Blog

8. 12. 2014, 10.29 Vynález denní potřeby

Včera jsem si v Psím víně přečetl zase něco pěkného o "hruškovském proudu". To je, prosím, kdo to ještě nezná, ten "hruškovský mainstream", který nám redakce Psího vína před pár lety s velkým důmyslem vynalezla, aby měla v české poezii proti čemu bojovat. A bojuje se opravdu poctivě, nevynechá se jediná příležitost (tedy jediné číslo Psího vína) k dalšímu uplivnutí.
Nyní je to zvlášť zajímavé, protože byl do hry uveden Pavel Kolmačka. Ten dostal za svou novou knížku od kritičky (Olga Pek) pochvalu, že onen "hruškovský proud", nastojte: "překonává". Máme to zřejmě pochopit tak, že to s Kolmačkou mohlo špatně dopadnout, ale naštěstí to s ním přece jenom tak špatně nedopadlo…
Docela by mě zajímalo literárněhistorické upřesnění, kdy se Kolmačka, který své první literární úspěchy zaznamenal dávno před Hruškou, ve svém vývoji tak zvrhl, že mu začal hrozit pád do "hruškovského proudu". A když už se kritikům z Psího vína ten obrat tak zamlouvá, že se ve svém myšlení bez něj už neobejdou, mohli by pro potřeby nás ostatních konečně alespoň v jediné přesvědčivě vyargumentované studii vyjmenovat, kolik tady vlastně máme těch hruškovských epigonů (zřejmě bezpočet, když se o nich musí pořád mluvit), na kolik metrů dnes v knihovně vyjdou jejich vydané sbírky a které básnické postupy jejich nekalou činností obzvláště zplaněly. Jinak se totiž "hruškovský mainstream", onen epochální vynález kritičky Sieberové, stává jen povinným zaklínadlem, podle kterého se pozná loajalita k určité redakci.
A přiznám se, že nejvíc bych ocenil důkaz, jestli s tím vším má opravdu (i když třeba jen bezděčně) něco společného Petr Hruška. Jestli totiž k tomu svému "hruškovskému proudu" nepřišel jako slepý k houslím, protože kdosi hodně moc potřeboval najít způsob, jak aspoň nepřímo vrhnout stín na jeho dobré jméno.

14. 11. 2014, 7.36 Provokatér

Listopad 89, to je prst majora Zemana, který na mě před zraky všech varovně ukazuje. Dlouho jsem při té vzpomínce zažíval takovou hanbu, že jsem o ní ani nedokázal mluvit. Bylo to ten týden, kdy se na náměstích scházelo den ode dne víc lidí. Sedl jsem v Nové Pace na autobus, abych se zajel podívat, jak vypadají demonstrace v Jičíně, našem okresním městě. Dokonce jsem se tam protlačil až do blízkosti řečníků, kteří nám přivezli nejnovější zprávy z Prahy. Jeden vysokoškolák a jeden herec. A ten herec byl major Zeman. S mikrofonem v ruce se dušoval, že kdyby býval měl tušení, co komunisté v naší zemi páchají za zvěrstva, nikdy by od nich roli majora Zemana nevzal. Potlesk, který za to sklidil, nebral konce. A pak dál zaníceně mluvil a člověk zrovna cítil potřebu se k tomu všemu přidat, něco nahlas provolat, vypustit do vzduchu revoluční heslo. Kdybych já dnes věděl, jaká to pitomá slova mě tenkrát napadla! Ale ať už to bylo cokoliv, major Zeman stál opravdu jen na pár kroků a z mého zvolání něco zaslechl. "To ne!" zahřímal do mikrofonu a vblesku provedl prudkou otočku směrem ke mně. Bradu měl rozhořčením rozklepanou jako major Zeman, pohled mu ztvrdl nesmlouvavou přísností jako majoru Zemanovi a když na mě namířil ostrý prst majora Zemana, rázem mě přenesl do zlého snu. "To ne! Žádné Bijte je! My nebudeme jako oni!" Dokázal jsem na něj jenom vyděšeně zírat. Ze všech stran jsem cítil káravé pohledy. A strašné ticho. Neměl jsem ani pomyšlení na jakoukoliv obhajobu, styděl jsem se i dýchat. Kdo by mi věřil, že se televizní božstvo přeslechlo a podsunulo mi to poslední, co by mě napadlo vykřikovat? Major Zeman se obrátil k zástupům a vítězoslavně dokončil svoje poučení o tom, že My se k násilí, na rozdíl od Nich, nikdy nesmíme nechat vyprovokovat. Bylo mi šestnáct a právě jsem si zahrál epizodní roličku ve velikém národním seriálu.

8. 11. 2014, 14.11 Pevnosti z hoven

Pavel Zajíček, aniž to tuší, čas od času přebírá úlohu mého vnitřního hlasu a připomíná mi jednu z nejhlubších pochybností:
„proč na ješitnosti
pevnosti z hoven stavíme?
proč se nepropojíme?
čeho se bojíme?"
(DG 307: Co sme?)
Dívám se pak na všechny ty svoje pevnosti z hoven a celé mi to dochází.

(napsáno na jaře pro anketu Revolver Revue)

24. 10. 2014, 19.49 Pan Fotograf

Ústav pro českou literaturu AV spolu s nakladatelstvím Academia šel zase obvyklou českou cestou zásadního upřednostnění lacinosti a pohodlnosti před jakýmikoliv jinými ohledy a do nově vydané knihy V souřadnicích mnohosti vybrali všechny fotografické portréty žijících spisovatelů z archivu Petra Kotyka. A to přesto, že už předchozí svazek V souřadnicích volnosti (2008) je ukázkovým dokladem toho, jak nešťastné je to řešení. Člověk musí tiše závidět autorům, kteří se Kotykova objektivu už nedožili, takže museli být v knize představeni kvalitním starším snímkem. Kotyk fotí většinou během čtení nebo autogramiád, používá jakýsi jednoduchý digitál s bleskem, aniž by se trápil tím, že to zplošťuje obraz a všude kreslí ošklivé ostré stíny, a dokonce i z malých černobílých reprodukcí se dají rozeznat neklamné známky neodstraněných červených odrazů v očích. O nějakých ohledech k momentálnímu výrazu spisovatele nebo trapným deformacím tváře se nedá mluvit už vůbec, pro Kotyka je pravda o portrétovaném technicky zcela jednoduchá: cvaknu tě jakkoliv a budeš to vždycky ty.
Těžko pochopit, proč tento v zásadě diskreditující a žalostně amatérský fotografický archiv dostává ještě dnes přednost před archivy profesionálních, citlivých a sebekritických fotografů, jakými jsou Karel Cudlín, Libor Stavjaník nebo Ondřej Lipár. Na to znají odpověď asi jen vydavatelé. Ti se samozřejmě ani nepokoušeli nikoho z portrétovaných zeptat, co si o snímcích myslí, protože dobře tušili, že by jim Kotyk neprošel. On ale i takový obrazový doprovod v akademických Dějinách české literatury 1945–1989 (vydáno v Academii 2007–2008) má občas povahu hodně zlomyslné probírky trapnými snímky z rodinných alb. Nebylo by už načase, aby se do oficiálních publikací o české literatuře konečně prosadilo trochu fotografického vkusu? Tvářit se, že portréty spisovatelů nijak nevstupují do procesu interpretace jejich díla, není nic jiného než ignorance.

17. 4. 2014, 0.17 Průhledná

Ta kniha byla úplně průhledná. Viděl jsem to pak na televizním záznamu na vlastní oči: vzal jsem ji do ruky a bylo vidět skrz. A to neviditelné jsem pak navíc ještě předal do další ruky. Tématem rozhovoru byla Věra Linhartová. Autorka, která tak často psala právě o průhlednosti, rozplývání a mizení. Pak se ale není co divit, že její kniha viditelně zmizela… Šlo o navíc o její překlady z japonštiny – básně na Lotosovou sútru Mnicha Jiena: Listí slov, květ Zákona (nakladatelství Maxima). Všichni, včetně techniků, jsme přehlédli, že ta kniha má jednobarevnou zelenou obálku, která ve studiu vymalovaném do zelené barvy, na niž se promítá obrazové pozadí, nutně zprůhlední.
Pokud se těšíte, že chyba byla přijata jako vzkaz a ve vysílání zůstala, musím vás ovšem předem zklamat: dnes (čtvrtek 17. dubna) ve 22.10 na ČT ART uvidíte U zavěšené knihy už všechno zase řádně napravené. Žádné zmatky. Žádné záhady. Žádné zneklidňující důkazy, že literatura si pořád ještě umí zahrát se životem.

Související stránky: U zavěšené knihy – Mnich Jien.

6. 4. 2014, 11.39 Za prózu spotřebitelskou

Jeden z nejhorších trestů, které si dokážu představit, by bylo to, že bych měl pravidelně probírat svoje čtenářské zážitky s Jiřím Trávníčkem. Blahořečím osudu, že jsem u něj nikdy nemusel studovat a naslouchat moudrům, jakými nás zase oblažil v posledním Tvaru (2014/7): „Mám takovou osobní teorii prozaické ekonomie: devadesát procent prozaické energie by mělo být určeno ke spálení v prvním čtení. Těch deset procent, dobře, to nechť je tam pro ty, kdo chtějí v těchto dolech kutat dál."

Těžko si představit něco, co by se víc rozcházelo s mou vlastní čtenářskou i autorskou zkušeností. A to prosím asi tak od mých třinácti let beze změn až do letošní čtyřicítky: prózy, které se mi z devadesáti procent otevřou hned při prvním čtení, ve mně vyvolávají jen zklamání. Otázka, jestli mají nebo nemají strhující děj, při tom vůbec nehraje roli. Ty největší knihy, které mě v životě potkaly, čtu znovu a znovu právě proto, že čtením nejsou nikdy doopravdy „spotřebovány".

Jorge Luis Borges kdysi přesně vystihl, co přináší největší odměnu: „není důležité číst, ale opětovně pročítat pročtené". Nebyl by to ovšem Jiří Trávníček, aby to nepovažoval za odměnu falešnou, odměnu snobů. Když se ho Roman Kanda v rozhovoru na pročítání pročteného zeptal, dostalo se mu odpovědi: „Upřímně řečeno, tomu Borgesovu výroku moc nerozumím. Jak tomu rozumíte vy, chlape?"

Řekl bych, že Trávníček lže. Tomu výroku samozřejmě dobře rozumí, jenom na něj ze zásady odmítá přistoupit. Jako přesvědčený věrozvěst literárního konzumu požaduje prózu na jedno použití. Prózu, při které je čtenář rychle a bez potíží uspokojen jako spotřebitel. Literární teorie tu doslova drží prst na tepu doby: levně pořiď a co nejdřív zahoď, abys mohl znovu levně pořídit.

2. 2. 2014, 13.56 Na koho plivnout

Rozhodujícím předpokladem pro otištění v A2 se zjevně stala schopnost poslat pod jakoukoliv záminkou plivanec na správnou stranu: "hruškovsko-borkovcovská linie nadělala z poezie nivelizovanou oběť nafrněných grafomanů s magisterskými tituly," oznamuje se nám v novém čísle hned na úvod textu Návrat básníka od pseudonymního autora S.d.Ch. (Miloslava Vojtíška). A po přemnoha tisících znaků s mezerami, ve kterých se rozplizle a nekonkrétně útočí na všechny politicko-ekonomicko-náboženské světové strany, pro jistotu znovu tentýž literární plivanec, abychom náhodou nezapomněli, kdo že nás to vlastně drží ve lži a klamu: "Ke všemu ještě nám hruškovsko-borkovcovská poetická linie i přes svou úctyhodnou svrchovanou trendovost pravděpodobně žádné východisko nenabídne."

Zvykl jsem si už nacházet výpady proti Petru Hruškovi, Petru Borkovcovi, Milanu Děžinskému a dalším básnickým provinilcům na stránkách Psího vína – tam se z toho stal bezmála redakční závazek: ani jedno číslo bez zásadní generační popravy! Ale dejme tomu, má to ještě nějakou logiku. Jakýmsi mladým autorům překážejí jacísi starší autoři, a tak kdo chce v Psím víně psa bít, hůl si vždycky najde.

To ví přece každé dítě, že za úpadek literatury nesou odjakživa největší vinu ti, kdo psali a vydávali v předchozích dvaceti letech. Určitá literárněhistorická schémata nebudou nikdy dost obnošená a trapná. Proto takový Petr Hruška musí být bezpodmínečně označen za představitele poezie, která trpí slepotou k dnešním společenským rozporům, i kdyby každá druhá jeho báseň byla prokazatelným důkazem opaku. Divit se tomu nesmyslu začnou zase až příští generace.

Ale redakce A2 podle všeho postoupila ještě dál. Průhledný boj básníků dosud neuznávaných proti těm už uznávaným promítá na plátno utopického zápasu o něco tak nového, že si to zatím nikdo nedokáže ani přesně představit. Autoři jako S.d.Ch. proto dostávají právo plácat cokoliv – třeba vynášet odsudky ve jménu ještě nenapsané poezie, která by měla nabídnout spásné východisko z dnešního nesrozumitelného světa. Nic menšího ať si už nikdo nedovolí ani zkusit!

Při vyhlašování úkolů tak svatých je samozřejmě žádoucí si umět pořádně plivnout. Ony ty plivance totiž nakonec nejlíp plní svůj účel. Cíle se nikdy nenaplní, ale plivance zůstanou. Hlavně nepropásnout těch svých dvacet let, kdy se nejlíp tvoří sliny!

23. 1. 2014, 23.08 Vod kocourou – báseň v SMS

Tuhle SMS už měsíc nosím v uloženou v telefonu a vracím se k ní jako k básni:

Čuz, jsem v posteli a jdu chrápat, vo včerejšku, vo tom dáme někdy řeč.
Ale jedno musím, páč to neumím říct face to face, smrděl ti svetr, pochcanej vod kocourou.
Já to znám, dávám si na to pozor. Už to trochu cejtim jako jiný lidi, Pavlíkovi kuřákovi to asi nevadilo, ale musím ti to takhle povědět…
Jinak, noc odhalila do naha mysl mnoha! … lidí!
Jsem unesen, ale ne nadšen.
Někteří nejsou přemýšliví, to mě mrzí, třeba kuřák…
Buší mi srdce, raději jdu spát.
(MONI, 19. 12. 2013 20:08)

Autor tvrdí, že mi zprávu zaslal omylem…
(večer předtím jsme se ovšem opravdu viděli a svetr jsem na sobě měl)

16. 12. 2013, 8.01 Mistři kenningu

Lituji, ale nikdo mě nepřesvědčí, že není zásadní rozdíl mezi obraty „číst“ a „hlásit se o svá práva čtenářů“. To je jádrem jedné z těch obludných vět, se kterými na nás vyrukovali bohužel nejcitovanější čeští literární teoretici roku 2013, Jan Bělíček a Marta Svobodová: „Hlásíme se totiž, zcela individuálně, o svá práva – tentokrát nikoli jen kritiků či teoretiků, ale především o práva čtenářů.“

Pokud dnes všichni zastánci Bělíčka a Svobodové tvrdí, že jejich slavné „vymýcení básníků“ bylo okouzlujícím projevem prozatím tak málo chápaného smyslu pro humor, asi bychom se měli co nejrychleji společně zasmát i u onoho „práva čtenářů“. Protože jinak tu bylo na svět vyvoláno rozložení rolí, podle kterého je autor díla v zásadě dlužníkem a čtenář věřitelem. Popřípadě zákazníkem, který je náš pán. Hlásí se o svá práva, která mu doposud byla nespravedlivě odpírána, jinak se tomu rozumět nedá – napsat podobnou větu s jiným záměrem by totiž nemělo vůbec žádný smysl.

Ondřej Slačálek měl zjevně velmi dobré důvody, proč nenápadně poopravil skutečné znění textu a začal nás přesvědčovat, že „Bělíček a Svobodová, ano čtete ty bolševické hrůzy dobře, se přihlásili k tomu, že budou básníky nesnesitelně týrat tím, že budou jejich texty – číst“. Na základě takto zjemnělého a zušlechtěného převyprávění se pak zmíněný politolog mohl pohodlně vysmát Bruno Solaříkovi, že vidí strašidlo bolševismu úplně všude. Trik měl úspěch, Solařík se rozhodl veřejně omluvit za ukvapené vytrhávání z kontextu, a tak se to už nese sborem. Naposled se ve Tvaru s využitím stejného příkladu pokusil František Dryje udělat hlupáka z Pavla Janouška, protože přece „skáče našemu duu na hravě ironický špek“.

Hrdě se tedy hlásím o své nezadatelné čtenářské právo skočit na tento špek taky. To, čeho se člověk snaží dosáhnout, se pozná především podle výběru slov. Je to jako proslulá „řeč těla“. Pokud se chce něčeho domáhat, zní to rozhodně jinak, než když chce navázat důvěrný rozhovor.

Čtenář, který chce doopravdy číst, nemá potřebu vykřikovat něco o svých svatých právech, a prostě pozorně čte. Rozpoznává, po svém dotváří, odmítá, přísně rozlišuje, sem tam se naštve, jindy zase nadchne: to vše provází vnímání literárního díla už odpradávna. Číst přirozeně znamená vnímat něco v politickém kontextu, ale něco zase třeba v kontextu mystickém nebo úzce osobním – a za to si čtenář zodpovídá sám. Ne nadarmo básník D. Ž. Bor tak často připomínal úsloví: „Kam až došel, to tam našel“.

Připomínám, kdo tady po roce 1989 jako první začal běhat za autory s umaštěnou účtenkou a vznášet požadavky, že by si jako konzument díla měl především pořádně pošmáknout, a ne se zatěžovat nějakými odtažitými nesrozumitelnostmi. Byl to Jiří Trávníček. Nechce se mi dohledávat, jestli obrat o „právu čtenářů“ dokonce sám někde přímo nepoužil. Podstatný je totiž hlavně ten zatuchlý závan zjevně nikdy nestárnoucích komunistických literárněvědných příruček, podle kterých je hlavní povinností spisovatele to, aby se co nejvíc přizpůsobil tzv. potřebám lidu. Ani Bělíček se Svobodovou nechtěli říct nic jiného. Autore, předvoláváme si tě, aby ses nám tu všem zodpovídal! Krmíš nás opravdu tím, co požadujeme?

Ale aby mi bylo dobře rozuměno: rozhodně nemám nic proti návratu k vytříbenému básnickému umění „kenningu“, které od doby skandinávských eposů povážlivě upadlo. Když mohl být tenkrát meč podle zákonů důmyslného obrazného opisu nazýván „paprskem bitvy“ a ruka „zemí sokolů“, proč by se odteď o čtení nemohlo mluvit jako o „vymýcení básníků“?

Odkazy na citované texty: Jan Bělíček a Marta Svobodová: Ideologie a literatura – Ondřej Slačálek: Zachraňte literaturu. Jde si pro ni Stalin! – Bruno Solařík: Na milost a nemilost – František Dryje: O snímání básníků v Čechách, Tvar 21/2013.

16. 12. 2013, 6.38 Solaříkovi po zásluze

S přihlédnutím k tomu, jaké kontrarevoluční názory dosud hájil, stává se žhavým kandidátem na další facku Bruno Solařík.
Bagdád není žádná blbost, Bruno, angažovaná poezie přijde právě odtamtud!

