Mimo patro
"Snad chápeš. Mysli si alespoň, že chápeš. Domnívej se alespoň, že si myslíš, že chápeš." (Vít Kremlička, Lodní deník) Mimo patro – stránka divadla poezie Základní umělecké školy v Liberci, které v červnu 2008 ukončilo svou činnost.
13. 8. 2008, 23.47 Mimo patro partitura
Divadlo Mimo patro ukončilo svou činnost v červnu 2008, kdy se rozutekli do světa poslední jeho členové. Tečka za rokem a půl společných zážitků se přitom neodehrála ve skutečnosti, ale stylově – ve snu. Zdál se Petře Machkové, která si ho nejen zapsala, ale doložila i zajímavou „grafickou partiturou“.
"Bylo něco málo po půl šesté, když jsme se slezli na poslední hodinu dramaťáku: Ivča, Vítek i já. Jaromír seděl u okna na konci chodby ve druhém patře a díval se ven, kde se sbíhala snad všechna mračna světa. Hodina se nezkracuje. Proč jsem si to myslela, nevím. Nevím ani, jak to, že přímo ze třídy vedly jedny dveře do Malé výstavní síně. Přesněji do Jaromírovy staré pracovny, kam se nějakým záhadným způsobem vtěsnalo malé černé křídlo.
Náplň hodiny byla prazvláštní. Nejprve jsme klavír přestěhovali do učebny. Potom Jaromír odněkud vytáhl partituru tvořenou ze samých roztodivných obličejů a úkolem pro mě a pro Vítka bylo, zhudebnit ji. Vznikly tak dvě interpretace, které se od sebe zásadně odlišovaly, přestože byly hrány na základě jednoho a toho samého zápisu. Co se mi ale nejvíce vrylo do paměti, byl samotný závěr partitury. Tvořily ho dva prázdné obličeje. Vzpomínám si, že jsem pouze zmáčkla nohou pravý pedál a nechala došlápnutí rozlinout v ozvěně. Připadalo mi to v tu chvíli jako jediné možné řešení: rozmazat veškeré předchozí tóny do ticha.
Nedovedu si vysvětlit, proč se mi zdálo o dvou prázdných obličejích a o tichu, které přehlušilo zvuk, nevím ani, jak ten závěr vyřešil Vítek, protože to ráno jsem se probudila příliš brzy. Nicméně ve skutečnosti poslední hodina dramaťáku odpadla. Tak jsem si koupila tři lahvičky černé tuše, posadila se pod strom v zámeckém parku a vylovila z tašky notový sešit, abych mohla zapsat úkol, který nám Jaromír zadal.
3. 2. 2008, 0.13 Představení zaříznuté zaživa
Přesně na den letního slunovratu, 21. června 2007, jsme odehráli Lodní deník na Wolkerově Prostějově. Bylo to jako zlý sen. Naštěstí jsme krátce předtím zažili představení v Liberci a vzápětí ještě jedno na open-air festivalu v Hradci Králové, takže jsme se potkali i s diváky, kteří svou odezvou a zájmem (někdy dokonce neskrývaným nadšením) pomohli dát našemu představení život. V Prostějově zemřelo po prvních deseti minutách, pak už tam bylo všechno za trest. Následující výpisky ze 4. čísla Zpravodaje 50. ročníku Wolkerova Prostějova (22. 6. 2007) celou tu torturu dokumentují bezmála krok po kroku:
V Duze vznikla velice hustá atmosféra, nikoli však z nervozity soutěžících, ale z všude přítomné vlhkosti. Dámy se sušily papírovými ubrousky na toaletách a chvíli před představením Lodní deník, které se hrálo v neočekávaně příznačném mokrém prostředí, se Duha změnila v menší městské lázně.
(Irena Chmelová, Zpravodaj 50. ročníku Wolkerova Prostějova, pátek 22. června 2007, str. 1.)
Nicméně: Když už se pracuje s literaturou, neškodilo by věnovat větší pozornost přednesu, Vít Kremlička je přece jenom básník a jeho jazyk není jazykem všedního dne. Podobné otázky tanou člověku nad superrealistickým přístupem k fyzické akci jako jsou pády (promiňte – k nadskutečným hnutím), k práci s rekvizitou (to je snad srozumitelné) i s jevištním znakem (to asi srozumitelné není, ale není to dáno cizími slovy, spíše tím, že mám na mysli veslo, které je ale pádlem, a ten, kdo je u vesla, nepádluje po ani proti proudu spádu představení, ale spíš jen tak míchá guláš). Nebo – abych byla spravedlivá, tážou se: Najdeme poklidnou zátoku?
