Jiří Šigut – Předmět proti předmětu
Všechno chce svůj čas – vždyť i říct, že „všechno chce svůj čas" chce svůj čas: „všechno chce svůj čas", to nějakou dobu trvá, že? A pokud si to „všechno chce svůj čas" zopakujeme víckrát za sebou, možná zpozorujeme, že pomalu začíná sílit důraz na slově „všechno". Nejen že každá věc chce svůj čas, ale že vše – to Všechno – chce svůj čas. Čas, který mu náleží. Ve kterém se může naplnit.
Jinými slovy: že je potřeba času, aby se mohlo stát všechno.
Dnes jsem při čtení ve vlaku vcelku náhodně narazil na zápis Garyho Snydera „je více než dost času, aby se mohlo vše odehrát". Právě když jsem na to myslel… Možná, že každý den narážím na věty tak či onak připomínající, že „všechno chce svůj čas", že vždycky jsou nějaké takové věty mezi těmi stovkami vět, které denně čtu, ale až dnes mě to zaujalo.
Ještě jednou si ten Snyderův deníkový zápis (z 21. 8. 1952, na stanici Horské služby) pročítám, a začínám mu víc rozumět i v úplném znění: „Je chemická reakce druhem vnímání?? – Probíhající ve všech věcech pohyb a reakce, předmět proti předmětu, je více než dost času, aby se mohlo vše odehrát: požírání vlastního ocasu."
(Zemědům, str. 25)
„Je chemická reakce druhem vnímání?" – vždyť to je ústřední otázka tvorby Jiřího Šiguta! Je negativ, fotopapír, vývojka a ustalovač druhem vnímání?
Šigutovy postupy – a týká se to jak vystavených prací z „archivu", tak i současného pokládání fotopapírů v přírodě – jsou vlastně jednoduché, primitivní. De facto to jsou školní fyzikální či chemické pokusy. Něco na způsob zadání: exponujte jedno políčko fotografického filmu po dobu 30 minut, od 18.00 do 18.30. Z takového pokusu vždycky něco vyjde, tak co je na tom tak zajímavého? Co na tom ten Šigut vidí? Proč mu to tolik let stojí za to?
Šigut si ovšem jen tak „suše vědecky" neřekl – pokus proběhne v intervalu 30 minut (s výjimkou několika záznamů, jako např. 18 minut deště). Za základ své výměry času ustavil dění: jízdu, film, stoupnutí teploty o pět desetin stupňů celsia, hudební skladbu. Většinou (až na poslední případ) tedy dění, které sice vposledku má určitou přesnou stopáž (třeba 17.31–17.56), ale tato stopáž je do poslední chvíle otevřená, pružná: vlak může mít zpoždění, promítání filmu se může zaseknout.
V zásadě je to upozornění, že čas se jinak měří hodinami a jinak hudební skladbou. Jinak se zachycuje čas hodinami a jinak hudební skladbou… přičemž toto pokušení zachycovat čas je asi základní posedlostí našeho života.
Šigut není fotograf vstupující ostrým vlomením do času, nevyhrocuje okamžik – Ten Jeden Určitý Okamžik: postupuje vlastně stejně, jako by chtěl pouze naměřit tu stopáž. S fotoaparátem v ruce namísto vteřinovek. A fotoaparát se vlastně stává vteřinovkami svého druhu, měří čas tím, jak se do něj v intervalu mezi otevřením a zavřením rovnoměrně ukládají kvanta paprsků.
Tato cesta je podezřelá umění i vědě – naměření něčeho, co z vědeckého hlediska nemá žádný smysl… a vytvoření obrazu, na kterém často není nic vidět. Výsledkem je nic.
Co bychom chtěli mít uvnitř, zůstává vně. Ty fotografie jsou především záznamem prostorů a světel. Něčeho, co zůstalo změnami téměř netknuto: pevné věci, postel, místnost, projekční plátno, o kterém se až později zjistilo, že je natržené. To, co se dělo (podléhalo změně), se stává chimérou: na obraze vidíme mlžiny, mihnutí, „duchy". Šigut nepodává důkaz jedinečnosti, nechává jen otevřený prostor, ve kterém je nějaký jedinečný prožitek otevřenou mož-ností.
Ještě radikálnější je to u cyklu Moji nejbližší: z jedinečné lidské osobnosti nám zůstává otisk popela, tedy něčeho vnějšího než vnější – už to není ani tělo… Šigut při tom ale prožívá něco na způsob dotyku se sebou samým. A díváme-li se na ty kruhy, můžeme slyšet dovětek ze Snyderova deníkového zápisu: „požírání vlastního ocasu." Uroboros.
A to je Šigutův paradox: neosobní je nejosobnější, nejosobnější je neosobní.
Poznámky k zahájení výstavy Jiřího Šiguta Archiv/Moji nejbližší
Ostrava, galerie Fiducia 9. 9. 2004
