Večery ve Fra
Večery ve Fra
Nakonec přijde potlesk, který jako by snímal všechny viny: potleskem se obvykle uzavírají divadelní představení, takže autor může udělat tečku za svým výstupem, přestat hrát sám sebe a vrátit se ke stolu, kde původně seděl, jako by se nic nestalo. Zábava je brzy v plném proudu.
To předtím, zdá se, byla jen jakási podívaná. Divná podívaná, při které měla velká část přítomných sklopenou hlavu a oči zabodnuté do země. Z výrazů se nedalo rozpoznat skoro nic. Pouze jakési soustředění. Nemělo by se to tedy brát spíš za veřejný poslech?
Autor ovšem nemá průpravu herce a nebývá mu zvlášť dobře rozumět. Svoje básně čte, jako by se chtěl vrátit do okamžiku, kdy mu vznikly pod rukama, takže se to podobá rozmluvě mezi dvěma důvěrnými přáteli – spousta narážek, podtónů, výčitek i přitakání, které nikomu, kdo u toho nebyl, nedávají valný smysl. Autor přitom trpí pocitem, že prozrazuje až příliš. V tom by ho jeho posluchači, kdyby k němu byli upřímní, mohli jistě uklidnit: z velké části textů se jim daří pochytit jen to, že je to řada za sebou poskládaných slov. Jestli autor něco prozrazuje, tak spíš věci, které by ho ani nenapadly.
Celou dobu totiž sedí, jako by dával portrét. A jak se při té podívané víceméně není na co dívat, každá drobnost získává zvláštní význam. Způsob posazení na židli, prst opakovaně přikládaný na tvář, levá noha chvíli vzepřená na patě a zase vrácená do bezpečného zkřížení s pravou, úhel nahrbení v zádech, a hlavně autorovo zápasení s listy papíru, které se rychle dokážou změnit v hlavní scénický prvek. Ubývají? Tenčí se jejich štus? Některý autor záludně řadí přečtené básně dozadu, takže zbývající množství nelze odhadnout. Ale jinému se docela zábavně pletou, různě popadávají a podtrhují jeho zmatek.
Proč je to všechno zajímavé? Protože autor na to vůbec nepomyslí. Děje se mu to spíš navzdory a radši by to zakryl, zneviditelnil, aby to nikoho nerušilo v soustředění na slova, kvůli kterým se tu původně s ostatními sešel. Ale čím víc by chtěl zakrýt, tím víc mu to celé vymyká z kontroly.
Autorské čtení je tak jen maskou zvláštního druhu „chudého divadla“, kdy se jeden vybraný člověk stává po určitý čas předmětem pozorování. A kavárna Fra je dnes přední pražskou scénou, kterou rozhodně nemůže minout nikdo, kdo se umí pokochat tím pohledem.
Hrou nahého v trní.