Divák ji v představení najde za předpokladu, že se nebude snažit jít s dějem a jevištním tvarem, ale oddá se proudu myšlenek a představ, pak se mu ovšem může stát (a nejspíš stane), že to budou myšlenky a představy vlastní. Pokud to tvůrcům nevadí, budiž. Jenom nevím, co si divák má počít se špatným svědomím z toho, že inscenaci neusleduje, odpadne, ztratí se, zabloudí a usne.
(Alena Zemančíková, Zpravodaj 50. ročníku Wolkerova Prostějova, pátek 22. června 2007, str. 3.)
První na rozbor přišlo představení studentů ze souboru Mimo patro, kteří nám předvedli Lodní deník od Víta Kremličky pod vedením Jaromíra Typlta. Po krátkém úvodu a zhodnocení od Aleny Zemančíkové byly publiku položeny otázky na tělo, zda pro ně bylo představení přehledné a srozumitelné. Většina diváků se shodla na tom, že pro ně to srozumitelné nebylo. Díky tomuto pocitu a „odsouzení“ publikem se začalo hlouběji rozvažovat nad tím, co jsme měli možnost shlédnout. Co se dělo se spacáky, jak tento znak fungoval? Jak tam fungovalo pádlo? Bylo to čitelné? Byl to signál toho, co máme sledovat? Pánem situace byl ten, kdo měl pádlo (takříkajíc byl u vesla), ale vždy to tak nefungovalo a diváka to mátlo. Bylo užití rekvizity čistě technické, nebo neslo nějaký další význam? Vznikl určitý „divadelní chaos“ díky dvojímu asociativnímu způsobu, který nám nedal divadelní klíč. Divák si při představení kladl mnoho otázek, které nebyly zodpovězeny a ani nebylo odůvodněno, proč to je tak, jak to je. Sám režisér prohlásil, že si jako divák na divadelních představeních tyto otázky obvykle neklade, a také nikdy necítil potřebu ptát se, o čem ta která inscenace přesně je. A tak ani tomu, co se v Lodním deníku objevuje, nepřikládal žádný význam, prostě stavěl představení tak, aby je to bavilo. Kromě špatné pochopitelnosti, co se na jevišti děje, zde byla připomínka i k tomu, jakým způsobem nám byl text sdělován. Naléhavý tón, který se neměnil, neměl ten správný účinek. To pak pan Maršálek zkoušel dokumentovat i názornou ukázkou.
(Irena Chmelová, Zpravodaj 50. ročníku Wolkerova Prostějova, pátek 22. června 2007, str. 8 – upraveno stylisticky i fakticky, aby se zaznamenané shodovalo s tím, co režisér na místě opravdu řekl.)
2. 2. 2008, 23.39 Mimo patro 2008: nové zprávy
Nejdříve ta dobrá zpráva: Anna Losová, která s námi hrála v představeních Jednomu nerozumím (Rimbaud) a Lodní deník (Kremlička), byla právě přijata na DAMU na obor herectví. Máme z toho velkou radost!
Následuje ale zpráva druhá, už ne tak dobrá: vzhledem ke změnám v obsazení patrně už letos nestihneme připravit představení na text Pabla Picassa Touha chycená za ocas, ačkoliv mnohým z nás role z této údajně nehratelné hry padly přímo na tělo. V červnu 2008 divadlo poezie Mimo patro ukončí svou činnost.
18. 6. 2007, 17.30 Jedeme na Wolkrův Prostějov
V březnu jsme s Lodním deníkem vpluli na krajské kolo Wolkrova Prostějova a výsledkem byl postup do finále: v Prostějově budeme hrát ve čtvrtek 21. dubna v 16.15 v klubu Duha. Z Prostějova pak odjíždíme ještě do Hradce Králové, kde se budeme účastnit Open Air programu při XIII. ročníku festivalu Divadlo evropských regionů, a to v sobotu 23. dubna v 19 hodin.
Představení, které mělo premiéru 20. března 2007 v Experimentálním studiu v Liberci, jsme ovšem museli znovu přezkoušet, když z časových důvodů Lucii Dvořákovou zastoupila Iva Dvořáková. V novém obsazení jsme Lodní deník sehráli znovu v Experimentálním studiu v pátek 15. června.
Své dojmy z představení zaznamenal liberecký spisovatel a novinář Otto Hejnic:
Vzniklo jiskřivé představení nezvyklé chuti a vůně, plné energie a vtipu. Nemá jednotný děj, střípky reality jsou popřehazovány, vzniká koláž ze všeho možného, z banalit se stávají moudra a obráceně. Například recept na houbový guláš dostává existenciální rozměr. Jednotliví aktéři mají několik rolí, je to hraní ve smyslu hráti si.
Kniha Víta Kremličky Lodní deník vyšla v roce 1991, její text je mnohovrstevnatý, postavy mění identitu a převtělují se v různé literární hrdiny.