(Z filmu Davida Jařaba Hlava ruce srdce, 2010)

14. 12. 2013, 22.45 Moje tipy na knihu roku 2013

Moje tipy na Knihu roku 2013 (dnes v Lidových novinách)

1. Milan Děžinský: Tajný život (Host) Z obdivuhodných básní vysvítá, kolik neklidu se může tajit v klidu.
2. Helena Skalická a Pavel Novotný: A to si pak můžeš říkat, co chceš (dybbuk). Neuhlazený, a přece velmi zkušeně vedený přepis vyprávění o životě na okraji.
3. D. Ž. Bor: Tajemný svět pravěku (Trigon) Odkaz básníka a badatele, který se pokusil proniknout do „mýtoetymologických“ spletí.

A mimo soutěž ještě kniha editora Tomáše Hylmara, již jsem recenzoval: Ladislav Zívr: Deníky 1943–1944 (Národní galerie v Praze, vročení 2012). Sochař se tu stává hrdinou doslova románového děje.

27. 11. 2013, 8.51 Neproniknutelný vtip

Oceňujete také to zvláštně neproniknutelné vtipkování osudu?
Kdybych si byl kdysi zvolil (jako se to někdy stává) pro svou literární dráhu rodné příjmení matky, jmenoval bych se dnes – SCHEJBAL.

(Ale příbuzní s Tamtím Schejbalem, co se tak snadno proslavil, určitě nejsme. Můj děda, krejčí Jan Schejbal, zásluhou komunistů po roce 1948 přišel o všechno, co si celý život budoval, a nakonec poměrně v bídě předčasně zemřel, takže moc pochopení pro určité myšlenky v naší rodině nezůstalo.)

24. 11. 2013, 9.12 The Pololáníks 19. 11. 2013

Zachovali naprosté soustředění a nepřestávali hrát. Cítili přesně, že pravá improvizace se ruší teprve na vnitřní příkaz, ne na vnější! Díky jim!

Nafackovat špatným posluchačům.
Básník Jaromír Typlt obdržel veřejnou facku od dvou pseudolevicových publicistů za nechuť vůči kategorii "angažovaného umění". Paradoxní je, že se tak stalo na společném koncertním vystoupení s improvizující skupinou The Pololáníks: což celé téma angažovanosti staví do speciálního světla. Tito hudebníci totiž patří k neformální scéně abstraktní hudby, která v uplynulých sezónách prošla silným rozmachem. V podstatě míří k tréninku pozorného poslechu, reakcím v reálném čase, sepětí s přítomným okamžikem. Vytýkat tomuto žánru slabou angažovanost je dokladem těžkého nepochopení a nezralosti: péče o veřejné věci se tu promítá do dlouhodobého, relativně náročného sebezdokonalování. Takhle jedná málokterý žánr. Stále tedy platí, že vedle špatných hudebníků existují i posluchači, kteří neumějí pořádně (angažovaně) poslouchat.
Pavel Klusák, Lidové noviny 28. 12. 2013, příloha Orientace, s. 28/VIII.

23. 11. 2013, 18.37 Malá rekonstrukce

Ve světle "nemilosrdného boje proti dominantnímu polistopadovému diskurzu", jehož nejbližším terčem se má teď stát novinář Adam Drda, musím znovu připomenout věty, které na veřejné facebookové diskusi v září tohoto roku zcela bez rozpaků pustil do světa zástupce ředitele Ústavu pro českou literaturu Karel Piorecký:
"Česká básnická pravice by se měla myslím trochu uklidnit a sjednotit. A hlavně se přestat bát, že přijde o svoje hegemonní mocenské postavení, které už víc než dvacet let má. Devadesátá léta jsou pryč. Jenom si to někteří z vás nechtějí připustit."
Pro mě je to "pedagogické" fackování jen další, o něco přitvrzenější kapitolou právě této směšnohrdinské frašky, ve které jsem byl spolu s dalšími zničehonic ocejchován jako "pravičák" – to slovo, je-li to nedobrovolně vnucená nálepka, mi totiž opravdu připomíná časy, kdy se udavačsky ječelo na schůzích.
Předchozí kapitolou téže frašky je bezdůvodný štollovsky sekernický útok Jakuba Vaníčka proti básníku Martinu Stöhrovi v květnové A2. Stöhr tu byl pranýřován jenom za to, že nepíše levicově angažovanou poezii. Až na základě této vaníčkoviny (málokdo si to uvědomuje) se nakonec spustila celá debata o "ideologii a literatuře", která se v tuhle chvíli tak trapně konkretizuje.

(Jsem si vědom, že jsem právě poskytl šéfredaktorovi A2 Karlu Koubovi další vhodný materiál, aby se mi poškleboval na tweetu. Upřímně Ti, Karle, přeji tohle pohodlíčko!)

23. 11. 2013, 18.32 Další cíl útoků

Myslím, že veřejnost by měla vědět o tom, jaké dopisy začínají chodit různým lidem. Novináře Adama Drdu oslovují přesně ti, kteří mě přišli 19. 11. do Tranzitdisplay fackovat, pouhý den poté:

Čest práci soudruhu Adame,
vyhlásili jsme nemilosrdný boj dominantnímu polistopadovému diskurzu a jeho hlídacím psům v různých sférách debaty: poezie, literatura, publicistika, politika etc. Jako první padl za oběť našeho sémiotického teroru a pedagogické šikany básník Jaromír Typlt, bránící umění a apolitickou škrabošku postkomunismu a l´artpourl´artismu.
Chtěl jsem se s ním domluvit na pořádné chlapské bitce mezi čtyřma očima na nějakém místě. Ale odmítl, takže nám nezbylo, než se vydat na jeho vystoupení, kde skrze něj dostal políček celý polistopadový diskurz i celé umění.
Ty, jako agresivní antikomunistické hovado bez formálního vzdělání, které sis nahradil diskusemi se svým konzervativním tchánem, jsi další na řadě v seznamu lidí, které je třeba pedagogicky zšikanovat.
S tebou se ale nechceme symbolicky fackovat. Chceme pořádnou bitku s pěstma, kopancema a hbitými údery.
Musím tě ale předem upozornit, že se mýlíš. Jsme agresivní hovada stejně jako ty, ale s hipsterskou, nikoli náckovsko-komoušskou mentalitou. Jsme pouhým zhmotněním futuristicko-stalinsko-maoistických démonů, které vyvoláváte. Bereme vás za slovo. Chcete Stalina? Tady ho máte. Ty chceš agresivní, totalitární nacisticko-komunistická hovada. Dostaneš je.
V případě zájmu si vyměníme telefonní čísla. Navrhujeme rozbít si držky v Riegerových sadech."

Jména odesilatelů záměrně vynechávám.

19. 11. 2013, 23.59 Stalo se v Tranzitdisplay

No a co, vy mladí talenti? Tak jste si tedy dodali kuráže, dorazili jste na moje veřejné vystoupení a před pár desítkami lidí jste mi dali facku. Dokonce dvě, protože o tu druhou jsem si sám nahlas řekl. Takových siláckých kousků si můžete natropit, kolik chcete – vaši avantgardističtí pradědečkové vám pro ně dávno zajistili beztrestnost, takže neriskujete naprosto nic. Vždycky se to dá obhájit jako revoluční projev protestu, na který máte přece jako mladí talenti nezadatelné právo. Na naší literární vísce jste si právě založili na malou proslulost a jistě v budoucnu výhodně zhodnotíte tiché sympatie všech těch, kdo si myslí, že Typlt si takovou facku vlastně zasloužil. Asi ano, protože před lety jsem vykřikoval podobné radikalistické pitominy, jaké teď vykřikujete vy. „Kdo se dopustí umění, tomu dá dada přes držku,“ zvolali jste neohroženě. Doufám, že jste se při tom cítili i dost pohodlně. Protože talentovaní jste, zdá se mi, hlavně na projevy pohodlnosti.

Jak si koledoval…

A jak si vykoledoval…
"Ještě jednou – a šupiny dolů!"
(Za pohotový záznam děkuji Jaromíru Čejkovi: zveřejňuji hlavně jako odpověď na toho "moudivláčka", kterého ze mě dělají vtipní hoši z A2.)

17. 11. 2013, 22.47 Deník z přelomových let

Kniha Ladislav Zívr: Deníky 1943–1944 je už na světě bezmála rok – vydala ji Národní galerie v Praze na sklonku roku 2012 v ediční přípravě Tomáše Hylmara –, a přece zatím nezaznamenala žádný ohlas. Po pravdě, vůbec se o ní neví. Jako by ani nebyla. Přitom je to kniha, kterou bych sám za sebe velmi rád napsal do ankety Lidových novin o nejzajímavější knihu roku 2013, kdybych ovšem nebyl jedním z jejích odborných recenzentů.
Vkládám sem alespoň text Sochařovo tříštění, který jsem o Zívrových denících napsal v roce 2010.

"A tak se tu na pozadí stísňujících protektorátních poměrů řeší nejzákladnější otázky Zívrova tvůrčího i osobního života a čtenář jen s napětím sleduje, jestli to všechno opravdu dopadne podle verze, která je známa z pozdějších životopisů. Tak otevřeně a nepředvídatelně se to všechno jeví v přímém podání, kterému navíc zrychlený spád dávají dobové události."
číst celý text

Související stránky: Deníky 1943–1944.

4. 11. 2013, 9.48 Oživený Opolský

Kolem básníka Jana Opolského (1875–1942), který dlouhá léta spal zcela nepovšimnut (mimo jiné i zásluhou agentury Dilia, která dusí odkazy podobných básníků naprosto neúnosnými požadavky na úhradu autorských "práv" – u Opolského "práva" konečně vypršela v lednu 2013), se začíná něco dít.

V nakladatelství dybbuk vyšel vůbec první výbor zaměřený důsledně jen na Opolského poezii – jmenuje se Sám všechen život býti a jeho autorem je básník Petr Fabian.

A zcela nezávisle, na základě "náhodného nálezu", pronikla jedna z krátkých próz Jana Opolského do 70. čísla surrealistické revue Analogon, věnovaného tématu Noci (Cesta do výšin noci, léto/podzim 2013). Okolnosti nálezu popisuje František Dryje v textu Jak jsem našel Opolského.

Ve středu 20. listopadu od 19 hodin proběhne v kavárně Potrvá večer věnovaný Janu Opolskému. Jeden z jeho textů by měl být podpořen hudbou skupiny Dekadent Fabrik.

7. 10. 2013, 10.12 Vyznání prosťáčkovo

Tak už ze mě zase někdo veřejně dělá prosťáčka, a přitom nemá možná ani nejmenší tušení o tom, jaké jsou doopravdy moje postoje.

"Typlt se dovolává autonomnosti, aniž by se vůbec pídil po tom, odkud se vzala, a není-li společenskou konstrukcí, která podléhá historickým změnám."

Oni ve mně ti teoretici vidí natolik politováníhodné myšlenkové nedochůdče, že mají potřebu mi dokonce opakovat svoji mantru "ani sebeuzavřenější autorské gesto se neodehrává bez vztahu ke společnosti".

Jen jim nějak uniklo, že právě tohle celou dobu říkám. Že moje zdánlivě uzavřené autorské gesto je pro mě právě tady a teď tím nejpřiléhavějším druhem odpovědi na to, co mě ze všech stran obklopuje. Je to moje osobní sázka, kterou jsem zvolil i s vědomím pravděpodobné prohry.

Chápu myslím docela dobře, že někomu ona zlopověstná "autonomie" může připadat jako zaslepující matrix, "společenská konstrukce", těsný chlívek, do kterého se umělec ve své svaté prostotě nechal ostatními uzavřít.

Nezbavím se ovšem podezření, že ti, kdo dnes mají potřebu "autonomii" tak kriticky demaskovat, nás ve skutečnosti chtějí zavést do ještě mnohem těsnějšího chlívka, mnohem zoufalejší "společenské konstrukce". Nabízejí zatím jen vzdušné zámky, ale už teď se mi do nich vůbec nechce lézt.

Jsou tak současní a chytří, že proti nim přece jenom radši zůstanu zaostalý.

20. 9. 2013, 1.13 O tom, co potírají kritici

Před několika dny se v jedné diskusi na Facebooku kritik Karel Piorecký chopil slova a zaštítil se samotným Romanem Jakobsonem, aby ukázal, jak hluboko zapadl Bruno Solařík (jeho údajný "blábol" jde zde) do politováníhodné myšlenkové veteše ve srovnání s pronikavými kritickými duchy z A2.
Vzal jsem tedy do ruky Jakobsonovu přednášku Co je poezie? (1933–1934), abych si ověřil, jestli tam je opravdu něco proti Solaříkovi.
Upřímně říkám, že jsem tam nic takového nenalezl a Karel Piorecký by to možná měl upřesnit. (Asi by to ocenili i další účastníci oné diskuse, do níž se s odkazem na Jakobsona náhle vetřel dost nepříjemný katedrový odstup…)

Jakobson ovšem nemluvil do větru, byl souputníkem a kumpánem básníků, a tak jsem tam našel pár vět, které stojí právě dnes za ocitování:
"To, co zdůrazňujeme, není separatismus umění, nýbrž autonomnost estetické funkce."
(Neleží právě tohle v žaludku dnešním kritickým vizionářům nejvíc?)
"Nabývá-li v slovesném díle básnickost, poetická funkce výrazu směrodatného, mluvíme o poezii. Ale v čem se projevuje básnickost? – V tom, že slovo je pociťováno jako slovo, a nikoli jako pouhý reprezentant pojmenovaného předmětu nebo jako výbuch emoce."

A nakonec jedno krásné, velmi aktuální rozložení rolí:
"Rovněž nevěřte, potírá-li kritik básníka ve jménu pravdivosti a přirozenosti – ve skutečnosti zavrhuje jeden básnický směr, totiž jeden soubor prostředků deformujících materiál, ve jménu jiného básnického směru, jiného souboru deformačních prostředků."
A to je, řekl bych, asi to nejpodstatnější, co nám říká Roman Jakobson o angažované poezii: není to opravdu nic víc než soubor prostředků deformujících materiál. Není to Pravda. Není to Projev Pravé Skutečnosti. Je to zase jen Stylizace.
A celá diskuse se vlastně točí v bludném kruhu otázky, zda kritici, kteří potřebují ze všech sil vydupat ze země nějakou tu nevídanou angažovanou poezii, nepřekračují svoje kompetence. Jakmile se totiž někdo opováží nesdílet jejich názor, hned z něj udělají zaostalce, kterému jaksi nedošlo, že všechno je jinak.
Ale jestli jsem si já sám z nového čtení Jakobsonovy přednášky odnesl nějaké opravdu zásadní poučení, shrnul bych ho do slov: BÁSNÍK SI V KAŽDÉ DOBĚ DĚLÁ, CO CHCE.

Související stránky: diskuse v A2.

1. 9. 2013, 21.04 Nejpustší země Evropy

Dnes večer se slavnostně rozjíždí nová verze skvělé literární stránky Lyrikline, na které básníci čtou své verše v původním jazyce a je možno zároveň sledovat i překlad: www.lyrikline.org.
Bohužel, podle této stránky jsme básnicky nejpustší zemí Evropy. Hlasem a slovem jsou na ní (řekl bych, že beze změny za posledních několik let) zastoupeni pouze tři čeští básníci – Petr Borkovec, Petr Hruška a Jáchym Topol. Takoví Litevci mají na Lyrikline básníků 21, Slovinci 23, Maďaři 16, Norové 8, Slováci 7. Můžeme se samozřejmě utěšovat, že Baskové jsou na tom zatím hůř. Mají jen jednoho. Ovšem Katalánci 36.
Člověku to nedá, aby se nad těmi počty nezamyslel…

28. 8. 2013, 8.33 Co se po nás žádá

Ani pořádně nevím, jak jsem k tomu přišel, ale zase už jsem byl na stránkách A2 hnán k zodpovědnosti. (Samozřejmě ovšem ke společenské zodpovědnosti, jiná je tu asi nemyslitelná.)

"Metafora literatury jako sluhy, která byla v diskusi nad angažovanou literaturou tu implicitně, tu explicitně přítomna, má i druhou stránku a Jaromír Typlt, který sám sebe v červencovém rozhovoru pro Deník Referendum považuje za „přísně vycvičeného sluhu“ samotné řeči, jehož úkolem je pochopit, co se po nás, asi formou jakéhosi božského vnuknutí, žádá, by mohl být analýzou sociální stránky jazyka nepříjemně zaskočen."
(Jan Bělíček a Marta Svobodová, Ideologie a literatura, A2 17/2013.)

Troufám si tvrdit, že žádnou takovou analýzou bych nepříjemně zaskočen nebyl. Její výsledek je totiž dán předem. Skončí to zase jen u staré známé rovnice "Kdo nejde s námi, jde proti nám".

9. 8. 2013, 22.49 Ostrava

"Četlo se mi tu mimořádně dobře, v publiku byla řada mých přátel a kromě toho se tady skoro neuvěřitelnou shodou okolností objevil Honza Hájek, který byl před deseti lety účastníkem a pak dokonce vedoucí hereckých dílen Sergeje Fedotova, kam jsem jezdil, a dost mi pomohl ve způsobu, jak podávat věci na jevišti. Má tedy svůj podíl i na tom, jak dneska před lidmi čtu. Jeho přítomnost mě zcela elektrizovala, najednou jsem nacházel ve svých textech úplně jiné intonace než doteď."

Z rozhovoru o mém vztahu k Ostravě, který se mnou pořídil Martin Jiroušek v červenci v klubu Atlantik.
O Petru Hruškovi, Jiřím Šigutovi, odpichu ve vysokých pecích i o čepičkách ve Bzendě…
číst celý text

5. 7. 2013, 18.36 Čtyřicátník

Letošnímu čtyřicátníkovi, horskému hotelu Ještěd, věnujme k narozeninám, které připadají právě na červenec 2013.

Ještěd jako Kniha proměn

Od Ještědu, té podivuhodně zahrocené hory, jsem se tedy nevzdálil, i když jsem se obrátil ke knize 64 hexagramů známé po celém světě pod názvem Kniha proměn (Yi Jing). Pro mnoho lidí je to zásadní průvodce životem, který rozvíjí pozornost k tomu, jak se neustále ustavuje nová rovnováha mezi protiklady. Co se například děje, když z jedné strany něco prudce žhne, zatímco druhou stranu svírá mráz.

Jako by i kruhově pojatý celek Ještědu byl rozdělen do takových kapitol, vyrovnává každá ze 64 spár v jeho plášti trochu jiné pnutí. A tak se Hubáčkova architektura zcela intuitivně, a přitom zřejmě podle hluboké nutnosti, dotkla orákula, které bylo prý kdysi vyčteno ze želvího krunýře a položilo základ všem hlavním proudům tradičního čínského myšlení.

