Taiji Quan

Klub tradičních čínských cvičení Liberec má svoje vlastní stránky, takže zde se omezím pouze na vypsání několika důvodů, proč se začít o tyto stránky zajímat. Klíčová slova: Taiji Quan ("tai-či" nebo "tchaj-ti čchüan" – pokud to snad někdo píše ještě jinak, prověřte si ho), Qui Gong ("čchi-kung"), Dui Shou ("tui-shou"), Gong Fu ("kung-fu").

TAI JI QUAN V LIBERCI

Klub tradičních čínských cvičení existuje v Liberci od roku 1994 a je to nejstarší existující sdružení, které se v Liberci věnuje výuce bojového umění Tai Ji Quan. Základem byly vždy různé sestavy stylu Yang, od podzimu 2006 je to pak dlouhá sestava (tzv. "family") v pojetí hongkongské linie rodiny Yang – více si o tomto pojetí můžete přečíst na stránkách brněnské školy Tai Ji Quan, které spravuje Zdeněk Kurfürst.

Kromě toho, že se tu dá dohlédnout přímý zdroj, odkud je cvičení předáváno dál, má pro mě liberecký Klub tradičních čínských cvičení ještě jeden velmi sympatický rys – člověk tu není masírován přidanou hodnotou žádného duc-hovna. Na své si tedy přijdou všichni ti přízemní, pochybující a skeptičtí, kterým se při všech výkladech o "pozitivních energiích" a "duchovním zrání" začne okamžitě ježit srst.

(Nezapomínejme, že "tai-či" se během posledních proměnilo v reklamní značku, která skvěle prodává hadry, pytlíkové čaje a kýče všeho druhu, o bludných žvástech nemluvě. Člověk musí mnohé překousnout, než se propracuje k důvěryhodnému zdroji.)

Další informace o libereckém klubu

Stránky Klubu tradičních čínských cvičení Liberec existují ve dvojím provedení – máme svoje místo na oficiálních stránkách hongkongské linie Tai Ji Quan, zároveň jsou tu ale i průběžně aktualizované vlastní stránky http://ktccl.itcom.cz.

Bližší informace osobně poskytne také Lukáš Hlubuček, 604 306 260, e-mail: ktccl@seznam.cz.

Termíny cvičení v Liberci

Vždy v pondělí a ve středu od 19.00 do 21.00 v tělocvičně základní školy na ulici 5. května v Liberci vyučuje Lukáš Hlubuček sestavu 124 forem rodiny Yang, ale i průpravná cvičení, zjemňující cviky, cvičení ve dvojicích tui-shou, bojové aplikace a sestavy se zbraněmi.

Když počasí dovolí, cvičí se venku – na "dubáku", "pahorku" či "šaolinu" na Sukově náměstí, asi 100 metrů od Botanické zahrady směrem k muzeu.

Zde lze otevřít plakát na 15. ročník cvičení taijiquan (2008/2009).

Z rozhovoru s Lukášem Hlubučkem

V libereckém časopise Véčko č. 3/2007, které bylo vydáno v září k datu podzimní rovnodennosti, je možné mimo jiné najít i rozhovor s Lukášem Hlubučkem věnovaný Tai Ji Quanu. Otázky kladla Iva Dvořáková. Zde alespoň několik nejzajímavějších úryvků:

Co přesně znamená Tai Ji Quan v překladu?
Tenhle název v podstatě vznikl špatným porozuměním, což se ale není co divit, protože ani Číňané se někdy nedomluví sami mezi sebou. Když jeden mluví kantonštinou, druhý mandarínskou čínštinou, tak si prostě moc nerozumějí. Vžité "taiči" je správně Tai Ji Quan ("tchaj-ťi čchüan"), což doslovně znamená box nejvyššího vrcholu nebo velmi velká pěst.
Stejně tak název stylu Yang nemá nic společného s principy jin a jang. Stalo se mi, že za mnou přišel kluk, který cvičil styl Yang, měl pocit, že je velmi pokročilý a ptal se mě, jestli neexistuje také styl jin, že by to chtěl mít vyrovnané, že by rád cvičil jin a jang… To je jenom název. Oni se tak jmenují, kdyby se jmenovali Novákovi, tak by to byl to styl Novákovic rodiny.

Ty sám cvičíš jak dlouho?
Dvanáct let, a z toho čtyři roky rodinu. Když jsem přijel do Liberce, věděl jsem, že chci cvičit, ale neměl jsem jasnou představu co. V té době tady fungovaly zasloužilé karatistické a judistické oddíly. S karate jsem už zkušenosti měl a věděl jsem, že to není pro mě. Pak se objevil plakátek Přemka Hrůzy, že zahajuje výuku Tai Ji. Zpočátku nás tam chodilo šest, potom už klub měl tak 15–20 stabilních členů. S Kung Fu rodiny Yang jsem začal před čtyřmi lety. Po sedmi, osmi letech cvičení. Tady už byla situace neudržitelná, pořád dokola jsme cvičili ty samé sestavy, nikam to nevedlo. Na co jsme si nepřišli sami, tak to jsme nevěděli. Nebylo tady člověka, kterého bychom se mohli zeptat. Tak jsem začal jezdit do Brna, napřed jsem se rok učil styl Yang, pokračování toho, co jsme dělali, potom Zdeněk Kurfürst dostal povolení vyučovat cvičení rodiny Yang.