Myslím, že v místech, kde Kremlička asi pojmenoval svoje úzkosti, například ve scéně záchrany trosečníků, jeho divadelní upravovatel Jaromír Typlt situaci převedl do vtipu, protože generace jeho herců je v tom nádherném teenagerském věku, kdy věří, že žádnou záchranu potřebovat nikdy nebudou.
V Kremličkově složitě strukturovaném textu je řada apokryfů, přísloví, veršů a malých příběhů, Kremlička zkoumá možnosti jazyka, hledá nová spojení, tohle je ve hře zachyceno.
U většiny kvalitních básnických a prozaických děl se čtenář musí vracet, objevuje další významy. U klasického divadla poezie se recitovalo pomalu a pak se nechala chvíle ticha, aby posluchač text stačil domyslet. Někdy málem usnul, ale nikdy nedomyslel všechno, samotná slova na jevišti většinou nestačila. Typlt volí opačný postup.
Inscenace Lodní deník je postavena na pohybovém divadlu! Jediné rekvizity jsou pádlo, elektrifikované ukulele a spací pytle, kostýmy se během hry nemění. Záleží na tělesném kontaktu, dotycích, objetích, pěstní výměně názorů, hrají gesta i těch na kraji obrazu. Tvořící se skupinky představují chór, ale znázorňují také vlny.
Michaela Bernartová, Anna Losová, Iva Dvořáková, Jakub Petržílka, Kateřina Blažková, Vít Jakimiv, Petra Machková a Pavel Skála si převádějí o generaci starší Kremličkův text do svojí doby a do svých plus mínus devatenácti let. Nevytvářejí klasické postavy, spíše formou hry nacházejí sami sebe, své výrazové, pohybové a mimické možnosti. Představení má tempo, režisér Typlt dokázal ukočírovat elán aktérů a skloubit ho s Kremličkovým textem. Na vzniku představení se dále herecky podílela Lucie Dvořáková.
Byl jsem velice mile překvapen. Nepředpokládal jsem, že jde z tak různorodého textu udělat vtipnou jednolitou inscenaci.
Nemyslím, že hlavním hrdinou a hybatelem děje je jazyk, ale propojení artistního jazyka s nadšením party, která ví, že vytváří něco nového, odlišného, jedinečného. Poprvé!
(text recenze s fotografiemi vyšel v internetovém časopise Dobrá adresa)
5. 3. 2007, 16.28 Letošní projekt: Lodní deník Víta Kremličky
Přichází čas konečně se veřejně doznat, na čem už několik měsíců pracujeme: je to představení Lodní deník, které vychází ze stejnojmenné prózy Víta Kremličky.
Připravujeme ho v hereckém složení: Michaela Bernartová, Kateřina Blažková, Lucie Dvořáková, Vít Jakimiv, Anna Losová, Petra Machková, Jakub Petržílka, Pavel Skála.
Režie: Jaromír Typlt.
Nejstručnějším vyjádřením ústřední myšlenky by mohla být Kremličkova věta:
„Snad chápeš. Mysli si alespoň, že chápeš. Domnívej se alespoň, že si myslíš, že chápeš.“
Oproti loňskému představení na motivy textů Jeana-Arthura Rimbauda je letošní hra dramaturgickým obratem k současné literatuře – Vít Kremlička se narodil v roce 1962 – ale oběma projektům je společné to, že hlavním hrdinou a hybatelem děje je jazyk. Vít Kremlička je vedle Jáchyma Topola, Jiřího H. Krchovského a Petra Placáka jedním z nejznámějších autorů českého undergroundu 80. let. Kromě sbírek básní vydal i několik próz, z nichž největší ohlas si získal právě Lodní deník, který vyšel v roce 1991 (edice Revolver Revue) a svému autorovi přinesl Cenu Jiřího Ortena.
Kremlička doprovodil knihu následujícím prohlášením:
„Lodní deník mi diktovala úzkost v rozmezí let 1984–1990. Do textu jsou včleněny i slabiky, slova, věty a odstavce, pocházející z jiných knih nebo vzpomínek na ně (výzva všem hnidopichům!). Laskavé čtenáře ubezpečuji, že při případném příště bude ve výběru slov ostražitější.“
Text Lodního deníku je opravdu mnohovrstevnatý, prozaické vyprávění střídá s básněmi, říkadly a příslovími, a děj se neustále láme do nových a nových prostředí. Postavy nevyzpytatelně mění svoji identitu a dokonce i pohlaví, nabírají podobu různých hrdinů z dobrodružné četby, bez varování přecházejí jedna v druhou.
Zmatek, který z toho čtenář má, je záměrný, ale zároveň i velmi zábavný.
O podobný dojem usiluje i představení divadla Mimo patro.