číst celý text

26. 6. 2013, 1.00 Kam patří problém

Během přípravy na veřejný rozhovor s Vladimírem Kokoliou v Topičově salonu jsem mimo jiné otevřel Jungmannův slovník. Výstava se jmenuje No Problem, tak jsem si zkusi nalistovat "problém". Ale čeština v Jungmannově době ještě problém zjevně neměla.
Bylo to zatím jen prázdné místo mezi dvěma slovy:
"probleknu"
a
"problesknu".
První z těch slov se nám dodnes ozývá v blekotání a znamenalo něco jako nechtěné podřeknutí. Druhé z těch slov známe, "probleskuje" nám myšlenka, nápad, "záblesk" vědomí.
A to, co zveme problém, bývá opravdu někde tam: mezi řečí, která se pouští na špacír, a krátkým vhledem do toho, jak to, co je, asi je.

19. 6. 2013, 23.33 Poezie a video

Moje odpověď na anketu Literárních novin: Videoprezentace poezie – ano či ne?

Pokud bude opravdu zajímavé se na to dívat, pak může dokonce i poezie mít svou „videoprezentaci". Ale se špatným zvukem, ledabylou kamerou a školáckou režií se daleko nedojde. Už slovo „videoprezentace" je možná trochu zavádějící, protože vyvolává zdání, že jde vlastně jen o účelový doplněk, vedlejší produkt, který nemusí nutně mít ty nejvyšší parametry. Ve skutečnosti poezii škodí vše, co se k ní vztahuje, a přitom není na její úrovni. Všichni dobře vnímáme trapnost, která tak často vzniká při přenášení básní z papíru do jiných médií – slova najednou až příliš tlačí a vytvářejí nesnesitelné emocionální dusno. Za základní úkol každé „videoprezentace" proto považuji, aby poezii pomohla vyjít z tohoto zakletí a dala jí filmově přitažlivý tvar. Autor básně pak rád zmizí za obrazem.

Související stránky: Anketa Poezie a video.

7. 6. 2013, 9.31 Můj projev netolerance

Stalo se, co se stát muselo. Domluvil jsem se s šéfredaktorem A2, že další básně na str. 2 už vybírat nebudu. Je to důsledek nedostatku tolerance z mé strany. Protestoval jsem proti zveřejňování kritik Jakuba Vaníčka, které vycházejí zcela bez redakce, ať už se v nich o poezii hlásá jakýkoliv nesmysl. Jeho ideologické peskování básníků za to, že místo angažovanosti v ulicích si pěstují květinky na balkóně (parafrázuji, ale moc nepřeháním, obětí byl naposledy básník Martin Stöhr), ovšem redakci zjevně vůbec nevadí. Hlavně, že názor je v souladu s názory. Že je to primitivní zjednodušení, na tom přece nesejde…

Pro jistotu dodávám, že ze strany redakce to nebyl žádný nátlak. Naopak, nátlak vycházel spíše z mé strany: představa, že bych se snadno mohl ocitnout v sousedství nějakého příštího Vaníčkova kádrování, pro mě začala být neúnosná.

3. 6. 2013, 21.56 Recept: Alikvóty

Můj recept může dobře posloužit v jakémkoliv prostoru, který je zaplněn ohlušujícím křikem tropických papoušků.
Je to zcela jednoduché: postavte se k některé z klecí a začněte zpívat svůj základní tón.
Zaručeně nebude slyšet.
Jakmile ovšem začnete přidávat k základnímu tónu alikvóty, papoušci zapomenou na svou džungli a zpozorní.
Než se nadějete, zavládne v celém prostoru naprosté ticho, kterým se ponese jen alikvótní zpěv.
Osobně ověřeno.

(Psáno do programu letošního Měsíce autorského čtení.)

25. 5. 2013, 23.47 Statistická odchylka?

Neblaze proslulý Jiří Trávníček nám tu léta vymýval mozky utkvělým názorem, že Musila, Prousta, Joyce a další podobné autory berou do ruky jen snobové, kteří chtějí něco předstírat.
Tak tedy vězte, že před třemi dny jsem ve vlaku dlouze rozprávěl se zaměstnancem Českých drah, který si teď Proustovo Hledání ztraceného času začíná číst podruhé. A s jiskrou v oku vyprávěl o svých zážitcích z Faulknera, Joyce (Odyssea četl samozřejmě taky dvakrát), Musila. Přečte průměrně dvacet nebo dvacet pět knížek za měsíc. Hemingway, Dostojevský, Borges, Cortázar… Nebralo to konce.
Tohle bych Trávníčkovi přál.
Aby konečně potkal toho čtenáře, kterého se pořád dovolává jak Klement Gottwald "lidu".

18. 4. 2013, 21.21 Vzkaz a tříšť

„Meč a klíč"
„Křeč a stín"
Tyhle verše se mi při pročítání sbírky Stanislava Vávry Vzkazy na účtence okamžitě propojily, i když je od sebe dělí třináct stránek.

Začetl jsem se do sbírky hned znovu, jestli třeba nenajdu třetí dvojici s podobně krátkým spojením, které by se bezpochyby skvěle vyjímalo na hřbetě vazby starého historického románu.

Jako bych narazil na stopu tajuplné šifry a vnější podoba opožděného básnického debutu – autor 7. dubna oslavil 80. narozeniny – se rázem stala jen zástěrkou určenou naivním důvěřivcům. A odteď už asi bude mým osudem bloudit a marně se dotazovat, jaké je doopravdy poselství Vzkazů na účtence, protože třetí podobnou dvojici jsem nenašel. Ledaže by teď bylo mým úkolem zaměřit se na místa, kde byl možná změněn způsob šifrování. Jedno takové už začínám tušit:

„A portrét opět nevisí rovně
Hodiny kdy se chce tiše klít"

(Stanislav Vávra byl v 50. letech členem surrealistické skupiny Libeňští psychici a účastnil se také veřejných výtvarných akcí s Vladimírem Boudníkem. Jeho sbírku Vzkazy na účtence vydalo letos nakladatelství Biru s doslovem Básníka Ticho.)

Související stránky: Stanislav Vávra – Biru.

23. 12. 2012, 0.02 Blog ve svém zrcadle

Redakce časopisu Tvar oslovila několik autorů, kteří si vedou internetový blog, aby krátce popsali svou zkušenost s tímto druhem literární komunikace. Anketa vyšla v posledním letošním čísle. Zde je moje odpověď.

Blog jsem si založil jako takový „prostor pro všechno možné" hned při spuštění svých webových stránek v listopadu 2006. Líbilo se mi pojetí Vladimíra Kokolii, podle mě autora vůbec nejzajímavějšího českého blogu, že jde o „recyklaci balastních memů", ale bylo mi od počátku jasné, že sám budu takhle recyklovat opravdu jen příležitostně. Hlavně když mě něco rozčílí - a opravdu, dodnes je to nejčastější popud k novému příspěvku. Výrazně bohužel začínají přibývat i nekrology. Sem tam nějaký zajímavý sen, fotografie, odpověď na anketu, překvapivý citát z knížky. Když to tak zpětně procházím, bývá to asi tak jeden záznam za dva tři měsíce. Hodně se toho samozřejmě změnilo po nástupu Facebooku, Twitteru nebo YouTube, blogy od té doby působí na síti trochu těžkopádně. Dodávám, že jsem nikdy neměl rád fejetony a od počátku jsem je považoval za nejhorší žánrovou nástrahu, do které blogger může upadnout. Všechno možné, jen ne fejetony!

Související stránky: Tvar – blog Vladimíra Kokolii – Jení: knižní vydání Kokoliova blogu.

7. 12. 2012, 14.48 Magických pět

Se čtečkou by se to člověku mohlo stát taky, ale nemělo by to ten půvab: při prchání na metro jsem si bleskurychle sáhl do knihovny pro něco na čtení.
"Jezdi rychle, přestupuj v nejnečekanějších momentech."
Manael Víta Kremličky, próza z roku 2005 – už dlouho mě něco táhlo, abych se k ní vrátil.
"…maličkosti dní a titěry nocí, ozvuky a slova - tak proč naříkáš, pouhý povídko?"
O necelou hodinu později se ohlédnu od regálů knihkupectví POLÍ5, kdo to právě vstoupil do dveří.
"Odmítám se stále zařadit mezi takové lidi, pro které je ta největší zábava jezdit na hory."
Byl to on.
"Hrajte si s představami, na rozdíl od nichž jsem člověk."
Neodolal jsem a požádal Víta Kremličku, aby mi tohle setkání na mistě vepsal na titulní stránku.
"Zřejmě je nám každému jinak, ač naše konce jsou tytéž."

Související stránky: Knihkupectví Polí5 – Snímky z představení podle Kremličkova Lodního deníku (2007).

14. 9. 2012, 9.07 Téhož dne, po letech

Čtvrtek 13. září byl mimořádný den: poštou mi přišlo nové číslo His Voice s CD přílohou, plnou hudby od Ivana Achera. Uvnitř čísla profilová dvoustrana rekapitulující jeho dosavadní hudební cestu.
A navečer téhož dne Pavel Novotný v kavárně Muzea Montanelli v rámci "artbrutálních čtvrtků" s velkým úspěchem četl své přepisy vyprávění Heleny Skalické. Kniha se už rýsuje na obzoru. A tři Heleniny kresby tu visí v sousedství nejproslulejších českých tvůrců "outsider artu" (art brut).

Jako by to všechno po 15 letech protlo: na podzim roku 1997 mě Ivan Acher, tehdy hudebnímu světu ještě naprosto neznámý, přivedl do libereckého Fokusu, kde se okamžitě zjevila Helena Skalická, tehdy světu zájemců o art brut ještě naprosto neznámá…
A teď je to tady!

9. 8. 2012, 19.35 Skončila Ars poetica 2012

V Zábřezí u Ježkova skončil v pondělí 6. srpna 9. ročník literárně výtvarných dílen Ars poetica. Snímek přibližuje jeden z okamžiků předposledního dne.

Ars poetica 2012

Další záběry z Ars poetiky v albu na Google+.
Krom toho jsou zde i snímky, které nafotila Apollena Typltová.

16. 7. 2012, 19.58 Dalibor

Dalibor Chatrný mě před lety zaujal přepisovanými texty: smutnou zprávu, že ve čtvrtek 5. července zemřel, už bohužel vlastní rukou nepřepíše. Vzpomínky na několik setkání by v tuhle chvíli asi nezprostředkovaly jeho jiskru, a tak sem vkládám alespoň útržek ze svého textu o výstavě, kterou jsme mu uspořádali v roce 2001 v Liberci.

Pustí-li se do něčeho Dalibor Chatrný, nezůstane na tom nitka suchá. Suchá, to znamená bez vtipu. V Chatrném je jakási sympatická zlomyslnost. Chuť zkoušet, co která věc vydrží. A taky ji pokoušet, žertovat na její účet, neustále do ní šít a popichovat ji, zkrátka dát jí zabrat. Ať je to barevná skvrna nebo čára kreslená tuší, ať je to slovo nebo báseň v různých překladech, ať jsou to třeba magnety nebo fotografie Jindřicha Štreita, nic si před jeho nápady nemůže být jisto. Ale stát se objektem žertů Dalibora Chatrného, to znamená mít jeho důvěru. Čistě žertovat se totiž dá jenom s něčím, co je samo čisté, ryzí – to platí o umění stejně jako o člověku, vždyť není lepší zkouška charakteru, než dobře mířený (a míněný) vtip.

Související stránky: Dalibor Chatrný.
Snímek Karla Cudlína z přebírání Ceny Ministerstva kultury ČR.

15. 6. 2012, 0.04 Cena Revolver Revue pro Doležala

Kritik Bohumil Doležal převzal dnes v Praze Cenu Revolver Revue. K jeho souboru Netrpěná literatura jsem v září 2008 napsal pár odstavců, které sem vkládám místo gratulace…

Bohumil Doležal bere čtenářům poezie půdu pod nohama. Pro mě osobně znamenaly jeho kritiky iniciační zážitek, na který sotva kdy můžu zapomenout. Stačilo pár čísel Tváře v pravou chvíli, v čase mých prvních středoškolských závratí nad nejhlubinnějšími hlubinami holanovského slova, a tu najednou k mému zděšení z těch hlubin povstala jakási temná stvůra, v nich zrozená, a zničujícím útokem proměnila ty úžasné básně v Nic. Ale ne z nenávisti, spíš z jakési podivné, přehnané věrnosti, které mě od té doby nepřestala fascinovat.

Je to už skoro čtyřicet let, co se Bohumil Doležal přestal poezií zabývat: jeho literární biblografie se (až na pár drobností) uzavírá zánikem Tváře v roce 1969. Za sebou ovšem nechal hotové spáleniště – velké otazníky nad básnickým dílem Holanovým, Halasovým, Kolářovým nebo Zahradníčkovým, a nezapomenutelné jízlivé pošklebky adresované veškerému básnickému kýči ztělesňovanému Skácelem, Závadou, Hanzlíkem, nemluvě ani o většině autorů ze 60. let. Nebylo mu to zapomenuto. A nejraději by se mu oplatilo úplným zapomenutím.

Editor Petr Šrámek v doslovu k výboru Netrpěná literatura, který právě vyšel v nakladatelství Torst, uvádí řadu příkladů takového „vytěsňování“. V zásadě je to jeden a týž zažitý předsudek v mnoha podobách – Tvář údajně programově poštvala jednoho kritika na prózu a jednoho na poezii, a jenom ten kritik na prózu, Jan Lopatka, měl cit pro věc a stojí dodnes za připomenutí.

Snad to z mé strany není jenom šprajc proti tomuto předsudku, že mám dodnes potřebu připomínat si spíš Doležala. A jsem rád, že Petr Šrámek pojmenoval svůj výbor z Doležalových kritik právě podle jednoho z mála textů, které nestojí na odsudku. Byl napsán v roce 1968, ale je možná jedním z nejpronikavějších předznamenání situace, ve které se ocitla česká poezie na počátku 90. let. Její okrajovosti, nekomunikativnosti, nelíbivosti, autistické zapouzdřenosti do sebe samé jako dani za neochotu sloužit jakékoliv další „společenské objednávce“. Doležal popsal tyto jevy na textech Milana Nápravníka, Jiřího Kuběny a Andreje Stankoviče. Stojí za úvahu, proč by v těchto souvislostech nikdy neuvedl třeba jméno Petra Kabeše.

Doležala samozřejmě nemá smysl číst z toho důvodu, aby mu člověk dával za pravdu. Je to spíš kvůli té zkušenosti, kterou jsem zmínil na začátku: jak se i ta nejlepší poezie může obrátit v nic. Protože nejvlastnějším určením básně je možná právě pohyb na pokraji ničeho. A každá poezie by asi měla předpokládat zlý, nepřátelský hlas, který jí nic nedaruje a má k tomu dokonce plné oprávnění. Vždyť zničení, kterým básni hrozí, je hlavně připomínkou, odkud vzešla. A tedy ne hrozbou.

29. 4. 2012, 0.13 Božena Správcová: Mistr

Mistr

Tjf

Leželi jsme na prknech a
dívali se škvírou v podlaze
Moc toho nebylo vidět, stál nad kotlem,
byla tam spousta páry.

Vzal kus těsta a točil s ním ve vzduchu,
hrozně dlouho s ním točil.
Něco si k tomu pobzukoval,
znělo to nějak jako samčí-samičí-samčí-samičí.
Šla nám z toho hlava kolem.
Dělal to tak dlouho, až se těsto začalo třepit,
až z něj začaly jít nudle.

Hodil to do kotle a zbytek těsta schrul zpátky do koule.
Pak ten zabiják vyšel v zástěře,
hromada nehromada,
a ukázal prstem: Ty a ty,
mejt nádobí.

Božena Správcová, Velikonoce 2012

29. 4. 2012, 0.03 Tři způsoby zběhnutí

Na každém kroku číhaly pasti. Past úspěchu, past "angažovaného umění", past falešné čistoty. Křik, kázání, ticho: tři způsoby zběhnutí.

Octavio Paz
(z doslovu ke sbírce Blanky Varely "Křídla na konci všeho")

3. 4. 2012, 11.08 K jádru věci

"Dnes je doktorand na polonistice nebo společenských vědách, který v teplém paneláku píše článek nebo báseň proti emisím skleníkových plynů, komickou a nedůvěryhodnou postavičkou, protože kdyby nebylo skleníkových plynů, neseděl by ve svém teplém paneláku a nemohl by psát na počítači."

Řekl polský básník Roman Honet v rozhovoru pro A2 (2012/6, str. 9).
Podobný druh pronikavé sebereflexe by všem hlasatelům tzv. angažovanosti u nás dost prospěl. Představují si, že napravují svět, a přitom v tom jedou stejně jako všichni ostatní.

11. 3. 2012, 18.12 Popiska toho dne

V pátek 9. března jsem si konečně udělal čas na "jiný vzduch", výstavu česko-slovenských surrealistů na Staroměstské radnici. Jedna z popisek byla povolená, držela se na zdi už jen jediným rohem. Povšiml jsem si, že je na ní uvedeno datum: 9. března 1422, poprava Jana Želivského. A to bylo na den přesně 590 let…
Jestli tu popisku už někdo dorovnal, to nevím, ale jsou věci, které surrealistům kupodivu pořád vycházejí.

Více o výstavě: Jiný vzduch.

30. 1. 2012, 16.02 Vysmívat se a překážet

"Je-li historickou úlohou nastupující generace toto činit, jak tvrdí můj zkušenější kolega, pak vidím jako nezbytné připomenout neméně důležitou historickou úlohu generace starší: vysmívat se tomu a překážet."

Nejvýstižnější slova na adresu dnešní angažované poezie, která vůbec zazněla: celý text Je čas? od Boženy Správcové lze číst na webové stránce Tvaru.

30. 11. 2011, 21.55 Popuzené generaci (aktualizováno)

Ozvaly se popuzené hlasy, že spor o "angažovanou literaturu" (potažmo pálení knih) by neměl být vydáván za spor generační. Přiznávám se, že já to jinak vidět nedokážu:

Nazývám vás generací, protože jste v roce 1990 nezažili tu úlevu, když šla najednou k čertu všechna ta nadiktovaná „společenská zodpovědnost umění“ a bylo konečně možné nenechat se vyrušovat žádnými nesmyslnými obhajobami, proč si člověk čte a píše to, co sám chce. Slova jako „angažovanost“ se podobala hovnu, které dobrovolně berou do úst jenom koprofágové: viděli jsme všichni, jak to s tím slavným společenským zapojením literatury dopadlo – v lepším případě zkratovité intelektuálské strkání nosu do všeho na světě, čemu nerozumím (Sartre), v horším případě vychytralé přisluhování teroru (socialistický realismus).
A dvacet let tu celkem nikoho nenapadlo vznášet na literaturu politické požadavky – dvacet let, jak odpovídá průměrnému poločasu rozpadu jedné generace.
Jenže zčistajasna, kde se vzali, tu se vzali, když už by je nikdo ani nečekal, začíná nám tu viditelně houstnout hlouček teoretiků, kritiků a semtam i autorů, kteří tvrdí, že dokud sami neuvidí, tak neuvěří. A že se rádi budou mýlit „znovu, ale lépe“. Umění má prý nějaké úžasné mimoestetické funkce, kterými může napravit světové zlořády, a všichni čekají jen na to, až básník řekne, co je kde špatně… A z toho důvodu mluvím o generaci: většina vizionářů z tohoto hloučku chodila v roce 1990 tak nanejvýš do školky. Proto opakujte po mně, děti: Václav Hons, Josef Peterka, Karel Sýs. To jsou vpravdě angažovaní básníci, které si můžete vzít za vzor pro látání ód na Vítězný Únor.

