Josef K. Šlejhar

(14. 10. 1864 Stará Paka – 4. 10. 1914 Praha)

„Toto ohromivé, prázdné nepohnutí, toto němé, zejivé utkvění, toto záhadno účinků, k nimž nebylo příčin…“
Říkám si, že není možné, aby čas Josefa K. Šlejhara ještě nepřišel. Podobně to ovšem už před skoro stoletím vnímal Josefa Svatopluk Machar: "Jeden z největších prozaiků naší literatury jest u nás vůbec neznámým cizincem. A bude patrně ještě dlouho, poněvadž jeho čas není – až přijde ta lepší budoucnost, bude Šlejharovo dílo jedním z těch, jimiž se budeme chlubit před Evropou.“
Snad každá Šlejharova věta je pokusem prorazit skrze slova k  tomu, co se nedá pojmenovat. Prodrat se k tomu za každou cenu a udržet všechno, co se z toho ve slovech udržet dá. Nevěřte na literárněhistorické škatulky jako je naturalismus, symbolismus a podobně. Šlejhar byl spíše nerozpoznaným předchůdce českého expresionismu. Ale jazyk jeho próz je ve skutečnosti fenomenologický, „v jakési neznámé bezednosti se propadávající", a proto je to dodnes neuvěřitelně strhující četba.

Kraj v krvi
„V celé té ponurosti zemní nyní tak strašné, tak osamocené, v jakési neznámé bezednosti se propadávající, zapadat a hynout se zdálo vše lidské… Místy z tohoto splynulého celku zely v příkré rudosti plochy nedávno poprvé naoraných úhorů, těžce rozmoklé, jako zkvašené a matně se lesknoucí"
– tak přeludně se podkrkonošská červenice prodrala na povrch v povídce Josefa K. Šlejhara Na Krchovcích, zveřejněné v roce 1911 v knize Z chmurných obzorů. To není líčení žádného červenavého „nádechu", ale temné zarudlosti, něčeho až zásvětního, co vyvstává z neúnosné, drtivé, zmrtvující tíže. Šlejhar tu dokonce zvolil slovo „zeje", které se obvykle váže na představu propasti nebo otevřené rány, a podpořil to i obrazem „příkré rudosti" a navlhlostí „zkvašeného" lesku.
číst celý text

Ze Šlejharových zápisků
Mlha zimní se sesypala na zem a slabá modř nebes teprv prokmytá ve výši nesmírné; sněhové huňaté květy očividně vlhnou a střásají se k zemi, kdesi je slyšet dověřivý zpěv chocholouše. Jihne. Dech váš se rychle odnáší a mísí se s mlhou. Slunce jest jako stříbrný koláč neoslnivého lesku a obdané stříbr. kadeřemi, jež na mnohých místech dotýkají se až země. Před očima jakoby se dály mžitky a mlha páchne. Koním na hřívu, chlupy i žíně chytá se vtíravé jíní a rolničky také mlhou se tlumí. Po polích rozběhlé keře jsou jako postavy trpasličí v kuklích z jíní. Zpod střechy piští holoubata a kouř valí se v oblévajících se kotoučích. Kůtě přeběhlo opatrně sníh hbitě třepajíc pazourky a kačky kváčou. Se stromů svrhají se sněžné trsy a ve sněhu se rozpliznou. Den nadchází. Počíná váti silný vítr, ze zdáli křičí vrány.

Šlejharův "industriál"
Kritici píšící o industriální hudbě by se měli, zdá se, začíst do symbolistické prózy. Protože zvukové dění, které Josef K. Šlejhar tak podrobně a sugestivně popisuje v románu Peklo z roku 1905, už není podáno jako pouhý sluchový dojem z továrny (v tomto případě cukrovaru), ale skutečně jako hudební zážitek. Šlejhar tu možná intuitivně předběhl svou dobu o několik desetiletí.
Viz krátký úryvek z Pekla – „Šlejharův industriál".

O Josefu K. Šlejharovi

Grafik Josef Váchal
Včera byl pohřeb J. K. Šlejhara. Měl mě velice rád… Před týdnem jsem jej navštívil nemocného: žaludeční rakovina. Čtrnáct dní před smrtí objevila se v jeho malé podkrovní světničce veliká masařka moucha. Nijak se nedala vyhnati, nikde neusedla, okno otevřené a neodlétla. Ustavičně poletovala kol nemocného. V jedné své povídce vykládá Šlejhar o havranu – cosi podobného byla tato moucha. Byla mu nepřítelem až do smrti, proklínal ji, nadával jí a snad se jí i děsil. „Ta kurva skot-ná“…
Na jaře letos dal se Šlejhar operovati, od těch dob chřadnul. Byl kost a kůže, nohy modré, břich propadlý a pravé oko zavřené; mrtvice na půl těla. Vtip jakož i svůj zvláštní ojedinělý humor zachovával do poslední chvíle. Na pohřeb dostavili se i pitomci z Máje, slyšel jsem, jda za F. S. Procházkou, Heritesem (toho Šlejhar nejvíce nenáviděl) a ještě kýmsi, jak jej, jdouce mu na pohřeb, pomlouvali. Ten Herites, to je lotr bídná a prokletá! Znali Šlejhara prý jen z restaurace, probrali jeho osobní život od a – do z. Vykládali o jeho rodině způsobem hanebným. Tak vypadá sláva básníkova.
(J. Váchal, 7. IX. 14, z korespondence s Bedřichem Benešem Buchlovanem, s. 76–77, za upozornění děkujeme Vítu Ondráčkovi)

Sochař Ladislav Zívr
Po polehnutí čtu Šlejhara. Je to tak "neradostný" jako Dostojevskij, a přichází mně na mysl, jak byl Kocourek výstřední svou sexualitou, tak Šlejhar zas svým rozpitváváním psychologickým až do psychopatie, a oba si "libovali" v bolesti, hrůze a utrpení. Oba byli poznamenáni neštěstím, temnotou, hrůzou a neblahým koncem.
A něco máme všichni z tohoto rodného kraje společného. Ať jde o Tulku - Háka - Zívra - Grosse. Jsme halt blouznivci našich hor.
(z deníku 14. října 1971, po četbě knihy Zátoka smrti)