoduchý: na jednom letním setkání literárního dorostu se krátce mihl redaktor Mladé fronty Vojtěch Kantor, já jsem mu vrazil do ruky svůj rukopis, on mi řekl, ať se mu určitě ozvu, a já za ním zanedlouho zajel do Prahy, v redakci jsme příjemně pohovořili, od začátku všechno vypadalo víc než nadějně, a opravdu, za několik měsíců jsem dostal k nahlédnutí lektorské posudky, které moji sbírku doporučovaly vydání. Vzpomínám si, že jeden z těch posudků psal Karel Sýs, stálo tam něco o „pestrobarevných převlečnících“ mladé poezie, ale znělo to tak nějak shovívavě, ať se mládí vydovádí. A Vojtěch Kantor mě dokonce ponoukal, že jestli mi lektoři vytýkají latentní satanismus, měl bych v tom ještě přitvrdit. O nic jsem nemusel bojovat, ani o jeden verš – co jsem odevzdal, to bylo přijato. Bylo jaro roku 1989, knížka se dostala do plánu na rok 1990, což bylo na tehdejší poměry skoro bleskové, a už někdy v létě se tehdejší šéfredaktor nakladatelství pochlubil v televizních novinách, že edice Ladění rozhodně nezanedbává nejmladší generaci, jak dokazuje třeba příklad šestnáctiletého Jaromíra Typlta… V tu chvíli leckdo zaskřípěl zubama. S cejchem „socialistického Mozarta“, mazlíčka vykrmovaného pod záštitou strany, jsem se pak musel potýkat ještě řadu let. Schvalovatelé se v mém případě prostě zachovali nápadně jinak, než bylo dosud zvykem. Ale proč? Když knížka vyšla, už jsem se sám trochu styděl, že jsem nešel spíš cestou samizdatů a undergroundu. Copak byla moje poezie tak krotká, neškodná, bezvýrazná, že jim to nestálo ani za trochu těch popotahovaček? Naivitu předlistopadovou u mě zkrátka vystřídala naivita polistopadová…
(2006, příspěvek do ankety časopisu Host o prvních knížkách)
1990
Fáma
Mělo se to stát 9. října 1990? Nebo snad až v listopadu? Proč jsem si to nezapsal? Je zvlástní, jak lehce se dá nakonec zapomenout datum, o kterém přitom všichni mluvili. A není ani podle čeho zpětně určit, co to bylo za den, protože se tenkrát prostě nic pozoruhodného nestalo, den prošel a zapadnul jako kterýkoliv jiný. Konce světa tak obvykle končívají – a všichni tvrdí, že to věděli předem.
Přesto to byla velkolepá fáma, možná jedna z posledních čistých fám, které jsem mohl zastihnout na zlomu dvou různých časů. Fáma spíš ještě z osmdesátých než z devadesátých let, protože televizi i tisku stačila ještě bezpečně ujít, jako by se jí vůbec netýkaly, a poctivě se rozkřikla pouze po svém kraji, kterému náležela a který jí také jako jediný dokázal porozumět. Zdroj byl v Semilech a zasažena byla asi všechna menší města v Podkrkonoší.
číst celý text
(2005, psáno pro tematické číslo časopisu Analogon o „konci světa“)
90. léta
FF UK – Příklad jednoho inkvizitora
Pane Černíku, přestřelil jste! A pokud vám opravdu tolik jde o nápravu všeho překrucování a účelového osočování, měl byste ve vlastním zájmu tohle přestřelení sám uznat. Prostě jste nevěděl, o čem mluvíte – jedině pak by totiž bylo pochopitelné, proč se snažíte do nehorázně primitivní šablony vtěsnat osobnost, která do ní ani v nejmenším nezapadá. Zřejmě to bude případ i dalších „polistopadových inkvizitorů“, které jste vyjmenoval ve své přednášce Poezie jako oběť doby, ale na základě osobního setkání můžu hájit jenom jednoho z nich. Najít totiž jméno Jiřího Brabce, jak je přiřazeno mezi „osvědčené inkvizitory z let padesátých minulého století, kteří tehdy hledali a hledají i nyní třídního nebo komunistického nepřítele z patologické potřeby pěstovat v této společnosti nějakého kolektivně vymezeného a identifikovatelného viníka“, to skutečně zabolí.