Tato odpověď byla napsána pro blog H_aluze 27. 11. 2011: ale protože mi začalo být podsouváno mnohé, k čemu se nehlásím, připojuji čerstvý dodatek:

Vyčítám-li něco „nastupující generaci“, pak určitě ne to, že nezažila komunismus – ale že by si kdovíproč ráda ozkoušela, co tolika lidem prokazatelně zmršilo život.
Dotýká se mě, samozřejmě, když se někdo tak vehementně dožaduje toho, aby se vrátily hnusy, jejichž hnusnost si sám neprožil. Tím myslím bolševické nadřazování „funkce apelativní“ nad „funkci estetickou“: dnes povinné protestování, povinné proklínání, zítra povinné velebení, pozítří povinné oslavy revolučních výročí…
A co horšího, nejde o požadavek ze strany talentovaných básníků – zatím žádný Seifert ani Hora, ale ani ten nadarmo do huby braný Bondy a Vodseďálek, lituju! Zde jde o požadavek rázu úředního, tedy požadavek ze všech požadavků nejodpornější a nejnebezpečnější: požadavek vycucaný z prstu lidmi, kteří sami o tvorbě spíš někde slyšeli, než aby ji opravdu sami riskovali, ale zato by ji hrozně rádi „odborně“ usměrňovali a dirigovali.
Jednou se nám možná z nějakého vlivného úřadu představí jménem Andrej Ždanov, Ladislav Štoll nebo Vítězslav Rzounek.
(A proto opakujte po mně, děti…)

Ilustrační foto: Jaromír Typlt v dobách největší slávy československé angažované literatury.

24. 11. 2011, 21.30 Salónní revolucionářství verze 2011

"Z radikálně revoluční perspektivy (a to je moje herní pozice) je tvoje psané umění lartpourlartistní intelektuálství pro elity. Jako takové je jedním z pilířů stávajícího řádu a nezaslouží si než opovržení a být páleno na náměstích.
…
Revoluce buď bude totální, nebo nebude vůbec, říká se. Revoluce tedy nutně obsahuje totalitní (totální) jednání, ne však nutně totalitní myšlení. Oním řešením, jak odlehčit revoluci, je pojímat ji jako hru. Doufám, že si hezky zahrajeme."

Úryvek z tohoto e-mailu, který mi přišel 10. 11. 2011, tu byl dosud zveřejněn anonymně. Ale Jan Kubíček se ke svým názorům s hrdostí hlásí, takže nakonec si lze celou výměnu poznámek na téma "revoluce, která bude buď trapná, nebo nebude vůbec", přečíst na blogu časopisu H_aluze.
Případně se tu lze pod prapor oné nevídané revoluce i přihlásit…
Prý jde o nějakou hru, která by měla nakonec otřást kapitalistickým systémem. Po mém soudu by mohla prospět hlavně návratu aparátčíků, stranických funkcionářů a politicky angažovaných častuškářů. Zjevně se po tom stýská generaci narozené v osmdesátých letech.
Vraťte jim jejich prvomájová mávátka!

Jan Kubíček, Jaromír Typlt: soukromá emailová korespondence 8.-11. 11. 2011

11. 11. 2011, 23.51 Magorův únik

(místo nekrologu)

„Jednou jsem narazil i na Magora Jirouse, bylo to v McDonaldu někdy kolem poledne, měl neuvěřitelnej barevnej kšilt, kterým dokonale zapadal do toho prostředí, a zrovna způsobně odkládal tácek. S přihlédnutím k jeho básnické tvorbě tomu přiznávám půvab."

Tahle vzpomínka z počátku 90. let jako by zvláštním, nečekaným způsobem dokončila to, co se mi zdálo ve snu, který jsem popsal v próze Pole nade mnou (vyšla v roce 2006 ve sborníku 7edm). Uprostřed noci jsem se propadl do jakési rokle, kde žila proslulá undergroundová komunita, a div že jsem nebyl hned na místě zlikvidován jejich hlídkou, která ve mě viděla nežádoucího vetřelce. Ale přálo mi štěstí, nachomýtl se u toho zrovna jeden známý… To už znovu cituju z Pole nade mnou:

„Luděk, básník, androš s hustým černým plnovousem. Už venku se o něm vědělo, že sem patří. Přimluvil se a hlídka mě nechala projít. Ale je to navěky! varoval. Když už jsem jednou mezi nima, není pro mě cesty zpět. Říkal to tvrdě, nesmlouvavě, jako ortel. Kdokoliv do týhle rokle vstoupil, navěky se po něm slehla zem. Prý jedině Magoru Jirousovi „s přihlédnutím k jeho básnické tvorbě" - to zdůvodnění znělo zcela oficiálně - povolili výjímku a směl od nich odejít.
Se mnou se ale srát nebudou."

1. 11. 2011, 12.07 Byl v Pace

Pravidelná rubrika Haló, tady čistička, kterou pro literární obtýdeník Tvar píše teplický Patrik Linhart, nás v posledním čísle (2011/17, vyšlo 20. října) bez varování uvádí přímo do pakárny:

Na Novopacku se duch spiritistů (jaký to obrat duch duchařů!) projevuje rozličnými způsoby. Nejenže na věky poznamenal takové autory, jako je Jan Opolský, Josef Kocourek, Jaromír Typlt, ale emanuje se i v človínech méně disponovaných. Na zdi u zastávky v centru městečka je epochální nápis SKÝNI DO PÍČI, o několik metrů dál stojí ROCK + METAL BAR KRCHOV a na konci města je návěstí s nápisem TYPICKY ČESKÁ KUCHYNĚ, což zdůrazňuje mohutný černoch v kuchařském dresu. Zvláštní, že tento genius loci působí na tak malém prostoru a kontrastuje s hostilním duchem Liberce a Jablonce a slovohluchým číšníkem v nedaleké Čisté, který slovo cola neslyší v žádném pádě, ba ani při placení. Přitom to černé svinstvo s matoucím názvem dokáže náramně vyramovat žaludek.

Musím dodat, že to rozhodně není poprvé, co každodenní úkazy Nové Paky zapůsobily na pozorovatele odjinud jako jako zaznamenáníhodný doklad zděděné potrhlosti.
Asi před deseti lety vyšel v revui Analogon doslovný zápis z jednání novopacké místní organizace ODS, který bezděčně pokračoval v duchu pseudoscénářů Vratislava Effenbergera.
A bude to už dobrých dvacet let, co jsem v kterémsi literárním časopise zaznamenal krátkou glosu, že při průjezdu Novou Pakou stojí za to se na náměstí pozastavit u inzertní vývěsky. Dlouho jí totiž vévodila nabídka PRODÁM KOZYČKU.

3. 10. 2011, 11.27 Halas sto deset

Před sto deseti lety, 3. října 1901, se v Brně narodil František Halas. Nemyslím, že "spory o Halase" v české literatuře skončily. Delší studii, na kterou už nějaký ten rok pomýšlím, jsem zatím napsat nestihl, a tak vkládám alespoň úryvek ze staršího rozhovoru pro internetovou revui Atempo (6. 10. 2008):

Halas zjevně ztělesňuje v naší literatuře jakousi krajnost, a to i přesto, že se sám přiznával ke kompromisům se čtenářským vkusem. Pro mě osobně je doopravdy současným básníkem. Zvlášť myslím na pozdní dílo. Sbírku A co? čtu vždycky znovu s překvapením a musím se k ní opakovaně vracet, jako by mě k sobě něčím volala. Pod dojmem kritiky, kterou se s tímhle autorem vypořádal Jan Štolba v knize Nedopadající džbán, jsem si prošel Halasovo básnické dílo znovu celé, včetně náčrtků a skic. Najednou se mi jasně ukázalo, v čem mám s Halasem společné sklony.
V řadě básní se přiznává k tomu, že je posedlý slovy, která se mu vymykají. Ať začne odkudkoliv, nakonec stejně dojde k tomu svému zejícímu nikde. Všechna slova jako by pořád obkružovala základní hrůzu ze sebe samých. Podivně se proplétají, skoro jako nějaká – ornamentální – výšivka na okraji propasti, ale ta výšivka se postupně zaškrcuje a slova se blíží jakémusi „úzkostnému bodu“. Tam už všechno vychází čistě z jejich zvuku a významů, které jsou pod krajním napětím. Jan Štolba se ale přesně v tuhle chvíli začne dožadovat civilnosti a reality. Copak necítí to napětí?

Rozhovor vznikl z podnětu básníka Jonáše Hájka, který mi také kladl otázky.

25. 9. 2011, 23.42 Komu surrealismus, tomu surrealismus

"Přes všechny kritické poznámky, které jsem tu vůči surrealistům vyslovil, musím říct, že považuji za zarážející zaslepenost, jak jsou v posledních dvaceti letech v české kultuře přehlíženi a odsouváni na okraj. Analogon je považován bezmála za jakýsi útulek grafomanů, a přitom přináší v každém čísle neobyčejně zajímavé studie a překlady, ústřední téma je pokaždé zachyceno z velmi překvapivých úhlů pohledu, a bez větší pozornosti se tu zveřejňuje i původní tvorba, která pak náhle může zapůsobit až jako zjevení – vzpomeňme jen na nedávný ohlas textů Jiřího Sádla. Přitom ty důvody, proč dnes surrealisté skončili v izolaci, jsou vlastně hloupé – „málo se zapojují", aby se tak řeklo."

To je jedna z nepoužitých odpovědí, která se nevešla ani do rozšířené verze diskuse Surrealismus hůl nikdy nedržel, hned ji zlomil. V úplné verzi ji zveřejnil až web Analogonu - na serveru Lidovky.cz je dostupná jen pokrácená verze, což není důsledkem cenzury ani redakční přísnosti, ale redakčního nezájmu.
Podnětem k setkání byla výstava probíhající v letohrádku Hvězda.
V redakci Lidových novin se diskuse zúčastnili za Surrealistickou skupinu František Dryje a Bruno Solařík, já jsem spolu s historikem Jakubem Vaníčkem zastupoval "nezávislé". Rozhovor vedl Jiří Peňás.
Velmi pokrácená tištěná verze pokryla jednu tiskovou stranu sobotní přílohy Orientace 24. 9. 2011.

15. 7. 2011, 13.05 Východ Boženy Správcové

Vypadá to, že Východ Boženy Správcové bude patřit mezi básnické knihy, o kterých se toho v první chvíli příliš nenapíše. Už několik měsíců je na světě – a odpovědí je zatím mlčení.

Ve věci Východu, který se dokonce zčásti děje i poblíž Nové Paky, rozhodně nejsem "nezaujatým soudcem", takže následující text je spíš než cokoliv jiného doporučujícím průvodním listem ke knize. Ale pokud prolomí ono podivné mlčení, splní svou úlohu.

Východ plánovitě zrazuje všechna „příběhová" očekávání: místo jednoho zřetelného hrdiny se tu objevuje nepřehledná síť různých postav, které se navíc navzájem prostupují, a místo pevně budovaného a posloupného děje tu nade vším vládne zmatek roztříštěných snových situací. Skoro vše, co vchází do hry, se brzy ukáže být zároveň i něčím jiným, nic nemá pevnou podobu, na kterou by se dalo spolehnout.
číst celý text

Související stránky: nakladatelství Trigon – Božena Správcová.

22. 3. 2011, 21.36 Říká hrobník

"Nesčíslný počet mých poddaných neustále roste. Abych to viděl, nepotřebuji žádná sčítání v určených lhůtách."

To byly první věty, které mi včera padly do oka, když jsem asi čtvrt hodiny po vyzvednutí sčítacích formulářů na poště otevřel Lautréamontovy Zpěvy Maldororovy. Odeonské vydání překladu Prokopa Voskovce z roku 1967, str. 67.

19. 2. 2011, 0.27 Ohněm uchována

„Co si myslíte, mistře, jsem génius i z hlediska ohně?"
„Pevně věřím, že jednou budu pálit i tvé knihy," usmívá se velkomyslně Koniáš a vkládá si do úst další cigaretu, ale sirky už nehledá.
„Díky vám grafomanům bude vždycky co pálit! A to je dobře, protože já nesnesu pohled na oheň, který skomírá, vždycky musím přikládat dál a dál, je to nádhera, oheň posvěcuje desítky knih, je to nekonečná řada myšlenek stoupajících do nebe…
Myšlenka, je-li očištěna ohněm, je totiž vyšší a dokonalejší, vpravdě nedotknutelná, a jen ohněm je navždy uchována.
Miluju tohle své poslání, nedá se dokončit! Ale když oheň skomírá, pokaždé musím odejít, protože než vidět umírat oheň, to bych raději zemřel sám. Co když mi přece jenom hrozí, že jednou spálím poslední list papíru a pak už nebude s čím?"

(Jaromír Typlt: Víra v únavu, psáno v roce 1988, číst celý text)

Ilustrační snímek převzat z Facebooku, 7. 2. 2011.

"Ani není povědomo, jak Typlt hořel, zda dobře či špatně, zda se z Typltova opusu valil smrdutý dým nebo se vznášel z něho libý kouř, ani o tom nemám zdání, nicméně můžeme po dlouhé době zaznamenat další literární autodafé."
(blog Literární západ 11. 3. 2011)

Pro koho je Koniášovo vysvětlení nedostačující, ať to vezme podél trati nebo do dokumentačního centra… Jednu věc je ale dobré připomenout: obálku ke Koncertu grosso navrhl malíř Jan Pištěk.

2. 2. 2011, 12.45 Celé škrtnout

Foto Jaromír Typlt, 2009

7. 1. 2011, 20.43 Vznik odtud

11. 12. 2010 zemřel D. Ž. Bor (Vladislav Zadrobílek).

Každý z nás tu navazuje na přetrženou nit.
Každý z nás o sobě může plným právem prohlásit „jsem účastníkem kosmogeneze" a jen se divit té záhadě, jak zoufale málo mu z toho zůstalo v paměti.
Budeme-li věřit D. Ž. Borovi, část mezer ve „vzpomínkách" si lze postupně doplnit. Ty ostatní zůstanou jako úkol pro příště.
O tom, že tu není poprvé ani naposledy, D. Ž. Bor vůbec nepochyboval. A tak při jeho odchodu, který nebyl neočekávaný, se spíš vynořuje otázka, jak se asi připravil na návrat.

(úryvek ze vzpomínky, která vyšla ve Tvaru č. 1/2011.)
číst celý text

4. 1. 2011, 23.49 Takhle se mi to stalo

Jaromír Typlt bez hlavy, 2008

9. 12. 2010, 18.51 Šlejharův industriál

Kritici píšící o industriální hudbě by se měli, zdá se, začíst do symbolistické prózy. Protože zvukové dění, které Josef K. Šlejhar (1864–1914) tak podrobně a sugestivně popisuje v románu Peklo z roku 1905, už není podáno jako pouhý sluchový dojem z továrny (v tomto případě cukrovaru), ale skutečně jako hudební zážitek. Šlejhar tu možná intuitivně předběhl svou dobu o několik desetiletí.

Na okraj připomínám, že v létě 2008 vydal hudební časopis His Voice velice podařené tématické číslo Imaginární hudba (4/2008), ve kterém byly zmapovány světové i české literární texty s určitou vizí hudby. Šlejhar ovšem autorům čísla unikl. Snad v některém příštím?

číst Šlejharův text

Související stránky: Šlejhar na Wikipedii – His Voice 4/2008 – Industriál.

15. 11. 2010, 22.55 A přece jenom Mácha

V sobotu 13. 11. otiskly Lidové noviny v příloze Orientace máchovskou anketu, kterou obeslalo 30 autorů. Všechny odpovědi a variace na verše z Máje lze číst zde.
S některými se ztotožňuji, s jinými ostře nesouhlasím. Sám za sebe jsem do ankety napsal toto:

KHM aneb Každému Hned Milencem. Lidé přesně toho typu, kteří by ho za jeho života přesvědčovali, aby tu svoji přepjatou poetiku nějak zlidštil, zmírnil, zpřehlednil, se dnes v Máchovi vidí. Buď dojatě horují „Mácha je náš", nebo popuzeně syčí „Mácha je můj, můj, jenom můj!" Nejživější pozornost je ale nadále věnována doplňování všemožných detailů do Máchova životopisu, protože se předpokládá, že by tím mělo vyjít najevo nějaké neobyčejně důležité tajemství. Nebo alespoň nějaká dosud nevyznačená turistická trasa, aby se mohlo vykročit „po stopách Máchových". Jenže celý tenhle národní folklór má v sobě něco tragického: zatím skoro nikoho za českými hranicemi se nepodařilo přesvědčit, že by měl být Mácha jedním dechem jmenován mezi největšími evropskými básníky své doby. Aby navěky nezůstal jen jakýmsi lokálním romantikem, kolem kterého se pěstuje roztomilý lokální kult. Na důvod není těžké přijít: básníku Máchovi se stal vězením jeho jazyk. To pro všechna ta zoufale nepřeložitelná „ou", „ů", „á", „el", bez kterých si jeho poezii nejde ani představit. A o tento typ odsouzenců se Amnesty International bohužel zatím nezajímá.

A teď krátce, co znamená Mácha pro vás osobně?
Máchu vnímám jako příštího básníka. Protože to, co udělal s češtinou, se nestalo kdysi v minulosti. Děje se to pořád znovu a znovu „právě teď"- právě teď se něco mění v hloubi slov a vynořují se významy, o kterých nikdo předtím nic netušil. A budoucí čeští básníci to znovu pocítí, až se s jeho poezií setkají. Znovu si to prožijí, znovu je to nemine. Znovu zjistí, že právě teď chtěli napsat, co Mácha už dávno napsal.

Mohl byste vybrat jeden verš z Máje a doplnit jej veršem vlastním?
a přišed k pahorku, na němž byl tichý stán
dávno již obdržel -
do dávna prohrnul

2. 11. 2010, 16.48 Zívrův Mácha

"Milý a dobrý Mácho. Těch 7000 K, co jsem za Tebe dostal, za to, že jsem Tě udělal tak, jaks nevypadal, už nemám. Zčásti jsem Tě propil – projedl a prokouřil. Prosím Tě, nediv se!"
Ladislav Zívr, deník 27. 1. 1943

Nepřipomenout si Máchu v listopadu. Nepřipomenout si ho dvě stě let od narození. Nepřipomenout si si ho právě tehdy, když je jeho jméno citováno příliš často a kýmkoliv. Nepřipomenout si ho navzdory tomu.
To bych asi nedokázal.
Tak to aspoň obcházím prostřednictvím jednoho svého staršího textu o tom, jak Máchu vyportrétoval sochař Ladislav Zívr.

Zámlka
Ve třech verších Mácha hned dvakrát zopakoval slovo „země", u kterého Zívr, hrnčířský synek od dětství přitahovaný hlínou a všemi jejími proměnami, musel zákonitě zpozornět, kdekoliv na něj narazil. Stačí připomenout, že i svou Konfesi z let 1966-67 uzavřel veršem Robinsona Jefferse „Je čas, abychom opět políbili zemi". Pokud tedy ze tří Máchových veršů vybral právě ten jediný, ve kterém slovo „země" výslovně nezaznívá, bylo to vědomé rozhodnutí nechat to nejpodstatnější jenom v náznaku. Vymknout se z doslovnosti a vepsat jen šifru.
číst celý text

Sochu Portrét Karla Hynka Máchy (1942) vyfotografoval Ondřej Polák.