22. 11. 2006, 18.25 Vít Jakimiv vítězem liberecké Slam poetry
Na konci října vyslalo liberecké publikum do finále Slam poetry performera Víta Jakimiva, který je členem našeho divadla. Jeho herecký podíl na scénickém zpracování Rimbaudovy poezie byl naprosto zásadní. Uprostřed celorepublikového slamového zvěřince v klubu Fléda byl sice zdolán konkurencí a tučnou finanční výhru si nakonec neodnesl, ale zabojoval statečně. Více informací o soutěži najdete na stránkách www.slampoetry.cz.
22. 11. 2006, 18.19 Pokus o Rimbauda
Na podzim roku 2005 začal soubor z podnětu Martiny Kousalové pracovat na scénickém uvedení textů Jeana Arthura Rimbauda, a to metodou volné koláže. Původní verze představení se ovšem změnila v prvních měsících roku 2006. S vědomím toho, že dosavadní překlady Rimbaudovy poezie nejsou dost spolehlivé, vystavěli jsme scénář především z nejnovějších překladů Rimbaudových básní v próze od Aleše Pohorského (Iluminace a Sezóna v pekle). Název „Jednomu nerozumím“ vznikl jako aluze na název Rimbaudova textu „Jednomu rozumu“.
S představením jsme se dostali až do finále Wolkrova Prostějova.
Jak ho viděl náš lektor, Aleš Bergman?
"Na představení jsem se upřímně těšil. Slibný scénář, vytahující z Rimbaudova díla momenty, rezonující se základními tóny současných anarchistických vzpour, soubor pak proklamoval, že jeho ambicí je pracovat se žánrem divadla poezie. Tedy rozehrát celý možný scénický mobiliář do metaforického dění, souhlasného s tvořivostí autorovou. V představení, které jsem pak viděl, zůstaly tyto ambice ale jaksi uvězněné, zakleté. Smysluplně se začala rozehrávat velká červená látka, nabírající na sebe významy pekla, záhrobí, zmaru, barevná symbolika se přenášela do kostýmů, začaly vznikat i zajímavé obrazy rukou-mříží… Jednotlivosti se však nezačaly propojovat hereckou akcí (podtrhuji hereckou, protože má jít o divadlo poezie) do širších situací a linie dění. Zůstalo tedy u příslibu. Sympatický soubor, který by nás mohl v budoucnu překvapit."
(Zpravodaj 49. Wolkrova Prostějova, č. 4, 23. června 2006.)
Dostali jsme také několik otázek, souvisejících s máchovským výročím:
Jaké místo je ve vaší inscenaci nejromantičtější?
Co se týče romantismu, museli jsme být nanejvýš opatrní. Texty Arthura Rimbauda jím překypují, je velmi těžké říkat je bez přepjatosti a velkých gest, a tak jsme si museli spíš vytvářet odstup s pomocí nadsázky, karikatury, nebo různých her. Obvyklé představě „romantického místa“ v naší inscenaci asi nejvíc odpovídá rozhovor dvou dívek, které si vyprávějí o svých zničujících, nebezpečných, a právě proto i osudových milencích: „On byl málem dítě… Jeho záhadná jemnost mne svedla. Zapomněla jsem na veškerou svou lidskou povinnost, abych mohla jít za ním. To byl život!“
Co jste dělali v květnu?
Dost tvrdě zkoušeli. Procházeli jsme si jednotlivé situace, hledali uvěřitelné odstíny hlasu, přesný rytmus, neustálý vzájemný kontakt na jevišti… Samozřejmě, že mezitím proběhly různé zkoušky, lásky, festivaly, jeden z nás úspěšně maturoval. Stíhali jsme si ale říkat jen to nejdůležitější.
22. 11. 2006, 18.13 Den, kdy vznikl název Mimo patro
Na jaře 2006 jsme se jednou sešli a místo obvyklých hereckých cvičení jsme celý čas věnovali slovním hrám a asociacím. Po vzoru surrealistů jsme si zahráli i proslulou hru na dokončování vět: jeden z nás napsal první část věty a předal ji dalšímu, který musel navázat, přičemž mu nebylo z obsahu prozrazeno nic víc než úvodní spojka (až, zatímco, pokud …). Výsledek nás většinou zaskočil:
„Až spadneme do nejhlubší propasti světa – tak započne nový začátek.“
„Zatímco on ležel na dně moře – můj mozek se rozpouštěl po zdi.“
„Pokud budeme aktivní a kreativní – bude se mi žít líp.“
„Než přeteče pohár mé trpělivosti – musím si důkladně vypláchnout ústa.“
„Protože nic nevíme – nakonec všichni skončíme v pekle.“
„Když se začnu smát – večer kráčel vážnými kroky.“
Z atmosféry toho odpoledne se zrodil i název divadla Mimo patro.