Měl jsem to štěstí být v letech 1991–1997 jeho studentem – jedním ze stovek jeho studentů na katedře české literatury FF UK – a za celou tu dobu si nevzpomínám na nic, co by připomínalo „hledání viníka“, neřkuli „patologickou potřebu“. Naopak, v podání Jiřího Brabce česká literatura 20. století zůstávala otevřená a nerozsouzená, mnohotvárná, plná střetů a paradoxů, takže se zásadně vzpírala jakýmkoliv pokusům o zjednodušení. Dodnes musím obdivovat tu schopnost nadhledu, kterou náš přednášející projevoval i u témat, pro něž nemohl mít příliš porozumění. Nikdy se jim nevyhýbal ani je neobcházel. Mohl bych vzpomenout na desítky situací, kdy nás varoval, abychom se nenechali strhnout k novému kádrování, protože bychom hodně brzy mohli být zase za hlupáky. S černobílým pohledem na levicovou orientaci českých básníků by si k Jiřímu Brabcovi nikdo neodvážil přijít ani pro první zápočet. Bylo o něm známo, co nestrpí. A divil byste se, pane Černíku, dokonce i vaše básnická generace nám byla připomínána a předepisována k nastudování!
Tohle jste si určitě nezjišťoval, ale vy se samozřejmě radši odvoláváte na jiná „šokující zjištění“. Určitě byste se hned vytasil s tím, co jste kde vypátral o působení mladého literárního kritika v padesátých letech. O tom jsme ovšem všichni, kdo jsme Jiřímu Brabcovi v narvané posluchárně naslouchali, dobře věděli. Sám nám to řekl. Když měl pocit, že se příliš snadno usazujeme v pozici soudců „nad“ minulostí, od které máme bezpečný odstup, neváhal drobnou vzpomínkou sám sebe předvést jako ukázkový příklad nadšeného zaslepence-sekyrníka ve službách stalinského režimu. A nedělal to sebepředvádivě ani sebemrskačsky! Jenom pro uvedení na pravou míru, stroze a bez jakéhokoliv vymlouvání. Aby to bylo opravdu u nás a bezprostředně se nás to dotýkalo. Těžko zapomenout na to, jak nám najednou mrznul smích na rtech! A v osobních rozhovorech se nešetřil už vůbec. Od té doby ve mně zůstává nejistota, jestli bych si sám z padesátých let, která se mi naštěstí vyhnula, neodnášel podstatně trapnější doklady toho, co jsem zač. Zvlášť kdybych se býval do plachet dogmatu opřel celou energií své literární puberty…
Považuji to za jedinečnou lekci. Vy ovšem, pane Černíku, samozřejmě nemůžete za to, že jste s námi v devadesátých letech nestudoval. Žijete proto v přesvědčení, že když nás nějaké téma příliš nezajímá – a poezie vaší generace se skutečně moc podnětně nejeví –, můžou za to inkvizitoři, kteří nám něco zlovolně zamlčeli. Spolu se svými vrstevníky se zaklínáte tím, že my mladší při svém věku už nemůžeme nic vědět o tom, co doopravdy znamenala normalizace. Ale ona je tu poměrně jednoznačná řeč faktů: kdo kolik let seděl ve vězení, kdo přišel o práci i o možnost publikace, o kom se nesměla objevit ani zmínka v poznámce pod čarou, i kdyby šlo o téma, kterému dotyčný zasvětil půl života. Váš „osvědčený inkvizitor z let padesátých“, pane Černíku, strávil léta 1971–1989 jako biletář, noční hlídač a topič. Stavějte se do role polistopadových „autorů na indexu“ jak chcete, proti životopisům těchto hlídačů a kotelníků se vašich dosavadních patnáct let šikovného zašívání po různých prapodivných redakcích a katedrách nejeví zrovna jako to nejhorší příkoří. A je prostě urážející, když chcete se zákazem publikace srovnávat svoje skuhrání, že jste dnes – jako všichni ostatní – nuceni tisknout svoje básně bez honoráře. Asi netušíte, jak dokonale vás to usvědčuje.
(2005, odpověď na článek Michala Černíka Poezie jako oběť doby v Hostu 6/2005)
2000
Čeho by se měla naše společnost vyvarovat v roce 2000?
To je marné. Něco, co se nenávratně ztrácí, bude opravdu nenávratně ztraceno, protože skoro každý přece chce, aby se to ztratilo. „Je třeba se připojit!“ tak zní heslo dneška. „Ale copak se z toho už nikdy nebudu moci odpojit?“ tak bude znít zoufalé zjištění zítřka, anebo možná už dnešního večera. Zanedlouho se začnou rodit děti, které budou mít číslo svého konta a mobilního telefonu vypáleno už v genetickém kódu. Jaká výhoda, bude jim možné zavolat už do dělohy! A pak jim tam poslat účet.
(2000, odpověď do ankety pro časopis Náš kraj)