25. 10. 2010, 22.21 Oldřich Král: Státní cena

13. září překladatel Oldřich Král oslavil osmdesátiny a neuběhly ani dva měsíce a příspěvek musí být aktualizován: 25. října mu byla udělena Státní cena za překladatelské dílo.
Co se mě týče, málokterý překladatel mě tak poznamenal. Oldřich Král vstoupil do mé knihovny těmi možná vůbec nejdůležitějšími texty – překladem Knihy proměn (Yijing), Mistra Zhuanga, Brány bez dveří, Tribunové sútry šestého patriarchy, Snu v červeném domě, Třech nadání...
A hlavně překladem Daodejingu od Laoziho. I když jsem se zájmem pročítal další překlady, a nejen české, moje představa o Cestě Dao stále zůstává ve znamení toho, jak nám text zprostředkoval právě Oldřich Král.
Zkusil jsem to pojmenovat v delší studii Překlad přes cestu, která by měla vyjít jako doslov k bibliofilskému vydání Králova Laoziho s výtvarným doprovodem Jana Merty v Galerii Zdeněk Sklenář.
Jako gratulaci Oldřichu Královi vkládám doslov i na tyto stránky.

Žádné chlácholení. Ve srovnání s ostatními českými verzemi je Králův Laozi o poznání úsečnější, tvrdší, a hlavně neochotnější tvářit se tak úctyhodně, jak by se na tisíciletého mudrce slušelo.
Svoje slova přísně prověřuje, aby se nezačala vydávat za něco víc, než doopravdy jsou – například za svatou pravdu.
A nenechává si ani otevřená zadní vrátka, kudy by se dalo ustoupit, kdyby něco zaznělo příliš ukvapeně.
Nebojí se nedorozumění.
číst celý text

Související stránky: Oldřich Král na Wikipedii – recenze na překlad Daodejingu v časopise Plav – rozhovor s Oldřichem Králem v České televizi.
Na snímku Martina Vlčka Oldřich Král (vlevo) s Miroslavem Petříčkem.

13. 10. 2010, 22.29 Louky, lázně (mezitím)

("Mezitím" proto, že to jsou všechno jen poznámky na okraj, které jsem během října každý týden z Wiesbadenu odesílal na blog Pražského literárního domu jako určitý druh "raportu" – průběžného hlášení.)

1. Umět si představit
Copak to není skandál, že se nejvnitřnější duševní pochody „dělají“ v různých řečech stejným mechanismem?
Že je to na jedno kopyto, jen obtisknuté do jiných hlásek?
číst celý text

2. Uslyšet šipku
Protože to je na tom nejvíc zarážející: šipky jsou zticha.
Kolik věcí, které vidíme, doprovází nějaký zvuk. Se šipkami by ovšem odpojení od světa zvuků by ani nepohnulo, dál by si směřovaly ve své říši čistého „tam“ a „tam“ a „tam“.
číst celý text

3. Událo se
Ovšem pokud jde o ten kámen v orchestřišti, to zas až takové překvapení nebylo.
číst celý text

4. Uhnout věží
Takového chlapa by opravdu mohlo napadnout leccos. Třeba dát si práci a jedné noci přelepit velkou šachovnici čtyřiašedesáti čtverci z černého a bílého igelitu, aby se to střídalo obráceně.
číst celý text

Všechny čtyři příspěvky byly otištěny v revui A2 č. 24/2010.
Související stránky: Pražský literární dům, A2.

22. 9. 2010, 23.03 Kolářův lektor

"Jaromír Typlt se vymezuje proti kolářovskému článku Petra Krále, jeho polemika připomíná kunderovsko-kafkovské dilema, zda je či není etické vydávat juvenilie a dosud nepublikovaná díla bez souhlasu či dokonce proti vůli jejich zesnulého autora."
Tolik z obsahu Tvaru 15/2010. A zde můj ohlas na studii Petra Krále Raný Kolář čili Mezi tvorbou a grafomanstvím z Tvaru 14/2010:

Zaráží mě, že Petr Král jako kritik i jako básník úplně vynechal skutečnost, která je přitom v případě Rudého havrana zásadní: tato kniha přece nebyla zveřejněna z rozhodnutí Jiřího Koláře, ale z rozhodnutí editorů. Kolář sám o jejím vydání neuvažoval, dokonce by se mu možná i bránil. Očekával bych, že se tu básník postaví na stranu básníka a bude hájit jeho právo na to, aby nebyla posmrtně vydávána díla nezralá, okrajová a zpětně vyřazená, která mu chtě nechtě „kazí jméno“. Král ale naopak s chutí využil příležitosti vykrákat Jiřího Koláře za začátečnické chyby a rozcupovat ho v lektorském posudku opožděném asi o osmdesát let. Ospravedlnil se přitom tím, že i jako juvenilní rukopis je Rudý havran „cenným svědectvím stejně o Kolářově zjevu jako o básnické tvorbě obecně. I o její patologii.“.
číst celé

Tento text vyšel 23. 9. ve Tvaru č. 15/2010
Související stránky: Tvar.

18. 9. 2010, 11.58 Devadesátá léta

Téma devadesátých let nám nějak ožilo. Host zavedl pravidelnou rubriku, obhajují se diserzace, vycházejí knihy. A člověk se chtě nechtě musí smířit s tím, že se to všechno stalo "kdysi před dvaceti lety" a působí to asi stejně zaprášeně, jako když se v roce 1988 vzpomínalo na rok 1968. A to už jsem zažil! Tenkrát to bylo jako připomínat něco přes dobu ledovou. Dávno. Tak dávno…
Rozhodl jsem se udělat si soukromou stránku Devadesátá a soustředit do ní třeba útržky z různých rozhovorů a anket, kde jsem odpovídal na otázky týkající se těch let. A kdo ví, co všechno ještě přibude…

Nechat se do nějaký doby zavařit jako do kompotu, to může konvenovat tak leda regálům ve spižírně. Usvědčuje tě to, že jsi sdílel iluze času, do kterýho jsi shodou okolností vstoupil, ale nebyl jsi s to s nimi nic udělat. Když jsem se kvůli práci na diplomce prohrabával časopisama v archívech a měl najednou před očima, kolik takových mladých generací prošlo před námi – se všemi těmi „vizemi“, s totálním nadšením i totálním vyhasnutím… To pak vidíš, že oproti všem těm Studentským časopisům a Mladým archům jsme měli jenom tu nezaslouženou výhodu, že jsme si ztroskotali vlastním přičiněním, a nikoliv „s pomocí“ čerstvě nastolenejch režimů.
(Z rozhovoru s Petrem Šrámkem, Souvislosti 3/2003)

Přejít na stránku Devadesátá.

11. 7. 2010, 23.54 V Měsíci autorského čtení

Je červenec, probíhá Měsíc autorského čtení v Brně. Letos na něm nevystupuji, ale na výzvu časopisu Rozrazil jsem sepsal krátkou vzpomínku na svá dosavadní setkání s touto mimořádnou akcí.

Samo od sebe by mě to asi nenapadlo. Oslavit si narozeniny vlastním autorským čtením, když člověku vycházejí na konec července? Tvrdím, že všude jinde než v Brně bych se díval do prázdných řad se dvěma třemi ztracenci, kteří mi ten letní večer obětovali spíš z útrpnosti. Když jsem si tedy poprvé z nabídky volných termínů vybral svoji pětadvacítku, vedl mě k tomu spíš pocit, že podobnou příležitost už nemusím nikdy dostat a že stojí za to užít si to třeba jen jako vtip.
číst celý text zde
číst text v časopise Rozrazil (PDF)

9. 6. 2010, 20.01 Dříve než vzápětí

Už je to víc než deset let, kdy jsem Petra Marka požádal o to, aby natočil krátkou filmovou sekvenci pro inscenované čtení z mé hry Dříve než vzápětí (mimochodem, existuje k ní z té doby i hudba Petra Kofroně a scénografie Ivana Palackého…). Dal jsem mu jediné zadání – aby to byl děj probíhající pozpátku.
Vznikl snímek, který dodnes stojí za vidění a můj text vlastně vůbec nepotřebuje:

27. 4. 2010, 22.46 Půlstoletí překlenuté sochami

Návrat do pochybností a nejistoty. Znovuprožití obav, zda nepřijde opět nějaké neočekávané vyrušení z pracovního soustředění a dílo nebude opuštěno v půli, nepřesvědčivé a torzovité. Na tento rozměr autorské úzkosti by neměla zapomenout žádná retrospektiva tvorby sochaře Ladislava Zívra (1909–1980), třebaže je to těžko splnitelný úkol: jak nainstalovat výstavu, aby návštěvník s napětím očekával, jestli vůbec něco přijde dál? Zvlášť když je tu ten paradox, že se Zívrovo dílo při zpětném pohledu zdá zcela dovršené a vnitřně logické. Působí to málem samozřejmě, že si české moderní umění našlo sochaře, který překlenul celé půlstoletí tak rozmanitou a přitom nezaměnitelnou řadou plastik. Pocit samozřejmosti ale může uzavírat dílo aktuálnímu vnímání a měnit ho prostě jen v kapitoly z dějin. Jestli je tedy něco u Ladislava Zívra důležité připomínat, pak je to právě nesamozřejmost a neustálé riziko každého kroku v jeho uměleckém vývoji.

Příležitost se nyní nabízela: v liberecké Oblastní galerii před nedávnem skončila výstava ze souboru Zívrových soch, který byl původně shromážděn loni v květnu k připomenutí stého výročí autorova narození.
číst celý text

Foto Roman Machek, 2010

20. 1. 2010, 13.22 Je na ministerstvu

Už se zdálo, že bude klid.
Když jsem na jaře četl korektury svého rozhovoru se studenty FF UK z roku 2007, dost vážně jsem přemýšlel, že celou pasáž věnovanou panu Kopáčovi prostě vyškrtnu jako neaktuální.
Jenže než knížka Pod cizím nebem bloudili jsme spolu stačila vyjít tiskem, rozšířila se po zemích českých zpráva, že už ho tu máme zase. A dokonce na ministerstvu. A dokonce na místě, kde se rozhoduje o osudu českých literárních časopisů.
Rád bych byl špatným prorokem, ale řádky z roku 2007 teď už opět čtu jinýma očima.

Studenti: A naopak kdo vám v současné době zcela nevyhovuje?
JT: "Není to příliš návodná otázka? Radim Kopáč, samozřejmě. Bude-li dál pokračovat tempem z posledních let, doroste bezpochyby v jednoho z největších škůdců literatury. A tím myslím opravdu formát takového Ladislava Štolla. Jen s ním už bude moci být hrdě poměřován."

Dá se to nějak verbalizovat?
"Dá, stačí jen poukázat na to, jak zneužívá slov. Jak si vystačí s nálepkami – skoro v každém textu je něco označeno za „teigovské“, „nezvalovské“ nebo „heislerovské“. Přičemž je zajímavé, že se zásadně jedná o nálepky převzaté z avantgardní tradice. S nálepkou typu „zahradníčkovský“ nebo „reynkovský“ se u něj nesetkáte. Kopáč zůstává u zkratovitých formulací, protože mu to vyhovuje při různém třídění a škatulkování, určování směrů a přepisování dějin. Nepotřebuje textu doopravdy rozumět. Skutečným cílem celého jeho angažmá jsou totiž jenom manipulace a získávání výhodných pozic, ať to stojí, co to stojí. Je s podivem, že ještě nikdo všechny ty Kopáčovy doslovy a recenze nedal studentům k systematické analýze na nějakém semináři, vždyť jde o ukázkový materiál projevu defektního myšlení v defektních textech!"

K tématu doporučuji projít si diskusi o osobě Radima Kopáče na stránkách A2.

20. 1. 2010, 13.17 Tři Apoleny

Kdo viděl pohromadě tři Apoleny? Jak pravděpodobný je to úkaz?
A přece se 2. ledna 2010 se v Nové Pace v čajovně Šen-Nung setkaly. A k porušení vší pravděpodobnosti jsou navíc všechny tři rodově vázány právě k Nové Pace.
Té nejstarší je dvanáct, té nejmladší osm.
Příjmení: Jirásková, Kretschmerová, Typltová.
Akce byla samozřejmě dokumentována, fotografie pořídili Šen-Nung (Stanislav Vlačiha) a Kateřina Jirásková.

18. 8. 2009, 15.29 Stížnost programovému oddělení

S tím, že kdykoliv ve snu vyvstane nějaká erotická situace, stejně se mi nikdy nepodaří dosnít se až k tomu, aby do sebe těla opravdu pronikla – s tím jsem se už smířil.

Ale s tím, že se ve snu dívám na druhý kanál České televize, protože v programu slibovali koncert Einstürzende Neubauten, a celou dobu musím místo Neubautenů sledovat vystoupení U2, s tím se prostě smířit nedokážu!

(Na snímku Alexandr Hacke, Einstürzende Neubauten)

30. 7. 2009, 13.36 Anketa o české literatuře

V Reflexu č. 31/2009 právě vyšlo další pokračování ankety o nejvýznamnější osobnostech a počinech po roce 1989 u nás. Tentokrát je věnováno literatuře. V plném znění zveřejňuji všechny čtyři své odpovědi.

1. Kdo je nejvýznamnější osobností české literatury posledních dvou desetiletí?

Daleko přede všemi Jan Šulc. Jmenovat tu editora místo autorů není žádná schválnost. Šulc jako spolupracovník Torstu (a externě i mnoha dalších nakladatelství) vykonal pro českou literaturu po roce 1989 tolik, že by mu měla být každý rok pravidelně udělována Státní cena za literaturu. Knihy, pod kterými bývá nenápadně podepsán vzadu v tiráži, platí za nejdůležitější literární události, vítězí v anketách a mění kulturní povědomí: deníky Jana Zábrany, básně Ivana Martina Jirouse, Josefa Topola, spisy Václava Havla… Mnoho projektů, na které by u nás jinak asi bylo vždycky „dost času“, si přímo vyvzdoroval – například první spolehlivé spisy Ladislava Klímy, které připravuje s Erikou Abrams, nebo soubor poezie Vratislava Effenbergera. V Šulcově vztahu k textům i k autorům je navíc tolik obětavosti a osobního vkladu, že o něj má člověk až strach.

2. Který počin v oblasti literatury v posledních dvou dekádách považujete za nejzásadnější?

Všechny tři svazky antologie "zapomenutých, opomíjených a opovrhovaných" českých básníků, které uspořádal Ivan Wernisch – Zapadlo slunce za dnem, který nebyl + Píseň o nosu + Quodlibet.

3. Jaký je podle vašeho názoru stav české literatury?

Česká literatura je nenápadně, ale systematicky umořovaný plevel. Viditelně ztrácí síly, vždyť už nemá kde brát, čeho se nadechnout. Posledních dvacet let byla nucena žít z podstaty. A naděje do budoucna žádná.

4. Můžete jmenovat jedno konkrétní dílo, které by sneslo srovnání se zahraničními knihami, za něž jejich autoři dostávají Pulitzerovu a jiné prestižní ceny?

Při takto formulované otázce člověk okamžitě začne podceňovat všechno, co má rád – nic se najednou nezdá dost převratné a světoborné. Takže se zkusím přemoci a jeden tip napsat: prozaická prvotina Emila Hakla Konec světa a jiné povídky.

Přejít na stránku Reflex – Osobnost XX.

25. 7. 2009, 0.35 Dutý monument

Na výstavu Monument transformace do pražské Městské knihovny jsem zašel hlavně kvůli tomu, že tu jsou na jedné ze stěn vystaveny obrazce Zdeňka Koška (v průvodním textu se mylně tvrdí, že těchto obrazců vzniklo na přelomu 80. a 90. let několik desítek – ve skutečnosti šly jejich počty do tisíců). Pro ten pseudoumělecký smog kolem se na ně ovšem nedá soustředit.

Zajímalo by mě, jestli autoři výstavy – Vít Havránek a Zbyněk Baladrán – opravdu sami věří tomu, co se snaží namluvit divákům: že se totiž jejich projektem něco řeší, otevírají se důležitá témata, kladou otázky. Já jsem tam každopádně neviděl nic jiného než otravnou záplavu různých videí, která se ani při nejlepší snaze nedala dokoukat do konce, a přehršel naprosto bezradných textů, ze kterých se nikdo nemůže nic dozvědět. Textů, ve kterých se nemyslí, ale jenom se tápavě vypisují povrchní fráze a efektní slovíčka. Občas se to tváří jako "mentální mapy", občas jako psychologické diagramy, ale většinou je to naprosto neinspirovaná upachtěnost bez sebemenšího konkrétního zážitku. Literární i poznávací hodnota zcela nulová. Tisknout ani studovat by to nikdo nechtěl, ale v galerii se tím dají snadno zaplácat celé stěny.

Připadalo mi to, jako kdyby se studenti nižších ročníků filozofické fakulty rozhodli udělat instalaci ze svých zápisků z přednášek: zmatených, heslovitých, nepozorně odposlouchaných. Takové zápisky nejsou nic víc než příslib toho, že by se jednou mohlo třeba začít něčemu rozumět. Dělat z nich dobrodružství myšlení je přinejmenším trapné.

Tahle výstava prostě jen blafuje, nekažte si jí léto.

20. 7. 2009, 16.46 Místo: Nová Paka

Odpověď na anketní otázku v internetové revui Atempo

Jak vnímáte jako autor region, ve kterém žijete (nebo jste dříve žil)? Do jaké míry ovlivňuje vaši tvorbu?

Tuším, že mě teď Nová Paka sleduje podezřívavým pohledem. Budu zase znovu opakovat, co jsem o ní psal a říkal snad už tisíckrát? K opatrnosti je opravdu důvod, protože to místo má až příliš přitažlivou „image“. Kdekdo se rád pochlubí, že vlastně taky pochází z kraje spiritistů, trocha toho tajemna příjemně okoření životopis a novináři se stoprocentně chytí. Z pojmenování se nebezpečně rychle stávají reklamní slogany.
V každém případě to i u mě byla ozvěna hlasů médií, co mělo vliv na to, že jsem svoje rodiště začal velmi brzo vnímat jako určující vepsání. Už někdy od patnácti či šestnácti let jsem se cítil být do Nové Paky vpletený jako do textu, který přede mnou psali „zapomenutí autoři“ Jan Opolský, Josef Karel Šlejhar nebo Josef Kocourek a ve kterém budou příští autoři pokračovat dál, až i já zmizím mezi zapomenutými. Možná je to jen chiméra, že by se daly vysledovat nějaké takové „strukturní“ spojnice, něco v hloubi vět, motivů a obrazů, čím se prosazuje společné rodiště, ale pro mě se novopacký text za ta léta stal realitou. Až tak, že ho někdy vidím přímo před očima jako rozevřenou knihu. Pozorně pročítám, co do ní po okrajích připisují moji současníci Václav Kahuda, Jiří Červenka, Božena Správcová nebo Petr Fabian, kterým Novopacko různými cestami vstoupilo do života. Existenci textu zdá se předpokládá i Václav Cílek, který nedávno připravil k vydání výbor z poezie Jana Opolského s jasně vysloveným záměrem, že chce tohoto autora vrátit jeho krajině.
Ale pozor, mluvím-li o textu, neznamená to, že do něj nepatří sochy, obrazy, fotografie, hudební nástroje – a lesy, rokle, zbourané domy, průjezdy vlaků nebo komíny továren. Ten text se jen občas ukazuje jako psané slovo. Zásadnější kapitoly v něm ale tvoří třeba nečekané nálezy kmenů araukaritu – „jiskřivce“, zkamenělého stromu z prvohor –, devastace staré lékárny u paty schodiště ke klášternímu chrámu nebo každoroční rojení včel na levém rameni sochy Kováře, jež zdobí Suchardův dům. A když už psané slovo, tak třeba jen to stručné Foto Hák, které po celých čtyřicet let komunistické vlády dokázalo připomínat, kde provozoval svou živnost fotograf František Hák a kde se řemeslu vyučil i jeho mnohem slavnější syn Miroslav, člen Skupiny 42. Firma prodávající ledničky ovšem přehlédla, že je to něco víc než jenom firemní štít, a dala přednost čisté bílé fasádě. Schoval si někdo alespoň ta písmena? Napadá mě, jestli cokoliv, co kdy napíšu, může vynahradit tahle dvě zmizelá slova.

