A klid je zpět
Krajská vědecká knihovna v Liberci 14. září 2004
K/ Dobrá, proč by tento pomocník neměl státi vedle stolu se sklenicí vody?
L/ Určitá forma tradice, odehrávající se většinou mezi sousedy.
I/ Nestál o slávu a zápasil jedině, aby dostal mzdu.
D/ Pokládám však za svou povinnost důtklivě varovat před takovou metodou.
První překvapení: budu muset změnit směr. Knížka, kterou jsem namátkou vytáhl z police nadepsané písmenem K, má slabých osmdesát stran. Hru jsem začal na stránce 79 a v dalších kolech jsem chtěl přičítat po deseti: 89, 99, 109… To ale nepůjde. Hra buď v tuhle chvíli skončí, anebo to vezmu opačně a začnu odečítat. Takže 69.
K/ A kroky nás vedou smrkovým lesem, místy protkaným štíhlým trsem habrových těl i nízkým keřem lísky.
L/ A i když jeho myšlenky zřídkakdy pronikly za hranice všednosti nebo vyhledávaly nejtíživější temnoty, nechyběla jim fantazie ani vlastní, bezohledná síla.
I/ Mladík, aby ji uklidnil a zároveň se omluvil, se k ní přiblížil, šeptaje jednu ze svých lží – dědictví, o něž se soudí, rodinná mrzutost.
D/ V tu dobu jsem si chodíval sednout ven na terasu.
Jestli se má vytvořit příběh, ať se vytvoří sám. Zatím nechci nic víc než otevřít náhodnou knížku na dané stránce a co nejrychleji najít ty správné věty. Zapsat je a zapomenout. Zaklapnout knížku a vrátit ji do mezery, kterou jí tam ty ostatní pořád ještě drží. KLID a skok o deset stránek dolů, na 59.
K/ Hlas vycházel zezadu, odkudsi z hlubiny, jako by překonával moře jehličí.
L/ Z lesklého tisu jeho oj, sedadlo z hladké slonoviny.
I/ „Lžeš, pořád jenom lžeš, neřáde."
D/Ale neposlal ji pryč.
Pochybovačný hlas namítne, že pravidla hry nejsou dostatečně neosobní. Jakžtakž obstojí klíč, podle kterého vybírám knížky – příjmení autora by mi nemělo říkat buď vůbec nic, nebo jen velmi málo, a mělo by začínat postupně na písmena K, L, I a D. Číslo stránky také neobejdu. Ale pak už to není naslepo, musí se objevit nějaký úsek textu, který mě zaujme. Čím? Kolik v tom může být záměru? Možná chci jen sám sobě namluvit, že nevím, co dělám. Jak to pokračuje na 49?
K/ „Zemru láskou bez tebe, ty víš, život pro mne není ničím bez tebe."
L/ Otočil se a díval směrem k ní. Mraky se rozestoupily a měsíc ozářil jeho tvář.
I/ „Říjen je nejkrutější měsíc," pravila melancholicky. „Ale v Patagonii se člověk cítí volný. Čtu dlouho do noci - a v zimě jezdívám na sever."
D/ Později, když už byla tma, odnesli naplněné nádoby domů.
Točí se to pořád dokola. K, L, I, D, K, L, I, D. Začínám vnímat, že v prostoru knihovny svým přecházením vytvářím obrazec. Po určité době, dané čtyřmi výpisky, se vracím tam, kde jsem začal. Tak jako potrhlý badatel, který není ochoten uvěřit tomu, co zjistil, a tak si všechno znovu a znovu ověřuje. Někteří čtenáři se mi v téže uličce musejí vyhýbat už popáté. Dopátral jsem se ke stránce 39.
K/ „Copak jsem mohl tušit, že bude mít okno?"
L/ „Čekat. Já bych to nebral tak zle."
I/ „Roztahuješ se tady, jako by ti to patřilo, to se ti to prospává ve dne, co?"
D/ Nečekaným odchodem otce se změnil režim odpoledne. Mám čas, dokonce mám moře času.
Postupné odečítání stránek nemůže jít do záporných čísel, a to dává mému kroužení pevnou hranici. Začíná se přede mnou už rýsovat, dokonce cítím i lehkou tíseň. Vět přibývá, ale uzel se utahuje. Na konci třeba opravdu k něčemu dojde. Třeba se konečně dozvím, v čem je KLID. Je to vůbec poprvé, co hraju tuhle hru jako opakování téhož slova, a hned to vzalo takový směr. Ale v to jsem přece doufal, že to bude chytřejší než já! Viz 29.
K/ „Já vím." Vždyť ví. Tak teď nevím já.
L/ V tomhle ohledu na tom nebyli kolegové jiných národností lépe.
I/ Neopatrným pohledem jsem se vpil do bohatých výšivek a pestrých koberců a přehozů…
D/ Plácli jsme si a soused zářil spokojeností, jako pekelník, kterému dala úpis další lidská dušička.
Už jsem si toho vypsal tolik, že bych nedokázal udržet souvislost, ani kdybych chtěl. Kdo je kdo, kde a kdy, to všechno začnu stopovat, až si to doma přepíšu v souvislý text. To bude můj úlovek. Vypůjčenou knihu si dnes po víc než hodině pobíhání od regálu k regálu neodnesu žádnou. A těch dvacet, které jsem zatím otevřel, bych zpětně už ani nedal dohromady. Moje pozornost je přesně tak zúžená, jak jsem potřeboval, nezajímá mě nic jiného než stránka 19.
K/ Chvíle dohadování po telefonu. A pak smutný hlas tajemníka.
L/ Jména příjemců byla nesrozumitelná, nebylo možno přesně určit, komu obnos náleží.
I/ Vyšel jsem ven a uviděl stařečka, jak vchází do dvora a holí rozhání psy.
D/ Nesetkal jsem se ani s jediným jeho známým, který by si myslel, že jeho smrt mohla nastat z jiných než přirozených příčin.
Hned jsem zbystřil, nepopírám. Ve chvíli, kdy je konec hry na dohled, smrt nevyhnutelně obnovuje tušení příběhu. A přesně tím bych mohl v poslední chvíli sám sebe svést z cesty. Navíc mi dochází, že tenhle příběh skončí na stránkách, kde se většina knih rozbíhá. A to ještě netuším, že to poslední, k čemu dojdu, bude nadpis první kapitoly. Dvakrát ho škrtnu, protože mi to přijde jako švindl. Cokoliv jiného bych ale hledal, bylo by jen natruc. Nezbude mi, než to vrátit. Nečekaný obrat ze stránky 9…
K/ Zdálo se, že ho při životě udržují jen jeho lítostivé a udivené oči.
L/ Pak jsem ho odnesl do auta, svůj maličký úlovek, celý zpocený tím lítáním.
I/ I letěla lehounkým vzduchem, přitom se kameny drahé jí změnily v zářící světla.
D/ POHLED ZPĚT.
Tento text byl otištěn v revui Souvislosti 1/2008 (v bloku s tématem "Knihovny").
