Vojetěch Jirásko

(1976)

Téma: výstava měděných objektů na hradě Pecka 2007 – obhajoba diplomové práce na téma "brnění" 2002 – soudobá grafika a krajina – rituální a magické přesahy umění

Související stránky: Měditepec, Hrad Pecka, Vladimír Kokolia

Pro měď za měď

Hrad Pecka, Sklepní galerie moderního umění, 6. 5.–30. 9. 2007.

Představa hradu se v nás od pradávna váže především na kámen, jeho tvrdost, neprostupnost a syrovost. V době hromadných turistických výprav je ovšem hradům vnucován nový soubor vlastností, které nesmí onu starou představu úplně zrušit, ale musí jí prorůstat: jsou to vlastnosti kovů. „Památkový objekt“ dnes musí být vodivý, plný drah, kudy průvodci bez ustání provádějí proudy zvědavců, kteří sem vstoupili, aby všechno – a vším – prošli.

Je ale dobrý důvod k podezření, že to, co takhle hradem probíhá, se moc nedotýká jeho skutečného vnitřního života. To pravé proudění se možná řídí z docela jiných center, než je pokladna pro turisty. Tenhle pocit měl zřejmě i výtvarník Vojetěch Jirásko (1976), když letos připravil pro Sklepní galerii moderního umění na hradě Pecka výstavu s názvem Rozvodna. Důmyslně přitom rozehrál všechny významy toho slova, včetně těch „elektroinstalačních“ – až na drobné doplňkové detaily se tu omezil výlučně na výtvory z mědi. Toto rozhodnutí se mu ovšem vyplatilo, protože v neomítnutých kamenných zdech galerie prozatím vždy obstáli nejlépe ti, kdo sem vnesli protiváhu v podobě nějakého obdobně zdůrazněného materiálu: Vojmír Vokolek s objekty z hrubě přitesaného dřeva a plechu nebo Vladimír a Věra Janouškovi s figurami z kovového šrotu.

Jirásko svou výstavu rozvrhl do třech odlišně pojatých místností, ve kterých zkráceně zachycuje i svůj vlastní autorský příběh: leptanou měděnou matricí ke grafickému listu Děrgor (2000) připomněl, že s tímto kovem se původně naučil zacházet jako grafik, který si připravuje výchozí desku k otiskutí. Během studií v ateliéru grafiky na pražské Akademii byl ovšem Jirásko svým učitelem Vladimírem Kokoliou inspirován k ozkoumávání různých nejasných pomezí, kdy čára přechází v dráhu, dráha ve spleť a spleť v energetický útvar s nepřetržitým vnitřním prouděním. Tehdy si hlouběji uvědomil nejen skutečnost, že měď jako taková je elektrický vodič, ale i to, že kromě viditelného fyzického otisku možná existuje jakýsi neviditelný otisk tvarů, vědecky třeba neprokazatelný, ale vytrvale využívaný v magii, hermetismu nebo v přírodním léčitelství.

„Další zpracování si zaslouží zejména oblast tonizačního působení, vodiče jak pohledu, tak metafyzického proudění,“ napsal Jirásko v závěru obhajoby své diplomové práce na AVU, kterou byl objekt Brnění (2002). Ohýbaným měděným plátům dal tehdy funkci fyzického krytu, ale zároveň symbolické ochrany: různé postavy a symboly vyobrazené na povrchu brnění měly odpovídat rozložení vnitřních orgánů v těle zvířete, střežit jejich zdraví a odrážet útok. Ikonografie, která tím vznikla, je doslova fantastická a zasloužila by si nejspíš samostatné literární zpracování.