číst celou anketu

4. 7. 2009, 12.58 Ctibor, Ondráček, D. Ž. Bor

Pavel Ctibor píše: „Kéž lidé zůstanou loutkami. Loutky nemohou chytat ryby, to by jejich provázky musely směřovat dolů. Loutky jsou plachetnicemi, jen se svléknout.“

Vít Ondráček píše: „Nekazit lidem radost ze života, ale ani nepodpírat ten olbřímí, nestvůrný úsměv, houpající se gumově nad horizontem.“

D. Ž. Bor píše: „Napříště vyrostou ústa ze dvou koutků: pravý pozdvižený, výsměšný, levý pokleslý žalem: vprostřed se spojí v celistvý úsměv.“

Ty tři knihy se u mě potkaly ve stejném čase a zvláštně se mezi sebou propojují. Pavel Ctibor – Silentbloky (Dybbuk, Praha 2009), Vít Ondráček – Pootočené zrcadlo (Cherm, Praha 2009) a D. Ž. Bor – Plankty (Trigon, Praha 2009).

číst celý text

30. 6. 2009, 18.53 Čtenář Stisku

Anebo Stisk čtenáře? (vždyť užovka býčí – Pituophis catenifer sayi – ze stisků žije…)
Na té fotografii je nejlepší, že je neinscenovaná. Had se prostě jen nechal přistihnout na svém oblíbeném místě – v domácí knihovně. Autorem snímku je Lukáš Hlubuček.

30. 6. 2009, 18.51 Sbírky par a mlh

Na jaře 2007 probíhal na katedře české literatury FF UK cyklus setkání studentů se současnými českými básníky. Z těch setkání byly pořízeny zápisy a zdá se, že budou na podzim letošního roku vydány i knižně. Zde je malá ukázka toho, jak jsem odpovídal studentům v učebně, kam kdysi také sám chodil na literární semináře:

Pozor, mým záměrem není vymýšlet si nová a nová média, kde bych se ještě mohl realizovat! Já bych byl v podstatě velmi rád, kdybych došel k tomu, že by mému textu stačila klasická kniha. Nehledám způsob, jak slovo opustit. Snad se snažím o rozšíření hranic jeho vnímání. Ovšem přiznávám, že ve chvílích malomyslnosti mi útvar básnické sbírky přijde úplně absurdní. Nějakých padesát básní sebraných dohromady a je tu „nejnovější žeň“. Básník se posouvá od sbírky ke sbírce jako šnek od salátu k salátu a každého opravdu strašně zajímá, čím se jeho nová sbírka liší od sbírky předchozí… Není to jen dekor do knihovny? Mně prošly rukama stovky básnických knížek. Jenže už třeba po několika měsících v nich s překvapením čtu neznámé básně, jako bych je viděl poprvé! Pokud vím, Josef Hiršal měl geniální paměť na verše, prý jich znal z hlavy tisíce, ale to já nemám. Pro mě je báseň taková mlha, která se přese mě převalí a zanechá matný dojem, že jsem něčím prošel. Takže nás pár exotů produkuje jednou za pár let sbírku par a mlh. Ty se rychle rozplynou a v hlavě nezůstane nic. Proti tomu třeba text zpívaný, text nějaké písně, vám tady zarecituju celý. Jakmile je slovo spojeno s hudbou, vryje se mi do hlavy tak, že se ho leckdy nemůžu zbavit, ani když chci. Ale báseň, byť je sebekrásnější, neudržím ani jako stopu. Proto mě zajímá spolupráce s grafiky. Proto občas třeba stříhám radiofonické kompozice. Jsou to pokusy, aby se slovo zarylo víc pod kůži. Čili mým záměrem není nějaké vymýšlení pro vymýšlení, že bych si třeba pozval symfonický orchestr, připravil laserovou show a s výsledným Gesamtkunstwerkem skončil ve sportovní hale!

30. 6. 2009, 18.14 Odpověď na anketu Souvislostí

Setkání s kterým rozhlasovým tvůrcem bylo pro vás kromobyčej inspirativní?

Rozhodující pro mě bylo setkání s hudbou, která prolomila vězení "písně" a ukázala, že slovo se může se zvukem propojovat v úplně jiném skupenství. Einstürzende Neubauten, k jejichž nahrávkám jsem se dostal někdy kolem roku 1991, mě naučili poslouchat hučící větráky, řinčící šrot, ale i prudké švihnutí do ticha nebo škrábání tužky po papíře, a ještě to pozoruhodně propojovali s textem, často poskládaným z různých náhodně zaslechnutých útržků, šepotů, vzkazů na telefonním záznamníku, rytmizovaných slabik nebo babylonských změtenin.
Velký podíl na "radiofonickém"rozměru jejich skladeb měl bezpochyby FM Einheit, který pokračoval tímto směrem ve svých vlastních projektech a kompozicích nahraných ve spolupráci s Adreasem Ammerem, jako bylo například Radio Inferno podle Dantova Pekla. V českém rozhlase mě stěží mohlo něco takhle upoutat, protože u nás je zakázáno takzvaně "znásilňovat text", a to dokonce i když po tom ten text přímo volá. Je pravda, že díky producentské aktivitě Michala Rataje se teď tu a tam v pátek po půlnoci začíná něco dít, ale i tak od sebe zatím ještě zůstávají dost odděleny experimenty v oblasti zvukových struktur a v oblasti mluveného slova. Nesetkal jsem se alespoň s tím, že by někdo s českým textem nakládal tak vynalézavě, mnohotvárně a přitom "rockově", jako to ve svých nahrávkách dělají skladatelé Heiner Goebbels (Die Befreiung des Prometheus, Verkommenes Ufer, …ou bien le debarquement desastré) nebo Georges Aperghis (Avis de tempête). Jim v tuto chvíli určitě vděčím za největší inspiraci.

Číst celou anketu, kterou pro téma "rádiová umění" v Souvislostech č. 1/2009 připravil Petr Šrámek.
O zmíněných producentských aktivitách Michala Rataje více na portálu Radiocustica.

11. 4. 2009, 13.01 Obraz, který mě rozesmál

Přišel s ním malíř Jiří Pikous – a jmenuje se Výletník (2003, kombinovaná technika).
Vlastně mě už dlouho nic tak nerozesmálo. Naposledy Asterix na Korsice.

19. 2. 2009, 15.17 Blogová esoterika

Aneb "přečetli jsme za Vás":

Když jsme byli decentními fašisty // Typlt se rozhodně narodil v Nové Pace! // Intuitivní nápad vyšel a všichni se dobře bavili // Balaštík, šéf Hosta, dříve skinhead // Zemře Šiktanc včas? // Typlt a mnoho zábavy // Typltovo "waiders lže jako když právo tiskne" // Tak dlouho chtěl odhalit Bakič pravdu o Tomáši Hráchovi, až se mi to podařilo // Vynikající účast malého Čtenáře a "vždyť jsem to už mikroblognul!"// vedle sedící právě se rozcházející pár a výroky o růžových brýlích, brečící chlapec, zato žádné výtky ohledně sexu // Typlt a Terezka aneb příběhy co teprve budou dohrány // představit Antonína Troupa Martinu Machovcovi // Zdeněk Pinc sedící, spící

Převzato z Waidersova blogu, příspěvek ze 4. února 2009, nazvaný Vlastně jsem byl zas šašek, nevycválaný mladík se spoustu řečí, co ani bombu v tašce nemá: popravdě, zajímalo by mě, jak si tohle může přebrat někdo, kdo s námi nebyl 3. února večer v dejvické kavárně Potrvá. Usuzoval bych na nějaké spiknutí. Nebo výroční sraz pěstitelů kapusty. Něco málo víc možná napoví příspěvek téhož Waiderse po Ursonate. Možná.

A to je tu ještě blog Malého čtenáře! A dokonce i jeho mikroblog neboli twitter!!!
(Alespoň to se vysvětluje. To "mikroblognul"… A to "právo" mělo být "Rudé právo".)

29. 12. 2008, 0.54 Kniha roku 2008

Výroční ankety upřímně nemám rád, ale letos si o to tři knihy přímo řekly. Zveřejňuji svou anketní odpověď, která vyšla dnes (18. 12.) v Lidových novinách, spolu s dodatkem "mimo soutěž", bohužel vyškrtnutým.

Tipy na Knihu roku 2008

1. Vladimír Kokolia: Slovník Grafiky 2 (Akademie výtvarných umění): Kokolia umí několika přesnými větami člověku způsobit „vyšinutí z běžné vazby“ a od základu změnit pohled na věc.
2. Bohumil Doležal: Netrpěná literatura (Torst): Česká poezie se snad nikdy nesetkala s nemilosrdnějším kritickým hlasem. Aktuální je i vynikající doslov editora Petra Šrámka.
3. Jakub Řehák: Světla mezi prkny (Fra): Poutavá a přiléhavá poezie, která tříbí pozornost.
A mimo soutěž ještě třísvazkový soubor současných pověstí Černá sanitka (Plot). V televizi je to otrava, ale předloha od folkloristy Petra Janečka se pro mě stala nejnapínavější letošní četbou.

Za zmínku stojí, že dvěma hlasy (Miloše Urbana a Tomáše Weisse) byla v anketě oceněna sbírka Psice od Hany Fouskové.
Více na stránkách Lidových novin.

18. 12. 2008, 13.52 Večery ve Fra

Pražská literární kavárna Fra oslavuje v těchto dnech šesté výročí svého vzniku. Posílám jim následujícím textem malou gratulaci (ilustrační foto pořídil Martin Vlček).

Večery ve Fra

V kavárně Fra se čte nablízko. Slova míří k sousedním stolům, takže autor se potýká s nepřirozeností své role. Za koho tu je? Jakým právem přiměl všechny okolo, aby ztichli a sledovali ho?

Nakonec přijde potlesk, který jako by snímal všechny viny: potleskem se obvykle uzavírají divadelní představení, takže autor může udělat tečku za svým výstupem, přestat hrát sám sebe a vrátit se ke stolu, kde původně seděl, jako by se nic nestalo. Zábava je brzy v plném proudu.

To předtím, zdá se, byla jen jakási podívaná. Divná podívaná, při které měla velká část přítomných sklopenou hlavu a oči zabodnuté do země. Z výrazů se nedalo rozpoznat skoro nic. Pouze jakési soustředění. Nemělo by se to tedy brát spíš za veřejný poslech?

číst celý text

23. 10. 2008, 9.40 Měla psát jinak

Člověka, který nemá soudnost, je nejlepší sledovat jako komickou figuru. Propadá se to sice na úroveň studentského humoru, kdy se tajně dělají čárky, kolikrát se potrhlý profesor zase zapomněl a převyprávěl tisíckrát slyšenou historku, ale někdy jiný způsob psychické sebeobrany prostě nezbývá.

Stačí jen konstatovat: Jiří Trávníček se opět vrátil na stránky Hostu se svými zápisky o románu. A opět s pocitem, že se nám málo navtloukal do hlavy tu svou jedinou pravdu, kterou o románu hlásá. Hned v prvním pokračování jsme se samozřejmě dočkali nového upřesnění, v čem spočíval osudný omyl Joyceova Odyssea. Stranou zatím zůstává Robert Musil, proti kterému Trávníček jeden čas vděčně sbíral střelivo jakéhokoliv druhu, i kdyby to byly výroky Musilova zubaře. A copak asi nečekaného zase přijde o Proustovi?

Zdá se ovšem, že statistiku si budeme moci začít vést i na poli české literatury, neboť Trávníček pro nás konečně vyhmátl vhodný příklad domácího škůdce. Už v minulém čísle Hosta jen tak jakoby na okraj poznamenal, že „psát ve stylu šedesátých let (například jako Věra Linhartová), je dnes možná větší „zpátečnictví“, než psát ve stylu Karla Poláčka“. Číslo nejnovější pak už přináší celý odstavec, ve kterém se o Věře Linhartové dozvíme, že její prózy jsou snad omluvitelné literárně rozkladnou atmosférou šesté dekády, ale jinak že je autorčin postoj – „dáma promine“ – arogantní a že si měla počkat do chvíle, než ke svému exkluzivnímu prozaickému psaní „nalezne vypravěčsko-příběhový klíč“. Konec parafráze, která bohužel není ani v nejmenším přehnaná. Stačí už jen domyslet, kam taková logika neodvratně směřuje: občanskou povinností autora, který se žádného „vypravěčsko-příběhového klíče“ zatím nedočkal nebo ve své pošetilosti snad dokonce ani dočkat nechtěl, by mělo být mlčení.

číst celý text

K tomuto příspěvku byly přidány tři komentáře v rubrice Vzkazy (Parus, Karolína Jirkalová, Waiders). Tiskem vyšlo ve Tvaru č. 20/2008, odpověď Jiřího Trávníčka ve Tvaru č. 21/2008. Zůstane z mé strany už bez další odezvy. Nevím, proč bych panu profesorovi dával příležitost k novému replikování jeho nudných názorů, ve kterých žádný vývoj už zjevně není možný.

Související stránky: Věra Linhartová – Tvar – Host.

13. 9. 2008, 22.37 Až téměř s levným efektem

Několikrát se mi na ten dopis v posledních měsících vybavil, ale hledat jsem ho nešel. Až se mi teď sám připletl do ruky, když jsem se pustil do starých papírů za úplně jinou vzpomínkou.
„Vážený soudruhu, děkujeme za příspěvky, které jste zaslal k posouzení. K otištění je bohužel nevyužijeme. Námět povídky je sice zajímavý, špatný není ani způsob zpracování – vše ale v konečné podobě vyznívá velmi nepravděpodobně, až téměř s levným efektem.“
Datum 14. 8. 1986, podepsán vedoucí magazínu a kultury východočeského krajského týdeníku Pochodeň. Viditelně netušil, že „váženému soudruhovi“, jehož povídku odmítl, bylo v té době třináct.
Slátanina to musela být vskutku příšerná. Doteď mi z ní zůstal pocit něčeho až perverzního, a s tím spojená trapnost, při čem jsem se to v těch třinácti nechal přistihnout. Jak jsem mohl vymyslet a dokonce někam nabízet takový příběh? Copak by nějaký otec z neznámých důvodů držel několik let v temném sklepě svého vlastního syna, bránil mu vstupu na denní světlo a úspěšně tajil všem sousedům jeho existenci?
Skutečnost se ovšem nestydí brát nám i poslední zbytky soudnosti. „Velmi nepravděpodobně, až téměř s levným efektem“. Po případech Kampuschová a Fritzl by si dnes asi rakouská policie podobný literární výtvor zajela pro jistotu přešetřit.

17. 8. 2008, 14.43 Jiří Červenka – Uvidět Znojmo

(tip na knížku)

Jiří Červenka byl první básník, kterého jsem v životě potkal. Zjevil se mi ovšem incognito, maskován za kastelána. Jako student gymnázia jsem u něj dvakrát o prázdninách průvodcoval na hradě Pecka. O pauzách Červenka s potutelným úsměvem poslouchal moje fantazírování o umění a literatuře, sem tam utrousil nějakou lehce ironickou poznámku, pak se zavřel do kanceláře a bylo slyšet jen klapající psací stroj. Léta 1989–1990. Měl důvod nikomu se nesvěřovat, co tam vlastně píše.
Sbírka Uvidět Znojmo, která Červenkovi letos vyšla v nakladatelství Opus, mimo jiné obsahuje i zápisky a básně z Pecky. Dotýká se ale i mnoha dalších míst a krajin, hospod a nádraží, aby nakonec jako ke svému cíli došla k „titulnímu“ Znojmu. V krátké ukázce, kterou jsem z knížky vybral, se ovšem přidržím těch výhledů do podhůří, při kterých jsme se tenkrát několik měsíců setkávali:

17. března
Dar hradu. Doupě, nebo past? Zvlněná pole. Valy. Zvičina. Milá Staňkova. Promarněn? Ztracen? Nedat se zmást. Jedno se končí, druhé začíná. Kdysi a kdesi. Domov? Nebo jen zdání domova? Tajemné lesy. Červená hlína. Nic už se tady nezmění. A nikdo si na nic nevzpomíná.

Přejít na stránky: nakladatelství Opus – hrad Pecka – básně Jiřího Červenky na internetu

1. 8. 2008, 14.51 Černá sanitka

Na jaře jsem doslova zhltal dva díly Černé sanitky – knížky o „zaručných zprávách“, fámách a moderních legendách, kterou sepsal folklorista Petr Janeček. U takových knížek se člověk musí ptát, jak to, že nevznikly už dávno. Vždyť ty poklady doslova ležely na ulici… Každý z nás se s tím znovu a znovu setkává. S pobavením jsem tu narazil na desítky příběhů, kterým jsem věřil a dokonce je jako skutečné události vyprávěl dál. Naskakovaly mi spousty asociací a souvislostí, překvapujících vzpomínek. A možná přibudou další, až v září vydá Petr Janeček třetí díl této sbírky.
Vůbec nejzajímavější jsou pro mě příběhy, které plíživě, ale jistě opřádají okolí těch úplně nejnovějších míst na mapě: hypermarketů, čínských restaurací a kebabů (vždyť už i v Pražské ulici v Liberci, už i v Moskevské ulici v Liberci se prý stalo, že…). A pak jsou tu fámy „pro pamětníky“, zakázané senzace šířené ústním podáním za vlády komunistů. Živě jsem je vnímal jako dítě a dodnes pro mě mají jedinečné kouzlo. Podělím se alespoň o tři z nich, které jsem „pod vlivem“ knížky Petra Janečka vyštrachal v paměti:

Prachovské skály
Na dětském táboře v roce 1980 nám v noci před usnutím jeden z kluků barvitě líčil, že jsou Prachovské skály skrznaskrz provrtané tajnou sítí chodeb, vojenských základen a radarů. V dutinách skal prý čekají na odpálení připravené ruské rakety s jadernými hlavicemi.