A ten dal povolení vyučovat Tobě…
Je to tak, ale spousta lidí na to kašle, cosi pochytí a začnou učit. Dřív to dokonce vypadalo tak, že proběhl třívíkendový kurz cvičitelů, něco ve stylu aerobiku, a kdo tam přijel, naučil se to a hned učil dál. Z dnešního pohledu je to naprosto směšné, ale tenkrát byla taková doba, že schopní učitelé u nás prostě nebyli.
Na druhou stranu, když je žák připraven, učitel se vždycky najde a z tohohle hlediska jsem byl připraven po sedmi letech. Možnosti mají všichni stejné, jde o to vytrvat. Přitom na vrozených dispozicích tolik nezáleží. Lidé, co mají určitý přirozený pohybový talent, bohužel většinou nevydrží. Už jsem potkal lidi, kteří by se dokázali během roku naučit to, co mně trvalo tři roky, ale oni radši šli dělat něco jiného, nebo je prostě schvátil obývák.

Tady je cvičení Tai Ji často spojováno právě s ezoterikou, s prociťováním životní energie čchi…
Nemám rád ezoteriku. To je takové hraní si s lidskou psychikou, vytváření pocitu něčeho zvláštního právě tam, kde nic zvláštního není. Čchi jako taková je něco naprosto přirozeného, normálního. V čínské kultuře je to pojem známý několik tisíc let a podle východní medicíny bez čchi nic nežije. A debaty, jestli čchi je nebo ne, Číňané vůbec neřeší. U nás taky nikdo nepochybuje o fungování nervového systému.

Ještě poslední otázka. V Tai Ji Quan neexistují žádné pásky jako třeba u karate, jak se pozná úroveň jednotlivých cvičenců?
V tradičních školách všechno funguje na principu rodiny. Číňané používají pro označení mistra termín Si Fu, což v podstatě znamená otec. Moji spolužáci jsou tedy moji bratři a sestry. Úroveň jednotlivých cvičenců se tedy nepozná na první pohled. Řekl bych, že je to tak dobře. Jednou jsme přišli za kamarádem, který mimochodem cvičí všechno možné, s tím, že jsme se pokoušeli srovnávat s někým jiným, a on odpověděl: „Na to se úplně vykašli, to nemá smysl, vždycky se srovnávej se stavem, kde jsi byl třeba před rokem. Pokud vidíš zlepšení, tak to má smysl.“

K dalším úvahám

I když je dnes dost studentů, většina z nich schází z cesty a vydává se buď jedním či druhým nesprávným směrem. První skupina představuje žáky nadané, silné, chytré a výjimečně bystré, kteří se bohužel spokojují s nízkou úrovní pochopení. Rychle ovládnou povrchní stránku věci a studium opustí, takže se toho mnoho nenaučí. Druhou skupinu představují ti, kteří lační po rychlém úspěchu a nevěnují pozornost podrobnostem. Než uplyne rok, dokončí studium formy prázdných rukou, meče, šavle i kopí. I když jsou schopni napodobit vnější aspekty formy, aspektů vnitřních si prakticky nejsou vědomi. A pokud se jim pokusíme opravit jednu pozici, zjistíme, že opravit by potřebovaly všechny.
Mistr Yang Cheng-fu

"Co je doopravdy taiji?"
Problém je přirozeně v tom, že se bavíme o něčem, o čem nevíme, co to je. Co je nám údajně nepochopitelné jako celé čínské myšlení, co je prý strašně jemné nebo vysoké. Jsme naivní, že se to snažíme pochopit, protože taiji je cosi, k čemu se přiblížíme jen s intuicí, nezatíženou racionalistickými konstrukty.
Jenže taiji je metoda! To znamená, že ukazuje cestu — jinak by žádné taiji nebylo potřeba, každý by si vynalezl to svoje. Taiji je úžasný a propracovaný vynález, který se naopak to nepojmenovatelné a intuitivní pokusil detailně uchopit — a úspěšně, byť způsobem, který je skutečně pro zápaďáky trochu neobvyklý.
Vladimír Kokolia
úryvek z blogu 20. 7. 2007 (číst celý text)

Bojový aspekt tchaj-ťi mě v dnešní době teroristických útoků a atomových bomb příliš nezajímá, ostatně ani proti revolveru nemáte moc velkou šanci. Hodně začátečníků si bojové aplikace představuje ve stylu Old Shatterhanda: Sotva jsem stačil před kulkou uhnout. Ta vlastní bojovost asi spíše spočívá v konfrontaci se sebou, s vlastní ego-strukturou. To je skutečný každodenní boj. Pak se ani do situací, které by mohly být bojové, nedostaneme. Ne že bychom z nich utekli, ale jen tak něco nás prostě k boji nevyláká. Protože co je skutečným důvodem k boji? Odpověď je v osobnosti každého praktikujícího! Jaká naše část má tendenci boj vyhledávat? Za tím je často nezpracovaný dětský příběh. My potřebujeme bojovat spíš jiným způsobem: relaxací, uvědomováním, zaměřením do středu, zakořeněním.
Jan Jeřábek
z knihy rozhovorů Sítě vnitřního umění (2005, otázky kladla Božena Správcová)

 

Další prameny o Yang Taiji
Chen Taiji