Jirásko nyní svoje Brnění vystavuje i na Pecce, a to v sousedství precizně tepaných měděných „masek“ z let 2006–2007, připravených jakoby pro návrat oněch marně zapíraných, ale v našich představách stále živých bytostí z pohanských časů (Zelený muž, Jelínek, Čarodějnice). Ožívají tu ale mimo jiné i pochybnosti, zda Jiráskův záměr přece jenom poněkud nesklouzává do oblasti uměleckého řemesla. Autor se totiž s až překvapivou ochotou stal soukromým učedníkem měditepectví u Evy Kollerové (1930–2002) a od konce studií se dlouhodobě věnuje hlavně práci na různých tepaných stínidlech, svícnech a dalších interiérových doplňcích.

Ve skutečnosti ale nepřestává promýšlet hlubší dosah svých zdánlivě čistě užitkových zakázek. Zajímají ho různé způsoby odrazu světla, účinek předmětu v konkrétním prostoru, pohyblivé mechanismy apod. S tímto záměrem se Jirásko herecky i výtvarně zapojil do několika projektů pražské divadelní skupiny Envoi, kde se jeho díla proměnila doslova v rituální objekty. V pozoruhodném představení Ctirad a Šárka (2004) na scéně NoDu tvořily měděné pablesky a průsvity dokonce i základ celého osvětlení.

Jistě i z této zkušenosti Jirásko vycházel, když v prostřední místnosti peckovské galerie zavěsil do zatemněného prostoru deset rozpohybovaných a modře prosvícených objektů, nápadně připomínajících trilobity či článkované schránky hmyzu (Skřítci a larvy, 2004–2007). Vznikla tím působivá prostorová instalace, která jednoznačně přesahuje původní účel vytepávaných svítidel a vtahuje diváky do hry, jež má téměř charakter zasvěcení do jakéhosi mystéria. Všechno kolem nich ožívá, i půda se jim rozplývá pod nohama, takže jim nezbývá než projít po nejisté ploše rozvlněné mnohotvárným pohybem spirál a siločár, které se do ní promítají.

Vyvrcholením celého dramatu je potom setkání protikladů v poslední místnosti, kde autor nastavil proti sobě dva tepané reliéfy se symbolickým ztělesněním mužsko-hermafroditního (Herrmann, 2004–2005) a zemitě ženského (Božena, 2006) principu. Připomíná tím obrazovou řeč starých alchymistických tisků, ale zároveň těžko zapře přídech rabelaisovského výsměchu a groteskního zveličení. Duchovno jako by mělo potíž rozpoznat samo sebe v tělesnosti, takže namísto prolnutí a mystické svatby tu dochází spíš k poněkud trapné odluce… Že by další význam názvu Rozvodna, postavený tak trochu i proti dnešní pochybné módě pronajímat si hrady ke svatebním obřadům?

Mosazný hmoždíř umístěný doprostřed mezi Herrmanna a Boženu po většinu času sice zůstává v tichu, ale stačí chvíli u něj postát a v mysli najednou něco ohlušivě řinčí zvukem nezadržitelného a drtivého tlukotu, rytmického pohybu tam a zpět, nade vše mocného sexuálního rituálu, který přitom nikdy nepřestane být nepochopitelně směšným pohybem.
květen 2007

Zabrní nezabrní

Hlavní nezodpovězenou otázkou u Brnění ovšem zůstává to, jakou moc mohou mytologické a symbolické obrazy projevovat v době, ze které se už dávno vytratily původní sdílené mýty. Vojtěch Jirásko totiž svoji práci opravdu upsal zcela jinému pojmu „umění", než jaký je dnes v platnosti. Kupodivu to myslí velmi vážně, i když pro střízlivě uvažujícího posuzovatele by bylo zřejmě přijatelnější vnímat to celé nanejvýš na úrovni metafory – „autor se pokoušel tvořit, jako by…"
Ale jaký smysl by mělo vytvářet ochranu jen „jako by"?
Nepřehlédněme, co Jirásko napsal v roce 2002 do závěru teoretické části své obhajoby: „další zpracování si zaslouží zejména oblast tonizačního působení, vodiče jak pohledu, tak metafyzického proudění".

(vyšlo v revui Logos 1-2/2012)
číst celý text