Ostřelovač
Ze školních let jsem si vybavil jednu typickou městskou fámu, která hýbala celou Novou Pakou, i když dnes si na to už sotva kdo vzpomene. Říkalo se, kdesi ve městě má svoji pozorovatelnu ostřelovač, který si zcela náhodně vybírá lidi a střílí po nich. Děti, ženské na zahradě… V jednu dobu nás i učitelé varovali, abychom šli ze školy nejkratší cestou domů a nikde se moc neukazovali. Ten ostřelovač byl snad uprchlý trestanec, nebo záškodník ze západu. Pak se o všem přestalo mluvit a zpětně se mi nepodařilo zjistit, jestli ta věc měla nějaké racionální jádro.

Stříhači v Hradci
Jako dlouhovlasého příznivce metalu dost vyděsilo na konci osmdesátých let vyprávění mého kamaráda. Zcela vážně mi tvrdil, že v Hradci Králové s tichou tolerancí policie působí skupinka mladíků, která na ulicích odchytává každého, komu jen trochu přerůstají vlasy, a násilím ho ostříhá. Prý to byli militantní „ochránci pořádku“, něco jako zdivočelí svazáci, které jsem si představoval v košilích a tesilových kalhotách. Vznik téhle fámy možná souvisí i s tím, že podle vzpomínek pamětníků Hradec a východní Čechy vůbec patřily k nejtvrdším svazáckým baštám, kde třeba rockové koncerty rychle končívaly zákazem činnosti pro celou kapelu. V 90. letech by se tahle pověst asi spíš přetransformovala na spor mezi skinheady a anarchisty, ale už jsem se s ní nesetkal.

Číst další moderní legendy na stránkách Černé sanitky.

10. 7. 2008, 16.18 Jak se má

Dnes vyšel v Reflexu (28/08) – na str. 56, věnované výtvarnému umění – krátký "profesní" rozhovůrek v rubrice Jak se má.
A jak se tedy mám?
V těchto dnech se musím pomalu loučit s opravdu mimořádnou výstavou – retrospektivou fotografa Viktora Koláře, kterou jsme uspořádali v nově založené liberecké Galerii U Rytíře. Kdekdo nám říká, že jsme si pro začátek nasadili laťku hodně vysoko. Po koncentrované úvodní výstavě experimentálních fotografických „krajin“ Karla Doška nyní Viktor Kolář ukázal, jak i v té nejobyčejnější každodennosti lidé hrají úplně jinou hru, než si sami myslí.

Co vás nejvíce zaujalo ve vašem oboru?
Moji dlouholetou slabost pro art brut nasytila v dubnu cesta do sbírek v Heidelbergu a Lausanne, určitě to byl nejsilnější zážitek z oboru, jaký jsem za poslední roky měl. Nakoplo mě to i k nové práci s literární a výtvarnou tvorbou „outsiderky“ Hany Fouskové ze Světlé pod Ještědem, jejíž třetí básnická knížka Psice je teď už v korekturách.

Máte i nějaký výraznější mimoumělecký zážitek?
Překvapilo mě, jak rychle vyrazila nová ratolest na malém stromku jinanu dvoulaločného, který jsem si před pár týdny zasadil za plotem v Nové Pace. Doufám, že si někdy budu číst v jeho stínu.

Rubriku Jak se má připravuje Petr Volf. Fotografie: Viktor Kolář, Ostrava 1968.
Přejít: stránky Reflexu – Viktor Kolář – galerie art brut v Lausanne – Hana Fousková

29. 5. 2008, 20.36 Důvody ke stávce přetrvávají

Ve dnech 25.–29. května jsem nechal svoje webové stránky "stávkovat" na podporu Kulturních dnů neklidu, které vyvolala protikulturní politika hlavního města Prahy. Jde ale o víc: o vztah celé české společnosti k vlastní kultuře. Myslím, že je zcela otřesný. Jako tvůrčí člověk se v této zemi opravdu necítím dobře.

Samozřejmě se mě osobně dotýká skutečnost, že nedovzdělaní, kulturou nedotčení politici pražské ODS s povýšeným bolševickým úsměvem na tváři hodlají zlikvidovat právě ta divadla, do kterých rád chodím právě proto, že svou tvorbu nechápou jako pouhý "zábavní průmysl" – Divadlo Na zábradlí, Divadlo v Dlouhé, Divadlo Archa, Divadlo Alfred ve dvoře a další.
Postoje mocných k umění už opravdu začínají připomínat dobu před listopadem 1989. Rozhodujícím měřítkem má být opět masovost, jakákoliv menšinová tvorba se opět dostává do podezření, že jde jen o ukájení nějakých výlučných choutek. Devastace pražské divadelní scény je ale pouze nejviditelnějším projevem vztahu, který tento režim ke kultuře má.

Nejsem sám, kdo už přestává vidět jakékoliv východisko. Kdekoliv člověk ještě mohl brát sílu, setkává se teď už jenom s únavou, uštvaností a marností, protože z tvůrčích lidí si už jen málokdo může dovolit dělat to, co by měl. Buď bojuje o základní přežití a nesmyslně na to vydává poslední zbytky své energie, nebo už všechno vzdal a prodává se v komerci a reklamě.

Stojí za připomenutí, že listopad 1989 se z velké části odehrál na divadelních scénách. Letos to bude devatenáct let. A je to smutná bilance: jestli se něčemu otevřely dveře dokořán, tak především bezostyšné zlodějině. Chytráci, kteří v tom umějí chodit, si z celé země udělali podivnou tombolu, ze které si domů jakoby náhodou odnášejí hlavní ceny. Kultura si ale vytáhla špatný los. Její někdejší revoluční angažmá se jí pouze vymstilo: dostala sice svobodu projevu, ale k tomu takzvané tržní podmínky. A ty patří v evropském měřítku téměř jistě k těm nejhorším – stačí vzpomenout na to ubohé půlprocento určené na kulturu ze státního rozpočtu, na daňový systém naprosto odrazující možné sponzory a mecenáše, na chatrnou strukturu nadací a grantů, na zatížení knih vysokou daní z přidané hodnoty atd. A přitom je nám pořád vtloukán do hlavy ten nový marxismus-leninismus, že bychom si na sebe měli vydělat.

Aparátčíkům na pražském magistrátu je asi v tuto chvíli už jasné, že s těmi divadly poněkud přestřelili. Zbytečně upoutali přílišnou pozornost na něco, co se jim jinak daří celkem bez potíží prosazovat pomalu a v skrytosti. Příště budou jistě opatrnější a z
volí méně nápadnou cestu.
A tak těžko říct, jestli se kulturní dny neklidu nezastaví jen na pražské divadelní kauze a dokážou přerůst v to, čím by měly být: v soustředěný protest proti celkové mizérii, ve které je česká kultura nucena přežívat už skoro dvě desetiletí.
číst výzvu ke Dnům neklidu – kdo podpořil Dny neklidu – jak proběhly Dny neklidu

23. 3. 2008, 0.30 Sykne a utne

Na obrázku je grafický záznam zvukových vln při vyslovení slova "stisk". Vybral jsem jen jednu z asi čtyřiceti variant, které jsem si nahrál.
Je to podle mě asi nejvýstižnější odpověď všem, kdo se ptají, proč se moje poslední knížka jmenuje právě Stisk.
Jako vysvětlení by měl totiž úplně stačit ten pocit na jazyku, jak to sykne a utne. Čím kratší, tím lepší. V tom zvuk přesně odpovídá významu slova: stisku vypínače nebo spoušti, stisku čelistí.

Odpovídám v těchto dnech na otázky Lukáše Jiřičky, který se mnou připravuje rozhovor pro týdeník A2, a točíme se vlastně pořád kolem toho vstupního rozcestí: kde kdo chce stisk, tam ho má mít:
"Není snad stiskem početí, kdy tě něco najednou nevratně vtlačí do tvého těla? Stáváš se zajatcem, který neunikne. A proti tomu ten poslední stisk na konci, kterým se to všechno vypne. A všechny ty větší a menší stisky mezi tím. Třeba první stisk ruky s neznámým člověkem, o kterém ještě netušíš, jak zásadně ti změní život. V posledních týdnech před odevzdáním textu jsem si v duchu pořád dokola opakoval třeba stisk a setkat se a začínal jsem věřit, že je to vlastně jedno jediné slovo."

Soukromě jsem si stisk definoval jako soustředěný tlak ze dvou stran. V tom se liší třeba od sevření nebo obemknutí.
Na stránkách jednoho sportovního obchodu jsem objevil cvičení pro pevný stisk ruky:
"Síla stisku vychází ze zápěstí a předloktí. S více než dvěma tucty kostí, stejným počtem vazů a kloubů v každé ruce už na svaly moc místa nezbývá. Posilováním zápěstí a předloktí podpoříte a znásobíte sílu své ruky mnohem více, než kdybyste se zaměřili jen na ruku samotnou."
I grafik Jan Čumlivski vyšel při návrhu obálky Stisku ze základní představy knížky mimoděk tisknuté v rukách, takže pak na určitém místě zůstává viditelný otisk prstů… Daktylogram se v různých zvětšeních promítl i dovnitř svazku.
Když jsem se pro zajímavost podíval do Českého národního korpusu, zjistil jsem, že nejvíc výskytů slova stisk se opravdu týká stisku ruky – a to včetně stisku sovětské "energetické ruky". Objeví se ale i stisk akupresurní nebo stisk spoušti. A také "tři paměti na jeden stisk a deset pamětí na dvě stisknutí".
Narazí-li někdo na další zajímavá spojení nebo definice, budu vděčný za upozornění.

13. 2. 2008, 16.45 Protržené spaní

Dnes těsně před probuzením se mi zdálo o koncertu rockové kapely, která do jedné skladby místo sóla pustila zvukový záznam rezonance krystalu. Znělo to jako silný, ale proměnlivý hukot se zvláštním přepětím, jaké člověk slyší, když má hlavu jako střep.
Dal jsem se pak do řeči shodou okolností právě s tím muzikantem, který záznam pořídil – načerno v továrně, kde pracuje, pomocí čtyř mikrosnímačů, které nějak vpravil přímo do krystalické struktury. Zrovna když jsem se ho ptal, jestli tenhle svůj patent už někde oficiálně zveřejnil, protrhlo se mi spaní. Chtěl jsem mu původně navrhnout, že kdyby proti tomu nic neměl, mohl bych o jejich experimentu napsat něco na svoje webové stránky. Ale vyřešilo se to dřív, než jsem o tom začal.

2. 2. 2008, 21.50 Pecka Krytis

„A tak jednou nadejde i to poslední odpoledne v roce, kdy před dvacítkou lidí shromážděných v syrovém podzemí černé kuchyně středověkého hradu odehraje se Camusův Pád, ale pro jistotu celý litevsky, aby se nikdo ani nepokoušel porozumět jednotlivým slovům, která v tom odlehlém koutě severovýchodních Čech budou stejně znít jen jako tajemná zaklínadla. V onom příběhu bude vystupovat jeden jediný herec a všichni budou pozorovat, jak se mu dech hned před ústy sráží v páru. Až z dalekého Vilniusu ho cesta přivede k tomuto krbu, ve kterém bude praskat oheň jakoby už jen na znamení toho, že mrazu a tmě se nedá vzdorovat. Rok skončí za několik hodin.“
Představuji si, že třeba i takhle by to mohlo znít v nějaké fantastické povídce, podané třeba z pohledu latinskoamerických autorů, pro které rozdíl mezi Pobaltím a Podkrkonoším může mít asi už jen hodnotu čistě kombinatorické hříčky.
Ale i když to vypadá jen jako stylistické cvičení, k onomu divadelnímu představení opravdu došlo. Na samém pomezí pravděpodobnosti, v řádu statistické chyby, ovšem je řada svědků, že vzdor televizním programům i takový Silvestr se u nás odehrál: Věra Kociánová, nynější kastelánka hradu Pecka, sezvala 31. prosince 2007 své přátele na malý festival litevské kultury. Herec Ramunas Abukevičius (na snímku), který ve Vilniusu už několik let provozuje svoje vlastní bytové divadlo, tu opravdu dokázal víc než hodinu udržet pozornost svou dramatizací románu Alberta Camuse Pád (litevsky Krytis), a režisérka Inesa Kurklietyte pak osobně uvedla promítání svého polodokumentárního filmu Vraní jezero (Varnu ežeras). Byla to pravděpodobně jeho česká premiéra… Diváci se tísnili na dlouhých dřevěných lavicích a zahřívali se svařeným vínem. Na nepohodlí nikdo nereptal.
Měl jsem příležitost chvíli si s Ramunasem Abukevičiusem promluvit. Bytové divadlo začal původně dělat víceméně z profesionálního vzdoru, ale brzy začal vnímat, že zvláštní okolnosti divadelního představení vytvářejí i zvláštní prožitek. Vztah mezi hercem a divákem se mění. Prohlubuje se, takže snese i mnohem větší zátěž. To musím potvrdit. Podmínky, za kterých na Pecce proběhlo představení Krytis, by nejspíš většina herců i diváků brala jako trest. Byly opravdu drsné. Ale čím to, že pokud Věra Kociánová ještě někdy uspořádá podobné odpoledne, nejsem určitě sám, kdo tam bude chtít zase klepat kosu a nerozumět slovu?

"Taip, mes nebematom rytmečio šviesos, praradom šventą sielos tyrumą, kuris pats sau atleistų kaltes. Juk mes visi tokie panašūs - kalbam nesustodami, į nieką nesikreipdami, visuomet susiduriam su tais pačiais klausimais, nors atsakymus į juos žinom iš anksto. Papasakokite, prašau jūsų, kas jums nutiko “vieną vakarą ant tilto”. Kaip jums pavyko niekados nerizikuoti savo gyvybe? Patys ištarkite žodžius, kurie jau daugelį metų be perstojo skamba naktimis mano ausyse ir kuriuos pagaliau ištarsiu jūsų lūpomis." (Albert Camus)

(přejít na stránky: hrad Pecka / Ramunas Abukevičius / Inesa Kurklietyte)

2. 2. 2008, 21.28 K jednomu špatnému vtipu

Když jsem ještě studoval českou literaturu na pražské filozofické fakultě a potřeboval jsem se vypovídat z nějakých svých teoretických zmatků, šel jsem s tím obvykle za Jiřím Brabcem. Rozvrh jsem si mnoho let organizoval tak, abych nepřišel o žádnou z jeho přednášek. Dodnes si je připomínám, vracejí se mi některé poznámky na okraj, ale i výstupy, které bych neváhal označit za herecké. Neměl jsem také nejmenší pochybnost, když jsem si měl zvolit odborného vedoucího pro svou diplomovou práci o českém surrealismu – Jiří Brabec jako někdejší přítel a spolupracovník Vratislava Effenbergera, editor básní Zbyňka Havlíčka, člen redakční rady Analogonu a snad jediný historik české literatury, kterého je ochotná respektovat i současná Surrealistická skupina, mi zaručoval tu nejbezpečnější kontrolu nad všemi úlety, kterých bych se při psaní mohl dopustit.
Proto nedokážu jenom tak přejít žvásty, s nimiž tu a tam vyleze někdo, kdo se očividně potřebuje Jiřímu Brabcovi za něco pomstít. Prý za sebou nemá odborné dílo, ale hlavně prý nemá v současné literární kritice a historii žádné žáky ani následovníky, dočetl jsem se o svém učiteli v posledních dnech roku 2007. Autor tohoto tvrzení a internetová stránka, která mu dovolila něco takového pustit do světa, si rozhodně nezaslouží popularizaci, proto o nich budu mlčet, ale věc sama si zaslouží uvedení na pravou míru. Chci poděkovat Jiřímu Flajšmanovi, že se už 9. ledna 2008 na stránkách kulturního týdeníku A2 skvěle formulovaným textem postavil na obranu Jiřího Brabce a uvedl více než výmluvný seznam jeho žáků z FF UK i odjinud, s nimiž se lze setkat na současné literární scéně. Těší mě, že jsem jmenován mezi nimi, protože sám bych si asi netroufal veřejně se označit za Brabcova žáka: vnímám to totiž jako čestný titul, který si nelze osobovat jen tak.
(V novém čísle A2 přibyla ještě poznámka od Petra A. Bílka, který Jiřího Flajšmana podpořil a správně připomněl, že "podnět, vliv a dopad někoho se v myšlení o literatuře neprojevuje jen deklarativním souhlasným citováním, ale i volbou jiných cest či řešení, než které volil dotyčný badatel".)
Když už někdo přijde s ubohým pokusem o vtip „kde ti všichni žáci jsou“, pak zkrátka nezbývá než se ozvat: TADY!

(jiný text o Jiřím Brabcovi – Příklad jednoho inkvizitora)

3. 12. 2007, 16.59 Umíráme s Tescem

Slovní hříčka ze zápisků básníka D. Ž. Bora dostává teď v Liberci nový rozměr. Firma Tesco velkými nápisy ubezpečuje, že provoz supermarketu zůstane nepřerušen, a z fasády zatím stavební firmy rychlým tempem servávají ty ohromné, temně prorezlé ocelové pláty, díky kterým budova obchodního domu dokázala působit tak uzavřeně a neproniknutelně. Tak zvláštně neobchodně, netržně, jako by ve skutečnosti měla zcela jiný, tajný účel, než jaký jí byl navenek přisouzen. Hodlám absurdně chválit právě to, co bývá Masákovu a Hubáčkovu projektu obvykle vytýkáno: stojí v centru města jako kosmická stanice opevněná proti nepřízni okolního prostředí, místo výkladů a oken má jen pozorovatelny, ne-li střílny, neprojevuje nejmenší ochotu někomu se zalíbit, odrazuje svou hmotou a mate nepřehledností.
To všechno budu muset co nevidět přepsat do minulého času. Liberec se bez zdráhání vzdává stavby, která nemá nikde přímou obdobu. Firma Tesco se zjevně těší na nové prostory, kde se jí bude líp vydělávat. Občané se zjevně těší na doširoka rozevřenou náruč nového obchodně-zábavního centra. A ocelové plochy se den ze dne zmenšují.
Nejradši bych poslední dny této architektury podtrhl nějakým velkým koncertem industriálních kapel nebo pohybovou performancí, ale se svými silami se tady zmůžu už nanejvýš na smutný pohled z okna tramvaje, literární povzdech na webových stránkách… a památeční snímky. Když za mnou do Liberce přijela fotografka Renata Štěpařová, vzal jsem ji právě sem. Uplynul zhruba měsíc a už by tu mnohé ze svých záběrů nemohla pořídit. Zkáza postupuje.

