Uzření zrady
(Božena Správcová – Východ)
Božena Správcová má v současné české poezii nejednoznačné místo autorky sice ne opomíjené, ale přece jen poněkud nezapadající, přijímané spíš zdrženlivě nebo s rozpaky. Její poezie totiž v mnoha ohledech vybočuje ze současného úzu, a to už svým základním „formátem". Běžné označení za básnickou sbírku totiž snese v podstatě jenom její prvotina Guláš z modrý krávy (1993), počínaje Výmluvou jsou všechny další básnické knížky Boženy Správcové (Výmluva, 1995, Požární kniha, 2004) složitě komponovanými skladbami, které mají spíše povahu jakéhosi herního plánu, záludně nastraženého na čtenáře jako na protihráče, který v žádném případě nebude šetřen.
Básnická skladba Východ se dokonce sama v podtitulu vydává za hrdinský epos, což se dá samozřejmě přejít jako pouhá postmoderní mystifikace, ale dost možná je to velmi případný odkaz k prastaré a zřejmě nevyléčitelné bolesti české literární tradice. Jak známo, znovuzrození české poezie v 19. století bylo poznamenáno pocitem, že ve srovnání s jinými literaturami nám zoufale chybí právě velký hrdinský epos, takže čeští básníci od Čelakovského až po Zeyera cítili potřebu toto manko české literatuře vynahradit a odhodlaně zbásňovali české pověsti i slavné historické události. Konec všech těchto snah nastal v pozoruhodném časovém souběhu se známými polemikami, ve kterých byly jediné básnické zlomky, jež se daly za původní český hrdinský epos považovat, totiž slavné Rukopisy, odhaleny jako povrh.
Příběh eposu v české literatuře je tedy v zásadě příběhem podvodu, klamu a zrazených iluzí. Východ Boženy Správcové jistěže není a nemůže být eposem ve vlastním slova smyslu, ale dává tomuto příběhu další pokračování, prodlužuje ho v jiné podobě: stopování okamžiku zrady je totiž hlavním hnacím momentem všech dějů, které ve Východu probíhají. „Ta chvíle uzření zrady, zlomu dvou světů, / ta chvíle pak Lyku napořád zajímá," dočteme se už na jedné z prvních stránek.
Východ ovšem nejenže není eposem, ale není vlastně ani epickou básní – v každém případě plánovitě zrazuje všechna „příběhová" očekávání: místo jednoho zřetelného hrdiny se tu objevuje nepřehledná síť různých postav, které se navíc navzájem prostupují, a místo pevně budovaného a posloupného děje tu nade vším vládne zmatek roztříštěných snových situací. Skoro vše, co vchází do hry, se brzy ukáže být zároveň i něčím jiným, nic nemá pevnou podobu, na kterou by se dalo spolehnout.
Ze strany autorky to ovšem není schválnost, ale osobní zkušenost. Zážitek, že takhle to opravdu je, že takhle se věci mají. Že jednodušší to prostě být nemůže, protože pak by to bylo všechno člověku dáno až příliš levně. Správcová zcela zjevně chce psát iniciační příběh – příběh o hrdinovi, který splní svůj úkol a dojde nového poznání –, ale odmítá ho psát podle osvědčeného návodu, aby vznikla jen další z mnoha konejšivých pohádek, které sice na chvíli okouzlí, ale v běsnění současného světa se na ně ani v nejmenším nedá spolehnout.
Autorka se tak do své vlastní básně vydává jako na lov, při kterém musí být nanejvýš ostražitá. Ze všeho nejvíc musí přitom nedůvěřovat procesu psaní, protože v něm rozpoznává jen nekonečně se komplikující hru na pravdu, šalebnou hru masek a zrcadel. „Ale ta zrcadlová chodba uvnitř stroje, / má to být – literatura? / Je to sama poezie, děvenko drahá. / Parkuje u vchodu do pasáže, do toho bludiště. / U vchodu do života. / Je ten vchod i východem?"
Právě s tímto pojetím poezie je u nás Božena Správcová autorkou dost ojedinělou. Sice může nepřímo navazovat na některé průzkumy, které už před ní na tomto poli udělali například surrealisté nebo autoři se vztahem k hermetické tradici, ale přitom neprojevuje příliš ochoty nechat se mezi ně poslušně zařadit. Odmítá si jejich zkušeností krýt záda, riskuje na svou pěst i ve všem, co narušuje. A je potřeba říct, že jak na úrovni obraznosti, tak i na úrovni jazykových prostředků se Správcová opravdu dopouští bezpočtu přestupků proti „dobrému vychování" převážné většiny české poezie, která se kupodivu ani dnes nepřestala vzhlížet v uměřenosti a ušlechtilosti. Jako čtenář ovšem patřím mezi ty, kteří si právě za tu „nevychovanost" Boženy Správcové váží, protože díky ní jsem vystavován slovům, postřehům a představám, jež mi přinášejí opravdové překvapení a oživující pocit.
„Hrdinský epos" Východ měli nejbližší přátelé autorky možnost číst v rukopise už v roce 2004, zazněl dokonce i na několika literárních večerech, ale jako by ho potřebovala nechat dozrát – nebo možná se vůbec smířit s jeho existencí –, Správcová dlouho odkládala jeho vydání. 
Nakonec se o Východ přihlásilo nakladatelství Trigon, které autorce už vydalo Požární knihu a vtáhlo ji tak zcela logicky do kontextu poezie spřízněné s tradicí esoterických věd a experimentů (Nerval, Linhartová, Topinka, Malich, D. Ž. Bor).
Knižní podoba Východu je navíc obohacena o výtvarný doprovod grafika Vojetěcha Jiráska, který se už jako student Vladimíra Kokolii na pražské AVU zabýval magickými a rituálními přesahy umění. Správcová ho v medailónu na obálce představuje jako „někoho, komu není třeba vysvětlovat vrásnění, nemožné díry do země a jejich démony, zatáčky na rovině, vpáčené kopce a jiné terénní nehoráznosti. Vojetěch je má v krvi, ani neví. Možná proto, že je z Nové Paky."
Představa, jak by měla být čtena báseň Východ, z toho vyvstává v přesných obrysech.