10. 11. 2007, 11.54 Co bych přál české literatuře do roku 2008

Jistý Kopáč napsal v jistém literárním portálu, na který se ani nesluší odkazovat přímým přepojením, komentář k letošní Ortenově ceně. Tón je už sám o sobě nehorázný. Jak jinak.
Ale k tomu si ještě mnozí velmi dobře vzpomínáme, jak jistý Kopáč celá léta seděl skoro ve všech komisích grantů i soutěží a jak tam nepokrytě prosazoval knihy, které zrovna vydali jeho kamarádi, obvykle i s nezbytným "doslovem" od onoho sebe-jistého Kopáče, nebo alespoň s doložkou, že knihu připravil jako "editor".
Byla to pro českou literaturu léta, která bych se nebál přirovnat k morové ráně.
Teď, když už v tolika komisích (a redakcích) nesedí, protože ho už kdekdo prokoukl, píše články, ve kterých vztekle vyjmenovává jednoho po druhém, kdo v které komisi zrovna sedí, a snaží se prokázat buď jeho nekompetentnost, nebo podujatost.
"Argumenty" nechci vyvracet. Za povšimnutí totiž stojí právě jen ta drzost, že někdo, kdo proslul lobbováním doslova za každou cenu, chce teď letošní Ceně Jiřího Ortena něco vyčítat.
A tak se musím vrátit ke své předloňské odpovědi na anketu Literárních novin a celou ji tady přetisknout, protože v plné míře platí i na rok 2008.
CETERUM AUTEM CENSEO KOPÁČEM DELENDAM ESSE!

Co byste přáli české literatuře v roce 2006?
Jaromír Typlt: Původně jsem chtěl české literatuře popřát, aby v příštím roce zanikly alespoň tři nebo čtyři literární časopisy, a tím se už konečně prolomil stav přesycenosti a nekomunikace, který je v ní zakonzervován už od konce devadesátých let. Menší počet periodik by v každém případě nutil k většímu soustředění – u autorů, redaktorů i u čtenářů. Teď pravá ruka neví, co dělá levá, marnotratně se plýtvá energií, volná plocha stránek se často plní za každou cenu a čtenář, který se v tom nedokáže vyznat, si nakonec radši koupí záživnější čtivo. Kolik let to ještě může takhle trvat? Ale hned jsem si uvědomil, že bych měl české literatuře přát ještě jinou zásadní úlevu: aby z ní nenávratně zmizel Radim Kopáč, a to s celou tou podivnou partou, která se kolem něj spřáhla. A aby to s ním po zásluze skončilo tak, že už by od něj pes kůrku nevzal, protože málokomu se podařilo zavést do tuzemského literárního provozu tolik nesoudnosti a nestoudnosti zároveň! Nebo by ho přinejmenším mohla osvítit myšlenka, že existuje lecjaký byznys, kde by mu jeho protřelost vynášela mnohem víc. To by mu ovšem nejdřív museli úředníci z Ministerstva kultury přestat dělat skvělou živnost z literárních komisí, propagačních tiskovin a internetových stránek. Zklame nás v tomhle i další rok?
Literární noviny 30. 12. 2005 online

20. 10. 2007, 15.18 Kšeft s Klímou: Nekupujte!!!

Nečekal bych, že se mi někdy zasteskne po těch časech, kdy se z vyšší moci dalo zasáhnout proti nějaké knížce, stáhnout ji ze všech knihkupectví, zabavit celý náklad a poslat ho do stoupy, aby nenávratně zmizel ze světa. Ale těžko si představit jiný způsob nápravy u takové ediční nehoráznosti, jakou je letošní vydání Velkého románu Ladislava Klímy v nakladatelství KMa-Levné knihy. A zároveň s důslednou likvidací knihy by měl také být pěkně postaru nějakým tím okamžitým vyhazovem a zákazem činnosti postižen její odpovědný redaktor – v tiráži čteme jméno Jana Furthimwalda –, padnout by měly hlavy jeho přímých nadřízených a nejspíš i šéfa celého nakladatelství. A po klímovsku, se vzpomínkou na „příšerný konec Fabiův“, bych je snad nechal ještě v příštích životech prožít ta nejtrapnější myslitelná ponížení, protože jsou odpovědní za to, že vědomě znehodnotili literární pověst Ladislava Klímy vydáním paskvilu, který by v žádném případě neměl být podepsán jeho jménem.
číst celý text
poslechnout si MP3 v Mozaice ČRo3 Vltava (i ke stažení)
Autorem kresby je Boris Jirků, 1993.

14. 4. 2007, 12.23 Výtka

Krátce po uveřejnění několika řádků o "unuděné a ufňukané poezii" mi napsal básník Milan Děžinský do vzkazů:
"To je dost snadné říci, že se píše unuděná a ufňukaná poezie. Dělá to kdekdo, já radši, když se hledá ta, která tuto definici – aspoň podle mého vkusu – nenaplňuje." (www.dezinsky.bloguje.cz)
S tím samozřejmě souhlasím, a budu se napříště brzdit, abych dával takový průchod svému mrzoutství. Pokud bych ho měl splatit uvedením aspoň jediného jména, které mi přináší opakovanou čtenářskou radost, pak je to Božena Správcová. Její knížky (včetně těch obecně spíš pomlouvaných, jako je Výmluva) energii neberou, ale dávají, a tím se pro mě výrazně odlišují od toho, co se dnes tiskne a velebí.

12. 4. 2007, 14.32 Zemřel Egon Bondy

Zůstává mi záhadou
jak mohou mladí básníci v roce 1989
psát pseudosymbolistickou pseudosurrealistickou
v každém případě ale unuděnou ufňukanou lyriku
Zmizel v téhle zemi všechen talent?

Je to skoro přesně deset let, co jsem si tyhle verše Egona Bondyho vypsal z jeho sbírky Dvě léta. Teď, když zemřel (9. dubna 2007 v Bratislavě), se k nim znovu vracím. Ta pseudosymbolistická pseudosurrealistická poezie, která ho v roce 1989 tak otrávila, mohla být docela klidně i moje. Ale kdo ví, co se mu to tenkrát doopravdy dostalo do ruky. Pocit otrávenosti s ním ale dnes naprosto sdílím. Nevím, jestli je současná česká lyrika pořád ještě pseudosymbolistická a pseudosurrealistická, ale unuděná a ufňukaná je určitě víc než ta v roce 1989.

Bondy s Vodseďálkem na přelomu čtyřicátých a padesátých let prošli zdí. Už jsem se to jednou pokusil pojmenovat v rozhovoru s Petrem Šrámkem (Souvislosti 3/2003): „ze surrealismu je totální realismus, obraznost je osekána až na pokraj toho, kam to vůbec osekat lze. Zdá se mi, že se tam zhodnotilo něco, o co se už v roce 1937 pokusil Nezval ve sbírce Absolutní hrobař. Myslím, že tenkrát ho samotnýho zděsilo to sebezapření a z poetiky Absolutního hrobaře rychle vycouval, takže pokračování, přitvrzené stalinskou vizí, pak přinesli až Bondy a Vodseďálek a Medek. Je to velmi zvláštní příběh imaginace – právě o ni tenkrát podle mého názoru šlo. O její zachování, i když v jakémsi záporném stavu. (…)

To mě fascinuje, když se něco promění k nepoznání. Když se to zachrání naprosto nepravděpodobnou proměnou. Česká poezie by už dnes nějakej průchod zdí zase potřebovala, je na tom příšerně – ale jak by to mělo vypadat, to nevím. Třeba bych ani nerozpoznal, kdyby se to stalo. Totální realismus je řešení starý padesát let, dnešní doba nás vystavuje úplně jinejm druhům přízraků.“

Váhám, jestli to celé zakončit poznámkou, která se týká způsobu smrti. Nechci si s ním jen literátsky (pseudosymbolisticky a pseudosurrealisticky) zahrávat, ale na druhou stranu asi existuje hlubinný důvod, proč si ty příběhy nikdy nezapomeneme vyprávět – jak zemřel Boudník, jak Hrabal… Bondyho totální realismus se zrodil pod výrazným vlivem Salvadora Dalího. Jeho paranoicko-kritická metoda pomohla proměnit stalinismus v přelud. A Dalí, který zemřel v lednu 1989, se poslední tři léta svého života se léčil z popálenin, které utrpěl při požáru ve své ložnici. Egona Bondyho zasaženého popáleninami zachraňovali v Bratislavě tři týdny. Nevím, jestli to něco znamená. Ale byla to první souvislost, která mi při té smutné zprávě bleskla hlavou.

více o Egonu Bondym

17. 3. 2007, 11.45 Kopáč jako výzva k dramatizaci

V Týdeníku Rozhlas č. 12/2007 vyšel rozhovor se spisovatelem Pavlem Kosatíkem, který se zabývá kulturními dějinami 20. století, a právě z tohoto pohledu velmi ocenil dobu, v níž teď žijeme, za to, že je „konečně relativně klidná, bez dramat“. Bez politických převratů, poprav, okupací, pracovních táborů, výslechů na policii a všudypřítomných udavačů – takhle asi pochopí Kosatíka čtenář, který do české kotliny nespadl z Marsu.

Jenže rozhovor vedl Radim Kopáč, a tomu Kosatíkova představa, že lidé u nás mají konečně klid na sobě pracovat a věci mohou nazrávat svým vlastním tempem, přišla zjevně příliš bukolická, takže se hned nechal slyšet, že on naopak dramata ke svému životu potřebuje: „Já se bez dramat nudím.“

Myslím, že by to stálo za prověření. Buďto zde promluvil otrlý muž, kterého nezlomí ani nějakých těch pár let v uranových dolech, nebo jelimánek, který toho v životě ještě moc nezažil. Nudí se bez dramat, protože si ještě nedokáže domyslet, že jedno jediné takové drama může vmžiku zničit lidský život. Nenávratně. A proč hned přivolávat dramata dějinná: člověk může vyhořet, tragicky se mu rozpadne životní vztah, ochromí ho následky těžké nemoci. Dokud se mu něco takového nestane, může se třeba i nudit, nedokáže-li si pro svůj „obyčejný život“ najít lepší náplň.

Rozhodně ale nepřeji Radimu Kopáčovi větší drama, než jaké si skutečně zaslouží. Vzpomínám si, jak před pár lety v rádiu ublíženě kňoural, že ho zlý Igor Fic v literární polemice nazval „sviní“. Přitom sám tiskl kritiky, ve kterých zcela běžně volal po tom, aby byl ten či onen nakopán do prdele. Ve chvíli, kdy se mu to po zásluze vrátilo, zažíval najednou nevídané drama. Právě tak jako před rokem, kdy hodlal obohatit svou bibliografii sestavením reprezentativní antologie z české poezie 90. let, ale musel od toho záměru odstoupit, protože část autorů, a ne právě zanedbatelná, výslovně odmítla spolupracovat na čemkoliv, co má s Radimem Kopáčem něco společného. Bylo to takové drobné zúčtování za bezostyšnost, se kterou se během několika let hodlal stát nejzasloužilejším editorem, nejvlivnějším kritikem, nejhorlivějším propagátorem a nejpronikavějším myslitelem současné české literatury.

Pokud se nám Radim Kopáč znovu začíná nudit, mohlo by se mu od toho neblahého stavu odpomoci třeba tím, že by někdo konečně prověřil, jakou cestou se tak „samozřejmě“ dostal k teplému místu šéfredaktora internetového portálu, zřizovaného za peníze Ministerstva kultury. Nutnost obhájit toto místo ve veřejně vypsaném konkursu by totiž poutavě zdramatizovala dosavadní vleklé bezčasí kamarádské protekce, kdy ruka ruku myje a úřad všechno přikryje. Alespoň fraška by mohla být předvedena! Jenže tohle u nás kdekdo píše a nahlas říká už několik let a odpovědná místa stejně nic neslyší.

Potom není divu, že se Radimu Kopáčovi nedostává náležitého vzrušení a mimoděk se dovolává oněch dobrodružných časů, kdy se sice odehrávaly velké příběhy, ovšem za cenu hrůzně zpustošených lidských osudů.

8. 3. 2007, 11.40 Něco romantického

Napsal mi 7. března 2007 v 17:42:51 Petr Kofroň:
ty vole ty asi nemáš moc času, co?
sedni a piš
a něco romantického
ne ty tvoje modernistické hračičky
něco od srdce
nejlépe s dechovkou
a ne nějakýho švitrse!
vytři se!

A já mu 8. března 2007 v 11:34:02 odpovídám:
víš, ty kidy romantický,
to se dá nacancat vždycky
ale modernistický hračičky
furt lákaj moje ručičky
i mozkový uzlíčky

19. 2. 2007, 16.07 Co se mnou dělá soudobá hudba?

Co s vámi dělá soudobá hudba?

(na podzim roku 2005 jsem odpovídal na anketu ostravského časopisu Protimluv, a protože na odpovědi prozatím není co měnit, nechávám ji tady tak, jak vyšla)

Nepřestávám si připomínat, nad čím se nepřestával podivovat John Cage: že totiž většina lidí odchází z koncertu stejně zabedněná, jako na něj přišla. „Skoro nikdo si neuvědomuje, co by pro něj hudba mohla udělat.“
Jestli Cageovi dobře rozumím, může člověk během těch obvykle několika desítek minut, kdy hudba zaznívá, znenadání ztratit půdu pod nohama, anebo ji znenadání najít: pokud už ji pod nohama má, znenadání ji najde, a pokud ji nemá, ještě o ni znenadání přijde. Znenadání jako zničehonic. Zničehonic jako teď-nebo-nikdy. Příště už neopakovatelná příležitost ke skoku tam, odkud jsem se právě odrazil… Nevím, plácám, počítám se pořád mezi zabedněné. Ale vím, že hudba pro mě i tak už hodně udělala. A ta soudobá zvlášť.
Hodně znalců mě asi polituje, když se přiznám, že pro mě evropská hudební tradice začíná být opravdu živá až od okamžiku, kdy poprvé zaznělo Svěcení jara. Je to další moje zabedněnost, protože dobrá hudba samozřejmě nemá datum vzniku – vždycky je nečekaně nová a neuvěřitelná. Uznávám. V soudobé hudbě ale dokážu líp rozpoznat, kde ještě pořád nejsem: uvnitř tónu (Scelsi), uvnitř rytmů (Reich), uvnitř zkratek (Xenakis), uvnitř šumění (Cage)… Anebo konečně venku z toho všeho?
Připadám si se svými jednoslovnými hesly protivně povrchní, a proto se ani nebudu pokoušet vymýšlet je pro Kofroně, Smolku, Adamíka, Rileyho Cactus Rosary, Stockhausenovo Stimmung nebo Are You Experienced? Davida Langa, nemluvě třeba o Hendrixovi, Fenneszovi nebo Goebbelsovi. Nebo o Einstürzende Neubauten, kteří mi několikrát asi zachránili život.
Kdybych neměl možnost slyšet hudbu všech zmíněných – za ty další, neprávem opomenuté, musím určitě rychle jmenovat ještě Janáčka –, nevím, jestli bych vůbec začal tolik vnímat vnitřní pnutí uvnitř svého vlastního „materiálu“: uvnitř slova. Skoro nikdo si totiž neuvědomuje, co by pro něj slovo mohlo udělat. Svým tónem, rytmem, zkratkou, šuměním… Když si ho nechávám drhnout v ústech, zní mi opravdu jako soudobá hudba. Pradávně soudobá.
Mým snem je niněra.

(Využijte okamžitého přepojení: Einstürzende Neubauten, Petr Kofroň, Martin Smolka, Giacinto Scelsi…)

12. 2. 2007, 12.04 Okradení o symbol

Vladimír Kokolia zveřejnil na svém blogu trefnou úvahu o posledním možném skandálu v naší kultuře – neváhejte se do ní hned začíst.
Mimo jiné tam píše:
"Zakazování nacistických symbolů je jejich propagací, jen s opačným znaménkem. A stejně jako mě u komunistů mrzelo, že nám ukradli tu nejhezčí barvu a taky velice pěkný obrazec pěticípé hvězdy, tak i tady je škody toho silného loga. Svastika je nejen starý tibetský symbol, ale najdeme ji všude možně. Před chvílí, když jsem snad poprvé v životě spustil systém Windows, tak jsem ji viděl i v tom znaku vlajícího okna."
Nedalo mi to, musel jsem k tomu připojit pár slov.
Přiznat se taky:
"Vojta Jirásko mi před několika lety vytepal krásný měděný svícen se svastikou, protože jsem se mu svěřil s tím, jak úžasný mi ten symbol připadá. Byl jsem nadšený a nějakou dobu jsem se pak snažil uhájit přítomnost toho svícnu proti všem přímo ve středu našeho bytu, na mém pracovním stole. Nakonec jsem to vzdal. Nebylo návštěvy, aby se nezeptali, jestli to má něco společného s fašismem, nebo se aspoň nedívali divně. Jak to vidím, budou potřeba asi tak dvě století, než lidi v našich končinách pochopí, že byli okradeni o jeden z možná největších výdobytků lidské kultury – protože ten, kdo první nakreslil svastiku, byl génius. "

9. 11. 2006, 16.46 Co s Máchou

Literární časopis Tvar se v čísle 19/2006, které vyšlo ve čtvrtek 16. listopadu, vrací ke Karlu Hynku Máchovi. Sto sedmdesát let od smrti básníka vybídlo redaktory k anketní otázce, co je z Máchy ještě dnes pro koho živé. Zde je přetisk mé odpovědi:

Sochař Ladislav Zívr v roce 1942 vytvořil z pálené hlíny Portrét Karla Hynka Máchy a do jejího podstavce vepsal větu-znamení: „Zagme – promění a w postawě giné“. Je to citát z Márinky: „ve své mě lůno zas země přivine, / zajme, promění a v postavě jiné / matka má, země, zas mě vydá“. Ve třech verších hned dvakrát slovo „země“, které ale sochař zamlčel. Každá taková zámlka mě přitahuje. Kam až vede? V tomhle případě do žáru hrnčířské pece, kde se Máchovo slovo na hliněném střepu rozžhavilo do běla. Vepsaný a vypálený pohyb významů, které už byly předznamenány v textu. To je to, co mě zajímá. Má-li Karel Hynek Mácha tajemství, pak se děje v textu. Jenom a právě v textu. Divím se těm, kteří básníka potřebují pořád někde stopovat, odposlouchávat jeho soukromí, vidět jeho tvář. Jako by chtěli mermomocí najít nějaký ztracený rukopis, který je přitom dávno po ruce, neuvěřitelně nasycený barvami, významy, tvary a hlasy. Vlastně jediná životopisná okolnost, která mě udivuje, je ta, že už sedm let je Mácha mladší než já.

(A na konec přidávám ještě odkaz na svůj text o Pouti krkonošské na portálu Okultura.)

4. 11. 2006, 14.07 O energii, která se vytratila

Ve druhé půlce října mi jeden známý z literárního světa napsal, že je mu docela líto, jak se energie mého někdejšího psaní kamsi vytratila.

Slýchávám to takhle docela často, a tak mi nedalo, abych na to neodpověděl:

Těžko nechat bez komentáře tu Vaši poznámku o energii: nejsem si jistý, jestli se opravdu "vytratila", jak píšete. Já sám dnes ze svých starých textů cítím spíš rétorické přesvědčování o energii, než projevenou energii samu.
Energie přece nemusí být okázale pouštěná dveřmi a oknem, aby bylo vidět, že na to máme. Už mě nebaví za každou cenu dělat ohňostroje. S energií se dají dělat úplně jiné věci, zajímavější: dá se proměňovat, někudy někam vést, obohacovat, využívat ke zcela přesnému (někdy až neskutečně přesnému) účinku…
Je to věc na delší diskusi. Dává se mi najevo docela často, že to moje psaní už není, co bývalo ve zlatých devadesátých atd. Zřejmě je to můj osud, beru to tak. Ale psát tak, jako jsem psal v sedmnácti, bych už dneska prostě nechtěl.